Malá učebna ve „staré budově“ pražské Vysoké školy ekonomické s číslem 329 byla ke konci semestru plná. Vejde se do ní odhadem dvacet studentů. Pod plazmovou televizí přechází Martin Kříž, ekonom a sinolog, jenž tu od roku 2003 vede čtyřsemestrální kurzy čínštiny. Několika tahy kreslí na tabuli znak, pro našince složitou změť čar, a ptá se přítomných, co asi tak může znamenat. „Myslím, že to má něco společného s prací,“ nabízí vysvětlení křehká blondýnka. „Výborně!“ zvolá lektor Kříž. A záhy dodává: „Nemá.“
Čínsko-žižkovský kvapík
Podobných skupinek je ve světě spousta. Aby ne: čínštinou hovoří pětina obyvatel planety a mimo Čínu se jí učí odhadem až sto milionů lidí. V Austrálii dokonce na školách upouštějí od výuky „mizejících“ evropských řečí, jako jsou francouzština nebo němčina. Žákům nabízejí místo nich právě čínštinu. Byť se zatím nedá hovořit o nějakém boomu, čínsky se učí i Češi, kteří nejsou profesionálními sinology (Čínština jako hlavní obor se tradičně učí na filozofických fakultách v Praze a Olomouci, kde vznikla pod čínským patronátem i Konfuciova akademie, akreditaci bakalářské sinologie přichystala loni i Masarykova univerzita v Brně.).
Odborníci tvrdí, že největší výhodu budou mít ti, kteří spojí odbornost s jazykem. Touto cestou jde i vedení pražského ČVUT nebo právě VŠE. „Je jasné, že Čína jako ekonomicky silný stát bude v budoucnu výrazněji ovlivňovat mezinárodní trh,“ tvrdí rektor VŠE Richard Hindls, jenž kurz podporuje. Cílem je základní porozumění čínskému textu a nejběžnější konverzace. „Zájem roste, řekl bych, že o desítky procent ročně,“ říká Kříž, který pamatuje první kurzy o pěti žácích. Letos se však už na všechny zájemce nedostalo. Chodí kluci i holky. Učitel, jehož povolání na první pohled baví, už připravil pro VŠE učebnici čínského jazyka. Univerzita plánuje i semináře věnované čínské ekonomice nebo firemní kultuře a bontonu.
Mají ale takové „rychlokurzy“ smysl? Specializovaní čínštináři tvrdí, že do tajů asijského jazyka, který má stovky variant a dialektů, lze proniknout minimálně po čtyřech letech studia. „Myslím, že smysl to má. Studenti často pokračují stážemi na čínských univerzitách nebo ve firmách,“ oponuje Kříž. A neměl by spíše vzniknout na VŠE celý obor, dejme tomu ekonomie Dálného východu? „To rozhodně není špatný nápad. Dříve či později je to celkem i pravděpodobné,“ říká muž, jenž si před časem okusil i chvíle slávy v televizním pořadu Uvolněte se, prosím, kde „proškolil“ Jana Krause.
"Germanista" ve škamnách
Na programu v učebně 329 je ladění čtyř tónů, jež čínština užívá. Například takové kraťoučké slovo „ma“ může mít podle „zpěvnosti“ čtvero významů. V přepisu pchin-jin označujeme rozličné tóny příslušnou značkou nad hlavní samohláskou slabiky, a tak platí, že první tón mā znamená „maminka“, druhý tón má je „konopí“, třetí tón mǎ zase „kůň“ a konečně čtvrtý tón mà je výrazem pro „nadávat“. Není to lehké. Ještě že má Kříž po ruce Viktora, česko-čínského studenta, který kolegům ukazuje, jak mají slova znít. „Šuej,“ vyslovuje výraz pro „vodu“ tak, že ostatní jen na sucho polknou. Překvapivé potíže se slovíčky souží vietnamskou studentku: jedna asijská řeč není jako druhá. Ostatně: zápočet se udílí mimo jiné za „nativní“ objednávku v čínské restauraci, ale kolikrát se stalo, že personál nerozuměl. Nebyl totiž čínský, nýbrž vietnamský…
Výslovnost aktuálního dne, měsíce a roku si premiérově zkouší i netypický študák. „Skoro dobře, že jo,“ usmívá se herec a režisér Milan Šteindler, jehož od filmu Vrať se do hrobu těší toulky mezi mládež. „Musím říct, že mne to bavilo,“ konstatuje po skončení Šteindler, který sám rozdával v kurzech Alles Gute mnohé rady. „Ale vážně bych se do čínštiny nepouštěl, to bych dříve zemřel,“ říká. Zkušenost má jak s čínskými nájemníky, tak i Čínou samotnou. V dětství, když jeho otec pracoval v Mongolsku, do Pekingu zavítal. „Už tehdy mi říkali dlouhý nos jako všem bělochům a šahali si na mě jako na kuriozitu,“ vypráví rozený „němčinář“. S Křížem se seznámil prostě: přislíbil mu předmluvu do připravované učebnice čínštiny pro studenty VŠE. Česky. Pro jistotu.
Mladí vědí, že skloubení znalostí oboru s perspektivním jazykem jim může zajistit zajímavé nabídky. A nemusejí už pobývat v Pekingu jako například Marek Dospiva z Penty, jenž čínsky umí. Podobně jsou na tom další manažeři: namátkou Petr Pištělák z ČSA, jenž pracoval pro PPF, Dalibor Dědek z Jablotronu či Leoš Novotný z Hamé. Mnohé manažery učí i Kříž. Prozradí jména? „Nechtějí o tom moc mluvit, protože až padesát procent to vzdá pro ,nepřekonatelný odpor‘. Je to trochu frustrující i pro učitele, neboť předem nikdy nevím, kteří to budou,“ říká muž, jenž tlumočí i při oficiálních akcích a provozuje server čínsky.cz.
Jak to tak vypadá, čínština nebude ve středoevropském regionu hned tak běžnou záležitostí. Asi i naštěstí. Sinolog Marián Gálik z Ústavu orientalistiky Slovenské akademie věd tvrdí: „V nedávných letech vzniklo ve světě mnoho Konfuciových ústavů, aby se čínština prosadila mezi světovými jazyky. Ale pochybuji, že se to podaří. Ano, řeč se můžete naučit, ale neexistuje žádné zjednodušení, protože nejtěžší je naučit se ve znacích psát.“
BOX (kniha)
Šup s ní v čemadan
Chystáte-li se do Číny za byznysem, máme pro vás radu. Rozhodně jako dárek nevozte hodiny zabalené do bílého papíru a nepředávejte je s pugétem růží a v zeleném klobouku! Mítink by nedopadl dobře. „Darovat hodiny“ neboli sung čung totiž znamená frázi „ošetřovat umírající rodiče“, řezané květiny upomínají Číňany na pohřeb, „nosit zelený klobouk“ značí totéž, co mít u nás parohy, a bílá, ta je symbolickou barvou smrti a žalu.
Alespoň to tvrdí veskrze užitečná knížka o čínské etiketě. „Pochopit, co Číňané očekávají a proč, je životně důležité pro všechny, kdo s nimi chtějí obchodovat,“ píše v úvodu Scott D. Seligman, jenž léta pracoval v Americko-čínské obchodní radě. „Tato kniha objasňuje mnohé z toho, co by mohlo cizince, kteří v Číně pracují či si jen tak užívají, zarazit nebo vyděsit,“ pokračuje autor.
Knihu rozdělil na třináct částí, v nichž se čtenář poučí o navazování kontaktu, jak telefonovat i zdravit, nakolik být zdvořilý, jak hostit, sjednávat a organizovat schůzky a rovněž to zásadní – jak v Číně dosáhnout svého. Důležité je i pochopení dvou konceptů: kuan-si (vytváření si konexí) a mien-c´ (zachování si tváře). Přečtěte a uvidíte, že vaši obchodní partneři ocení takové zvyky jako uctivé podání vizitky oběma rukama či vhodné mlčení. A co to skutečně znamená, když Číňan hodnotí jednání jako „obtížné“? To už neprozradíme.
Pramen: Scott D. Seligman, Čínská obchodní etiketa, Praha – BB Art 2007, 270 stran
Popisek:
A nyní si lehce „prosvištíme“ slovíčka, notují si na VŠE sinolog Martin Kříž a germanista Milan Šteindler
