Nejvyšší šéf věznic Luděk Kula začínal jako dozorce
Odejděte, řekl na začátku dubna bez bližšího vysvětlení jeden z náměstků ministra spravedlnosti ředitelce Vězeňské služby České republiky Kamile Meclové. Oficiální důvod odvolání nezná ani ona sama. Na její místo přišel Luděk Kula (40). Přestože Meclová šest let řídila téměř jedenáct tisíc zaměstnanců Vězeňské služby a justiční stráže a dohlížela na dvacet tisíc vězňů, nebyla považována za „generála v sukních“. Do vězeňství vnášela ženský prvek, prosazovala humanizující trendy. Zatímco s ní se hovor o budoucnosti vězeňství stočil k osobnosti vězně, čerstvý ředitel, který se více hodlá zaměřit na pořádek a disciplínu, mluvil o bezpečnosti, korupci, pašování mobilů a drog do věznic. Ministr Němec se k výměně nejvyššího člověka v úřadu, jenž ročně spotřebuje ze státního rozpočtu šest miliard korun, nevyjadřoval. „V čele služby by měl stát člověk progresivní, který je navíc obeznámený s poměry ve Vězeňské službě,“ uvedl pouze.
Psycholožka versus voják.
Přestože se přístup bývalé ředitelky a jejího nástupce k systému vězeňství liší a oba to přiznají, jen těžko hledá vystudovaná psycholožka při „profilování“ Kuly nějaké nedostatky. „Je soutěživý ve sportu i v práci, usiluje o dominanci a prvenství, ale ví, že musí hrát v týmu. Dopředu ho žene ctižádost, chce být nejlepší rybář, fotbalista, ředitel… Pozici by mu mohlo zkomplikovat snad jen to, že nebude dostatečně komunikovat s podřízenými,“ říká Meclová. Mohla by tím myslet i sebe. Kula jí po „vyhazovu“ nabídl místo ředitelky věznice ve Světlé nad Sázavou, které ráda přijala. Nový šéf je na rozdíl od ní, jak sám říká, spíš voják. „V oblasti řízení jsem razantní, nesnáším šlendrián, například průnik nepovolených předmětů do vězení. Nesmířím se s tím stejně, jako se nesmířím se snižováním tabulkových míst. Nebudu tu jen jako panák, jsem sportovec a budu bojovat,“ tvrdí Kula. Během necelého měsíce ve funkci projel třináct věznic z 35, které řídí. O konkrétních nových bezpečnostních opatřeních mluvit nechce. „To není pro média. Určitě ale budu chtít sjednotit výkony trestů. Zabezpečení ve věznici s dozorem musí být všude stejné, v Karlových Varech i v Ostravě. Nyní jsou někde mříže, jinde ne,“ uvádí příklad. Během pár měsíců se prý přesvědčí, zda řídí profesionály. „Nejsem zastánce militantního režimu, ale aby mohl kolos jedenácti tisíc zaměstnanců fungovat, musí být na všech úrovních manažeři,“ vysvětluje.
Zlatá střední cesta.
Jeho rázné vystupování prý nesignalizuje návrat k tvrdému režimu komunistických nápravných zařízení. Poté, co viděl represivní výkony trestů v zemích bývalého Sovětského svazu i příliš humánní ve skandinávských státech, tvrdí, že české vězeňství představuje zlatou střední cestu. Trest ještě zůstává trestem při zachování důstojnosti „chovanců“. „Ideální by bylo, kdyby lidi z výkonu trestu odcházeli napravení a už se sem nevraceli,“ míní nový ředitel. Ale hned dodává: „Nebo aby alespoň nevyšli ven horší, než přišli.“ Počet vězňů, kteří mu prošli rukama, nedokáže Kula spočítat, první obviněné a odsouzené potkal před dvaceti lety. K vězeňství jej přivedl sport. Bydlel v brněnských Bohunicích, kde stojí vazební věznice. Hrál kopanou a hodně fotbalistů se rekrutovalo ze zaměstnanců káznice. „Vystudoval jsem sociální pedagogiku a po návratu z vojny mi spoluhráči nabídli, abych šel pracovat k nim,“ vzpomíná. Nápravná zařízení tehdy lákala nové zaměstnance na náborový příspěvek a především byt. Nerozmýšlel se. Začínal jako dozorce, během deseti let prošel většinu funkcí včetně eskorty. Tam prožil pro české postkomunistické vězeňství nejkrušnější období. Roky 1990 a 1991. Všichni odsouzení očekávali amnestii, vězni, kteří ve vězení zůstali, se cítili poškození a dávali to najevo. Organizovali vzpoury, vyráželi dveře postelemi, podpalovali budovy. Kula tou dobou obvykle převážel 40 divokých vězňů za prací. Nikdy prý neměl strach. „Vězňů se nebojím, stejně jako nemám strach v lese,“ prohlašuje.
Učit se a zasloužit si to.
Ředitelem Vazební věznice Brno se Kula stal v roce 1995 a zůstal jím do svého jmenování šéfem Vězeňské služby. „Vazební věznice Brno je hodnocena jako jedna z nejlepších a Luděk Kula na tom má velkou zásluhu. Dokáže dobře motivovat podřízené i vězně. Stál například u počátku programu vysokoškolského vzdělávání vězňů. Je zastáncem dodržování kázně, pořádku a bezpečnosti, na to byl pedant,“ vzpomíná na svého bývalého nadřízeného Karel Schmeidler, současný ředitel brněnské káznice. Přesto sem vězni v roce 2001 propašovali mobilní telefon a nůž. Organizované vzpouře ruské vězeňské komunity v jedenácti zařízeních se Vězeňské službě a policii podařilo zabránit na poslední chvíli. Na akci „Alcatraz“ Kula vzpomíná nerad. Naopak ho prý potěší, když potká bývalého „klienta“, který se vrátil do společnosti. „Před pěti lety mi přeřadili do Brna vězně, který studoval vysokou školu. Měl vysoký trest za podvody. Původně jsem mu moc nevěřil. On ale nikdy nezneužil vycházky a ještě ve vězení udělal bakalářské zkoušky. Před rokem přišel za naší psycholožkou a požádal ji, aby mu vedla diplomovou magisterskou práci. Je příjemné vidět, že někdo od nás odešel a někam to dotáhl,“ vypráví. Později byl Kula členem týmu, který zaváděl projekt EPLLA, v jehož rámci mohou vězni studovat Ekonomicko–správní fakultu Masarykovy univerzity v Brně. Odsouzení musejí složit přijímací zkoušky jako normální studenti, musejí pracovat a z výdělku si školu platit. Studují ve svém volnu, ve vězení mají přístup k počítači. „Nyní studuje pět mužů a jedna žena. Někdy je obdivuji, přijdou z práce a třeba pět šest hodin sedí ve studovně,“ říká Kula.
Nová věznice.
Jedním z hlavních úkolů nového ředitele je vyřešit nedostatek míst ve věznicích. Kdyby se rozhodlo více než čtyři tisíce odsouzených, kteří nenastoupili trest, si jej odpykat, nebylo by je kam ubytovat. Naplněnost zařízení dnes dosahuje 105 procent a počet vězňů se má zvyšovat. Na jednoho českého vězně připadají čtyři metry čtvereční, evropský standard je šest metrů. „Intenzivně se zabýváme přestavbou nebo výstavbou nové věznice s kapacitou 500 míst. Možností je i spolupráce se soukromým sektorem formou PPP. Umím si představit, že postavíme věznici jakoby na leasing,“ říká Kula. Vězeňská služba dostává od armády nabídky na převod jejích nemovitostí. „Objektů je dost, ale jsou ve špatném stavu. Než investovat 500 milionů do přestavby je někdy lepší postavit novou budovu,“ prohlašuje Kula. I Kamila Meclová prosazovala, aby vězni měli více prostoru a byli ubytováni po dvou či jednom. Nikdy se jí to ale nepodařilo uskutečnit. Chyběly peníze i politická vůle.
