Šéf ČNB považuja pravidla pro vstup do eurozóny za zastaralá
Zdeněk Tůma (44) vystudoval fakultu obchodní na VŠE v Praze, kde pracoval i po ukončení studia. V roce 1986 nastoupil do Prognostického ústavu ČSAV jako vědecký aspirant. V letech 1993 až 1995 byl poradcem ministra průmyslu a obchodu a od roku 1995 hlavním ekonomem Patria Finance. Od 1. června 1998 do svého nástupu do ČNB počátkem roku 1999 působil ve funkci výkoného ředitele EBRD, v jejímž představenstvu zastupoval Českou republiku, Slovensko, Maďarsko a Chorvatsko. V období let 1999 až 2001 byl prezidentem České společnosti ekonomické. Absolvoval zahraniční studijní pobyty ve Velké Británii (London School of Economics, University of Cambridge), Nizozemsku (Tinbergen Institute) a USA (George Mason University). Od 13. února 1999 byl jmenován viceguvernérem České národní banky, od 1. prosince 2000 je guvernérem České národní banky.
EURO: Ekonomové na počátku roku 2004 očekávali, že bude akcelerovat hospodářský růst a skončí časy nízké inflace. Tomu mělo odpovídat i citelné zvýšení úrokových sazeb. I vy jste hovořil o potřebě nalézt neutrální výši sazeb. Co se vlastně stalo, že takový vývoj nenastal a sazby vzrostly jen symbolicky?
TUMA: Půl procentního bodu bych neoznačoval za symbolické zvýšení. Skutečně jsme očekávali, že nárůst bude muset být vyšší, ale ne zase nějak dramaticky. To, v čem se očekávání naplnilo, je akcelerace hospodářského růstu. Nakonec to bude možná o pár desetinek nižší, než jsme předpovídali v prvním kvartále, ale vysvětlení je spíše technické, než že by vyplývalo z nějakých fundamentálních faktorů. Především byl přehodnocen vývoj v roce 2003 a zvedla se srovnávací základna.
Klíčová je celková charakteristika růstu, který už není tolik tažen spotřebou domácností, ale razantně se zvyšujícími investicemi a zlepšující se výkonností zahraničního obchodu. Podstatné také je, nakolik se vyšší inflace promítne v inflačních očekáváních.
EURO: Soudíte tedy, že taková očekávání v ekonomice nyní nejsou?
Ukazuje se, že cenová stabilita je velmi slušně ukotvena a inflační očekávání jsou velmi nízká. Určitá nejistota byla spojena s naším vstupem do Evropské unie. Nakonec byl vstup velmi hladký, nenastaly žádné otřesy ani nějaká nestabilita z hlediska kurzu nebo inflace.
Když se vrátím k úrokovým sazbám, tak bych chtěl zmínit, že jsme již na počátku roku 2004 upozorňovali, že neočekáváme nějaké významné poptávkové tlaky a zůstaneme nízkoinflační ekonomikou. Přece jen jsme ale očekávali, že inflace bude o několik desetinek výše a tedy že i sazby by mohly být o něco výš. Nestalo se, inflační tlaky nejsou a tudíž jsme neviděli důvod reagovat.
Koneckonců i vy jste nás svého času kritizoval, že kvůli uvolněné rozpočtové politice bychom dávno měli reagovat. Vývoj nám však dal za pravdu. I přes nedostatečnou disciplinu ve veřejných financích se poptávkové tlaky nezvyšují, inflace zůstává stabilní a výhled je velmi příznivý. Zdá se tedy, že sazby jsou nastavené správně.
EURO: Nemáte ale obavy, že když je poptávka vlády stlačována plošnými škrty bez strukturálních reforem, může to vést k tomu, že v určitém okamžiku se poptávka zase prudce zvýší?
TŮMA: Máme je už několik let, ale nakonec je vždy výsledek lepší, než jsou očekávání vlády. Ono ale také není jednoduché posoudit, jaký vlastně vláda dává fiskální impuls ekonomice. Takže fiskální expanze státu není měnově příliš významná. Nicméně přesně jak říkáte: tím, že nedochází k zásadním reformám, se stále zužuje manévrovací prostor vlády. Ale každý rok ministři pláčou, že škrty už ohrožují funkčnost rezortů a pak se pár miliard přece jen zase ušetří. Není samozřejmě pochyb o tom, že tato politika má své limity. V roce 2004 vládě pomohly dvě věci. Zvýšení daní a příznivý vývoj hospodářského cyklu, čili slušný růst ekonomiky. Fakt je, že každá reforma jde částečně přes výdaje a částečně přes zvýšení příjmů. Důležitá je spíše proporce mezi nimi. Původní návrhy ministerstva financí směřovaly více k omezení výdajů. A to je to, co se zatím nepodařilo.
Dlouhodobě jde o reformu zdravotnictví a penzijního systému, ale to je něco, co nepomůže v příštím roce. Krátkodobě je to o efektivitě státní správy a tam určitě rezervy jsou. Jak se však zdá, i na příští rok se podařilo sestavit rozpočet, který je víceméně v intencích programu, který vláda stanovila do roku 2006.
EURO: Poměrně razantně rostou výrobní ceny, proč se nepromítají do spotřebitelské inflace?
TŮMA: Překlopení výrobních cen do spotřebitelských nebývá zcela bezprostřední. Jde o to, do jaké míry je ten šok, který se promítá ve výrobních cenách trvalého charakteru a nakolik ho lze překlenout. V roce 2004 to bylo především o ropě, energiích a dalších komoditách. Každý měsíc v bankovní radě konstatujeme, že je to jedna z velkých nejistot. Dnes je zřejmé, že ropa nespadne někam na 25 dolarů za barel, jak říkaly rok staré projekce, na druhou stranu se nezdá, že by měl pokračovat růst cen. Navíc proti tomuto vývoji šlo oslabování dolaru, které přispělo k omezenému dopadu růstu cen ropy. V budoucnu možná nastane nějaká korekce dolaru, ale nepředpokládám, že dramatická. Ani ceny ropy nejspíš nečeká nějaký cenový skok a tak nepředpokládám, že by z toho mohl být velký šok nákladový, který by dramatickým způsobem mohl ovlivnit cenovou hladinu.
EURO: Další anomálií je vývoj kurzu ve vztahu k platební bilanci, kdy na běžném účtu roste deficit. Můžete to vysvětlit?
TŮMA: To, že máme deficit běžného účtu kolem šesti procent HDP, není nic nového. Čísla se mohou trochu měnit, ale důvody zůstávají stejné. Na jedné straně je slušný růst zahraničního obchodu a tudíž slušná konkurenceschopnost a nepříznivý vývoj bilance výnosů, kde se projevuje efekt zahraničních investic. Je to relativně nový fenomén, ale skutečností je, že reinvestované zisky, či výplaty dividend by neměly významným způsobem ovlivňovat konkurenceschopnost české ekonomiky, takže učebnicové pravidlo, že deficit běžného účtu bývá kompenzován znehodnocením domácí měny, která pomůže konkurenceschopnosti ekonomiky, v tomto případě nefunguje. Zde jde jen o finanční toky, které sice mohou mít nějaký vliv, ale ne zásadní, protože to není o konkurenceschopnosti ekonomiky.
To, že dochází k odlivu kapitálu, je nejen záležitostí vyplácených dividend, ale i nízkých úrokových sazeb. Ty nejsou tak atraktivní a domácí finanční instituce proto deponují více prostředků v zahraničí. Přiznám se, že tato situace mě nijak zvlášť netrápí. Pro to, že v poslední době vidíme výraznější výkyv kurzu koruny, nemám žádné silné vysvětlení. Kurz byl vloni velmi stabilní, prošli jsme přitom řadou složitých okamžiků, jako byl vstup do Evropské unie, či zmíněné výplaty dividend kolem poloviny roku. V poslední době efektivní kurz, tj. kurz koruny vůči euru a dolaru, výrazněji posílil, nicméně nevidím fundamentální důvody pro takové tempo posilování v delším horizontu.
EURO: Jste velmi optimistický a předpovídáte další akceleraci růstu. Přitom vývoj kurzu eura k dolaru může způsobit vážné potíže celé Evropě. TŮMA: Může nás to přibrzdit. Prognózy globálního růstu jsou nyní trochu méně optimistické, než bývaly ještě v prvním pololetí loňského roku. Celkově je však výhled stále příznivý. Zůstal bych optimistický, pokud jde o náš region. Kurz eura se nás týká, ale nemyslím, že bychom měli proto mluvit místo o čtyřech procentech o jednom či dvouprocentním tempu růstu. Nakonec i my říkáme, že měnová politika nemůže plně kompenzovat zpevnění kurzu, ale bereme to v úvahu při rozhodování o úrokových sazbách. Pokud bude přetrvávat silnější kurz koruny, bude oddalovat zvyšování úrokových sazeb.
EURO: I přes silný kurz je ale měnová politika vzhledem k solidnímu růstu stále expanzivní. Nebo snad ne? TŮMA: Neřekl bych, že je expanzivní. Záleží na tom, čemu říkáte expanzivní měnová politika. Hrajeme si trochu se slovíčky, ale pro mě je expanzivní taková politika, která vede k akceleraci domácí poptávky a následně k inflačním tlakům. A to si myslím, že naše měnová politika nedělá. Peněžní zásoba roste už několik let slušně, ale ne excesivně, nevidím nikde žádné výrazné nerovnováhy, kromě střednědobého pohledu na fiskální politiku a veřejné finance.
EURO: Jste spokojen se čtyřprocentním růstem české ekonomiky, i když mnozí hovoří o tom, že by mohla růst i šesti, či osmiprocentním tempem? TŮMA: Budu úplně spokojen se čtyřmi procenty růstu. Ti, kteří hovoří o vyšších číslech, mluví o jiné ekonomice, než je ta současná. Když ji někdo překope, tak může růst rychleji, ale jinak by to bylo jen krátkodobé a vedlo by to k inflačním tlakům.
EURO: Co myslíte tím překopáním? TŮMA: Především trh práce, omezení sociálních dávek. Aby to byla flexibilní ekonomika. Je to především o míře přerozdělování. Nejde sice empiricky dokázat, že vyšší míra přerozdělování vede vždy k nižší výkonnosti, protože jsou výkonné skandinávské země s vysokou mírou přerozdělování. Ale pak je to o velmi efektivním přerozdělování, a to ve střední Evropě neplatí. Takže zde je receptem nižší přerozdělování. Ale to je věc politických rozhodnutí, pro mě je to exogenní parametr.
EURO: Jaká je vazba české měnové politiky na politiku Evropské centrální banky (ECB)? Ta je v poslední době kritizována za nedostatečnou pružnost a neochotu k intervencím proti euru.
TŮMA: Nejsem přítelem intervencí, ale na to, co by měla či neměla dělat ECB, mohou být různé názory. Musíme si uvědomit, že eurozóna je daleko uzavřenější ekonomika ve srovnání s námi, takže bude-li jejich reakce méně častá, nebo jiná, mě nepřekvapuje. My bychom při naší otevřenosti na kurzový vývoj měli reagovat silněji a dříve, než Evropská centrální banka.
Politika ECB je bezpochyby významnou součástí vnějšího prostředí, ale nevidím tam žádné přímé ovlivnění naší měnové politiky.
EURO: Jaký máte názor na současnou diskusi o rozpadu Paktu stability. Není vhodný okamžik začít diskutovat také o našich podmínkách pro vstup do eurozóny?
TŮMA: Neoznačoval bych to tak fatalisticky, jako rozpad Paktu stability. Existuje jednotná měnová politika a pokud mohu soudit, tak rozhodování opravdu není o tom, že by se sešlo šest členů výkonného výboru ECB a dvanáct guvernérů, kteří by se vzájemně bili a hájili své národní zájmy. Diskutují, kam se vyvíjí eurozóna a je to debata o evropské měnové politice, nikoli o kompromisech mezi národními měnovými politikami.
Potřebným protipólem může být velmi silná koordinace národních fiskálních politik. Místo ní existuje dohoda, že by měly být sdíleny jisté principy, které by měly vést k udržitelnému vývoji veřejných financí a nikdo nebude černý pasažér. Mám za to, že to je institucionální nastavení, které může fungovat.
Dnes jsme soustředěni na Pakt stability, ale debaty o mnoha aspektech institucionálního uspořádání tohoto obrovského celku se vedou v mnoha rovinách. Já bych pakt úplně neodepisoval, protože si neumím představit, že by euro mohlo fungovat bez dohody na určitých principech. Druhou variantou je, že to povede k větší centralizaci fiskální autority. Myslím si, že to opravdu není politicky průchodné. Proto předpokládám, že bude větší vůle shodnout se na nějakých principech. Soudím, že pakt není odpískán, protože bude velkým problémem dosáhnout dohody o tom, jak by modifikace pravidel v něm obsažených měla vypadat. Nemělo by to vést ke změkčení. Požadavek, aby se veřejné finance vyvíjely dlouhodobě udržitelně, je přirozený, bez ohledu na to, zda máme euro nebo nemáme.
EURO: Nemělo by se ale v této souvislosti diskutovat také o podmínkách vstupu nových členských zemí? TŮMA: Nespojoval bych to. Myslím, že pakt je rozumná věc a svým způsobem překonal maastrichtská kritéria, protože se soustřeďuje na to, co je skutečně klíčové, na otázku veřejných financí. Maastricht byl pokusem nějakým způsobem popsat podmínky, na jejichž základě by bylo možné hodnotit, zda je země makroekonomicky stabilní, nebo ne. Když se zeptáte jakéhokoli ekonoma, zda umí posoudit má-li daná země nějaké významné nerovnováhy, tak na to nemusí mít žádná kritéria. Když ale potřebujete stejný metr na několik zemí, vede to ke stanovování kritérií. Jenže ta kritéria byla definována hodně dávno a jejich design neodpovídá dnešním podmínkám. Nemyslím si proto, že by diskuse o paktu mohla vést k diskusi o maastrichtských kritériích. Pakt by měl být hájen, zatímco Maastricht může být v klidu atakován, a já budu mezi prvními, kdo se k tomu připojí. To ale nic nemění na tom, že vstupující země by neměly mít makroekonomické nerovnováhy, aby mohly být pro členské země eurozóny partnerem a ne problémem.
EURO: Už brzy vstoupí do eurozóny některé menší země z Pobaltí. Přinese nám to nějaké využitelné poznání a poučení? TŮMA: Myslím, že ne. Jsou to země, jejichž hospodářská politika je postavena na úplně jiné bázi a kromě toho i velikost hraje roli. Tyto země už řadu let nemají nezávislou měnovou politiku. Pro ně je strategie co nejrychlejšího vstupu rozumná. Vždy jsem byl toho názoru, že přistoupení k eurozóně je primárně o nominální a ne o reálné konvergenci. Budou-li tyto země v důsledku zrychlení reálné konvergence po vstupu do eurozóny mít trochu větší tlak na inflaci, není to nic, co by mohlo eurozónu nějak rozhodit, protože cenovou stabilitu v eurozóně to nijak neovlivní. Pobaltské země jsou kromě jiného velmi disciplinované v oblasti fiskálu. Pro mě je až ekonomicky nevysvětlitelné jak to, že země, které velmi rychle reálně konvergují a u nichž nedochází k nominálnímu zhodnocení kurzu, nemají výrazně vyšší inflaci.
EURO: V případě větších zemí je proto podstatná reálná konvergence? TŮMA: Nemluvme o reálné konvergenci. To bychom mohli na euro zapomenout na deset či patnáct let.
EURO: Ale tak to říká i pan prezident. TŮMA: Já si ale opravdu myslím, že eurozóna je nikoli o reálné, ale o nominální konvergenci a makroekonomické stabilitě. Argument, že reálná konvergence vede k reálné apreciaci, je sice věcně správný, ale tempo přibližování rozdílně rozvinutých ekonomik není tak velké, aby to bylo nekompatibilní s jednotnou měnovou politikou.
