Pravidla pro vstup do eurozóny by se měla změnit
Budoucí možné zavedení eura v bývalých centrálně plánovaných ekonomikách by mělo být chápáno jako nový a historicky jedinečný proces. Maastrichtská kritéria byla formulována pro potřeby vzniku eura a byla poplatná situaci po krizi Evropského měnového systému v první polovině devadesátých let. Transformace zemí střední a východní Evropy byla v té době teprve v počátcích a tehdejší světový finanční systém včetně geopolitického rozložení světa dnes již patří do učebnic historie. Z tohoto důvodu se domníváme, že prostý „xerox“ maastrichtských kritérií na nové kolo rozšiřování evropské měnové unie (EMU) je diskutabilní.
Kritika se opakuje.
Maastrichtská kritéria byla již několikrát kritizována. Kritice byla podrobena zejména nutnost plnění hned tří monetárních kritérií, jejichž vývoj je vzájemně provázaný; dále bylo odsuzováno pouhé číselné vymezení indikátorů týkajících se veřejných financí bez nároků na jejich strukturu či princip aplikace stejných kritérií na všechny země bez zvážení jejich historicky specifického vývoje. Zejména z politických důvodů převážil princip „rovných podmínek“ pro všechny země. Je však nutné dodat, že zvláště u fiskálních kritérií byly nakonec učiněny u některých zemí značné ústupky.
Jednou z nejsilnějších námitek proti současné podobě maastrichtských kritérií je existence často zmiňovaného Balassa-Samuelsonova (B-S) efektu, podle kterého se v ekonomice s rychle rostoucí produktivitou práce v sektoru obchodovatelných statků projevuje tendence ke vzlínání cen v sektorech produkujících neobchodovatelné statky. Při fixním kursu se B-S efekt plně přelije do růstu cen, při flexibilním kursu se rozdělí mezi nominální zhodnocení měny a růst cenové hladiny. Podle odhadů uváděných Mezinárodním měnovým fondem (IMF Policy Discussion Paper, PDP/00/3, duben 2000) lze dopady B-S efektu do růstu cen v zemích EU s rychlým růstem produktivity práce vyčíslit v rozmezí 1,5 až 2,0 procentního bodu.
V případě tranzitivních ekonomik se odhady B-S efektu liší nejenom pro jednotlivé země, ale zejména podle zvolené metodologie odhadu. Platí však, že B-S efekt je vyšší v ekonomikách s vysokých růstem produktivity práce a rovněž narůstá v čase vlivem růstu poptávky po službách v ekonomikách s rostoucí životní úrovní. Nejkonzervativnější odhady B-S efektu se pohybují kolem jednoho procenta, avšak některé odhady se pohybují v intervalu dvou až čtyř procent.
Mnoho tlaků na ceny.
Pro splnění maastrichtského inflačního kritéria nesmí průměrná míra inflace v kandidátské zemi v průběhu jednoho roku před zavedením eura přesahovat o více jak 1,5 procentního bodu průměr inflace tří zemí EU s nejnižší mírou inflace. Evropská centrální banka definuje dlouhodobý inflační cíl udržením inflace pod dvě procenta, což pro kandidátské země znamená nutnost dosažení inflace přibližně pod úrovní 3,5 procenta. To by ovšem znamenalo, že pouze samotný B-S efekt značně zkomplikuje splnění maastrichtského inflačního kritéria většině kandidátských zemí EMU.
V tranzitivních ekonomikách budou ale inflační diferenciál vůči zemím EMU navíc zvyšovat i další vlivy plynoucí z dokončení strukturálních reforem (jedná se zejména o pokračující deregulace cen, pravděpodobný růst zdanění spotřeby a přizpůsobení cen zemědělských produktů po otevření jednotného trhu EU). V této souvislosti je nutné se ptát, zda-li v případě pouze mírného překročení inflačního kritéria se znovu začne odpočítávat jednoletá lhůta pro plnění inflačního kritéria, anebo zda-li se učiní výjimka? S trochou nadsázky by se dalo tvrdit, že do EMU budeme moci vstoupit jeden rok po nadúrodě raných brambor, zeleniny či jiného pozitivního cenového šoku…
Proč zbytečně čekat?
Otázkou zůstává, proč je možné zavést kursový systém mechanismu směnných kursů (ERM-II) v kandidátské zemi až po vstupu do EU a pak čekat na uběhnutí dvouleté lhůty členství v ERM-II, která je podmínkou zavedení eura. Nejlépe připravené kandidátské země by mohly dostat šanci zavést euro ihned se vstupem do EU.
Maďarská národní banka deklaruje záměr zavést euro v co možná nejkratším termínu a již od října 2001 zavedla kursový režim, který zcela odpovídá systému ERM-II. Rovněž Estonsko v rámci kursového režimu měnového výrobu (currency board) již od roku 1992 úspěšně udržuje stabilní kurs k euru. Vyžadovat po těchto zemích dvouletý odklad vstupu do EMU, pokud budou již před členstvím v EU dlouhodobě plnit formální požadavky ERM-II, se nám jeví jako zbytečný.
Výhled vstupu zemí střední a východní Evropy do EU podporuje příliv zahraničních investic do těchto zemí, což vede k nadhodnocení měnového kursu. Striktní aplikace maastrichtského inflačního kritéria bude vyžadovat restriktivní monetární politiku, která jednak přiškrtí hospodářský růst a navíc dále podpoří příliv kapitálu a zhodnocení měny.
Viceguvernér Maďarské národní banky György Szapáry navrhuje nezavírat oči před existencí B-S efektu, a naopak jej brát v úvahu při revizi maastrichtských kritérií. V prostředí rozdílných monetárních politik mezi státy EU v době před vznikem eura bylo účelné motivovat zakládající členy EMU ke konvergenci k nejnižší míře inflace. V době, kdy euro již existuje a země EMU mají společnou monetární politiku, je podle Szapáryho smysluplnější používat jako srovnávací základnu pro splnění inflačního kritéria nikoliv průměr inflace ve třech zemích EU s nejnižší mírou inflace, ale průměrnou inflaci ve všech zemích EMU. Za období od ledna 1999 do září 2001 by se tímto inflační kritérium „změkčilo“ o plných 0,9 procentního bodu (z 2,6% na 3,5% - viz graf).
Dluh není dobrým kritériem.
Při procesu konvergence malé a otevřené ekonomiky k EU a EMU je třeba mít vždy na mysli udržení vnitřní i vnější ekonomické stability, ve které klíčovou úlohu hraje fiskální politika. V období plnění maastrichtských kritérií a zejména pak po zavedení eura se bude manévrovací prostor pro provádění nezávislé monetární politiky neustále snižovat. Klíčovou úlohu v hospodářské politice na úrovni jednotlivých zemí bude muset sehrávat fiskální politika.
Na tomto místě však připomeňme výjimku v plnění kritéria veřejného dluhu v případě Itálie, Belgie a Řecka a také „kreativní účetnictví“ některých zemí při plnění kritéria schodku veřejných rozpočtů. Diskutabilní tak mezi maastrichtskými kritérii není pouze výše inflace či délka setrvání v kursovém systému ERM-II, ale i skutečnost, zda by mezi kritérii měla být výše veřejného dluhu, kterou v krátko a střednědobém horizontu lze jen velmi těžce měnit.
Dodejme, že pokud nebude existovat politická vůle přijmout některou z kandidátských zemí do EMU, lze vždy najít celou řadu důvodů její nepřipravenosti. Domníváme se tak, že aby rozšiřování EMU nebylo spíše politickým rozhodnutím, je nutné vzít v úvahu výše zmíněné ekonomické argumenty a otevřít diskusi o revizi maastrichtských kritérií.
Fiskální disciplína by měla být nadále vyžadována v podobě maximálně tří procent schodku veřejných financí v nejširším pojetí, tj. včetně operací všech mimorozpočtových organizací a fondů. Kritérium cenové stability a nominálních úrokových sazeb by mělo být počítáno ve vztahu k průměru EMU, tj. nikoliv průměru tří zemí EU s nejnižší mírou inflace. V inflačním kritériu by měl být zohledněn vliv B-S efektu a jeho horní hranice odpovídajícím způsobem posunuta. Opuštěna by měla být nutnost čekat dva roky v kurzovém systém ERM-II na zavedení eura, pokud je měnový kurs k euru již dva roky stabilní a formálně plní požadavky ERM-II. Připomeňme že, současné nastavení maastrichtských kritérií je výhodné pro ECB a nynější členy EMU a bude záležet pouze na autoritách kandidátských zemí do jaké míry budou schopny politicky prosadit ekonomické argumenty pro revizi maastrichtských kritérií.
