Někdejší studentská vůdkyně se stala vysokoškolskou učitelkou. Dnešní studenty varuje před záplavou informací.
V době sametové revoluce vynikla jako jeden z nejvýraznějších studentských vůdců. Teď už je v pozici o generaci staršího rodiče, který se na dobu rychlých zvratů v listopadu a prosinci 1989 dívá s odstupem 27 let. Monika MacDonagh-Pajerová si splnila svůj dětský sen. Na Newyorské univerzitě v Praze vyučuje zahraniční studenty moderní historii a vede kurz o občanském odporu v totalitním režimu. Po čtvrtstoletí od svých studentských let vnímá jeden velký rozdíl mezi tehdejšími studenty a těmi dnešními.
„Zatímco my jsme mohli sdílet jen ty informace, které se nám samotným podařilo zjistit, teď je informací tolik, že studenti a mladí lidé mají problém se vyznat v tom, co je důležité a co méně. Pořád na ně někdo něco chrlí, zejména přes sociální sítě,“ říká MacDonagh-Pajerová v rozhovoru, který vznikl u příležitosti letošních studentských oslav na Národní třídě nazvaných Korzo Národní. Rozhovor vedl student pražské Právnické fakulty a Fakulty sociálních věd a jeden z organizátorů letošních oslav Martin Pikous.
Jaké bylo vaše studium?
Patřím ke generaci, u které už dostat se na gymnázium byl velký výkon. Byla jsem na jazykové škole a snila jsem o tom, že půjdu studovat. Viděla jsem kolem sebe ale děti, které z různých důvodů – většinou vzhledem ke svému původu – na gymnázium nemohly ani pomyslet. Mně se nakonec podařilo úspěšně udělat zkoušky, ve čtrnácti letech jsem uměla německy, anglicky, začínala jsem s latinou. Další obavy se týkaly vysoké školy. Chtěla jsem studovat jazyky. Vyhledala jsem proto vedoucího katedry anglistiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, který mě připravoval na přijímací zkoušky, abych měla větší jistotu, že se na školu dostanu. Působilo tam trio Martin Hilský, Miroslav Jindra, Radoslav Nenadál – všichni byli úžasní spisovatelé, překladatelé a vynikající lidé. Ti mě na školu přijali a především mě tam šest let udrželi. Kromě angličtiny a němčiny jsem začala studovat i francouzštinu a švédštinu.
Díky tomu jste se dostala ke studiu v zahraničí?
Získala jsem stipendium od Švédského institutu, poprvé od roku 1969 mohl někdo vyjet na semestr do Švédska. Nejdřív na fakultě převažoval názor, že mě na studium do zahraničí nepustí, najednou ale změnili názor. Později jsem pochopila, že byli za můj odjezd rádi a doufali, že se rozhodnu emigrovat a už se nevrátím. Mimochodem esej, na základě které mi stipendium udělili, byla na téma „Jak si představujete svět za 20 let“. Psala jsem ji ve švédštině.
A jak jste si ho představovala?
Psala jsem o tom, že bych byla moc ráda, kdybych mohla učit na nějaké vesnické škole němčinu, angličtinu, samozřejmě jsem zmínila i švédštinu. Bylo mi jasné, že jakmile dodělám učitelský obor na Filozofické fakultě, tak se komunistům asi nebude hodit, aby osoba jako já učila na gymnáziu nebo dokonce na vysoké škole. Měla jsem tedy záložní plán, že se uchýlím do pohraničí, odkud pocházím.
Nakonec se váš sen splnil – učíte, a ne na venkovské škole, ale na vysoké. Jaký největší rozdíl vnímáte ve výuce v současnosti a v době vašich studií?
Musím zmínit, že učím americké studenty. Nemám proto úplnou představu, jací jsou čeští studenti. Nicméně vídám je nárazově na různých přednáškách a rozdíl vnímám v přístupu. My jsme se jako studentská generace v osmdesátých letech po všem pídili, každá informace pro nás měla cenu zlata. I studentské časopisy, které nám později posloužily jako základ pro stávkové výbory (např. Kavárna nebo Situace), jsme dělali hlavně pro sebe a své přátele. Mohli jsme tak sdílet informace, které se nám podařilo zjistit. Teď mám pocit, že informací je tolik, že studenti a mladí lidé mají problém se vyznat v tom, co je skutečně důležité a co méně. Pořád na ně někdo něco chrlí, zejména přes sociální sítě.
Jak se změnila role učitele?
Já se při vyučování snažím mít hodně osobní kontakt se svými studenty. Opakuji zřejmě model, který jsem sama zažila právě s tím učitelským triem za doby svých studií. Profesor nejvíc učí tím, jaký on sám je, jestli má nějaký zájem, jestli je ochoten něco riskovat, udělat si ze sebe legraci. Spíš investuji čas a energii do tohoto přístupu, než abych studenty zavalila texty. Také se je snažím brát za zajímavými lidmi v Praze, nebo je za nimi na přednášky zvát. Snažím se, aby pochopili, že nemáme jen Václava Havla, ale že se tu tradice táhne už od národního obrození až po Masaryka. Teď jsem své studenty vzala k hrobu Karla Hynka Máchy a vysvětlovala jsem jim, proč byl pro nás třeba Mácha důležitý.
Připadáte si ve výuce svobodná?
Rozhodně. Já jsem od roku 1989 vyzkoušela diplomacii – českou i mezinárodní, pak jsem dělala novinařinu. Teprve před deseti lety jsem začala učit a evidentně už jsem věděla v těch patnácti letech, že to je práce, kterou chci dělat. Baví mě a zajímá, vlastně mě ani téměř neunavuje. Navíc mám od studentů hned zpětnou vazbu, dají najevo, jestli je přednáška nudí nebo zajímá. V americkém systému každý semestr studenti učitele anonymně hodnotí. Líbí se mi takový dialog učitele se studentem, ten za doby mých studií vůbec neexistoval, s výjimkou už jmenovaných učitelů.
Přečtěte si rozhovor primátorkou Prahy:
Adriana Krnáčová: Nemůžeme se chovat k investorům jako jezuité
Jaká byla vaše motivace k tomu, abyste se angažovala ve vydávání časopisů a zajímala se o společenské dění?
Asi každý ve studentském hnutí měl motivaci jinou. Já jsem začínala s tím, co mě zajímalo, což byla literatura a jazyky. Pro časopisy Kavárna a Situace jsem psala seriál o spisovatelích a novinářích, které jsme neměli znát. Když jsem byla ve Francii a v Německu, měla jsem možnost mluvit s některými z nich (Pavel Tigrid, Jiří Mucha, A. J. Liehm, Jiří Kolář, Jiří Gruša, Karel Hvížďala). Rozhovory s těmito osobnostmi mě dovedly k tomu, že je tu úžasná tradice kultury, kterou jsme vůbec neměli znát, byť jsme studovali na Filozofické fakultě. Ve Švédsku jsem četla Seiferta ve švédštině, v češtině jsem jeho díla přitom dokonale neznala, což mi přišlo absurdní. Proto jsem se začala angažovat, abych předala svoje poznatky dál. Můj vyjadřovací nástroj byl jazyk, proto jsem psala do časopisů, dělala přednášky, diskuzní fóra.
Kdy se z potřeby předávat informace, které jste neměli znát, stala touha po aktivní změně režimu?
Paradoxem doby bylo, že The Plastic People of the Universe vlastně jen chtěli hrát muziku, Ludvík Vaculík jen chtěl psát knížky, Václav Havel jen chtěl vydávat své texty. Stejně tak my jsme si jen chtěli vytvářet studentské časopisy, pořádat výstavy fotografií a rockové koncerty. Neustále jsme ale naráželi na zeď - jednou jsme časopis mohli vydat, jindy nám to zakázali. Někdy nás nechali vystavit fotografie a obrazy, jindy nám je rozcupovali. Nebyla v tom žádná logika a během šesti let na fakultě jsme zjistili, že ať uděláme cokoli, narazíme na zeď. Ta se stále přibližovala. Následovaly výslechy.
Vy jste byla nejmladší osobou, na kterou si StB vedla svazek…
Ano, v šestnácti letech jsem šla na první výslech do Bartolomějské ulice. V té době jsem totiž učila anglicky a německy lidi, kteří věděli, že se budou muset vystěhovat. Když si mě zavolali k výslechu, nejdřív jsem nechápala, co jim na tom vadí, když se těch lidí přece chtěli zbavit. Já jsem si myslela, že dělám něco užitečného, byla jsem pyšná, že zvládám učit dospělé lidi, procvičovala jsem si jazyky. Zpětně mi došlo, že chtěli, aby lidé z opozice do zahraničí odjeli právě co nejméně připravení.
Jak jste výslechy snášela?
Těžko jsem nesla už jen ten obecný nátlak, který byl vyvíjen na všechny. Nejhorší pro mě ale byla výhrůžka, že nebudu moci studovat. Už ve čtrnácti letech to byla otřesná představa, že nepůjdu na gymnázium. Po každém výslechu jsem byla rozzuřenější, moje povaha se zatvrzovala. Začala jsem je nesnášet, připadalo mi to nespravedlivé. Deptali nás kvůli hloupostem, například že jsme chodili oblékaní v černé barvě. Vnímala jsem to jako střet civilizací – kdybych se jim měla podrobit a přestoupit na jejich planetu, musela bych poslouchat jinou hudbu, číst jiné věci, jinak se oblékat. A to už bych nebyla já.
Uvažovala jste někdy o emigraci? Přece jenom v zahraničí jste strávila hodně času, nenapadlo vás někde zůstat?
Když jsem byla ve Švédsku, tajně jsem odjela do Paříže za Jiřím Smetanou, který tam vedl rockový klub. Byla jsem do něj zamilovaná, a abych se do Francie dostala, musela jsem cestou nazpátek zničit svůj pas, protože jsem měla výjezdní doložku jenom na Švédsko. Po semestru jsem se vrátila, to už jsem byla s Jiřím těhotná. Když se mi narodila dcera Emma, byla jsem rozpolcená. Věděla jsem, že by bylo dobře, aby rodina byla pohromadě, ale trvale jsem mimo republiku žít nechtěla.
Nebála jste se, že vás nemusí pustit přes hranice zpátky?
To byl můj největší strach - že jednou s miminkem pojedu přes hranice, zastaví mě a nepustí domů. Chvíli jsem si myslela, že bych mohla být v exilu s lidmi jako Pavel Tigrid, s lidmi stejného smýšlení, jaké jsem měla, ale cítila jsem velkou lítost z jejich odtržení od domova. Nemohla bych žít trvale jinde, jsem příliš vázaná na český jazyk a na českou kulturu.
Přečtěte si rozhovor se slavným britským ekonomem:
Ekonom Adair Turner: Miliony uprchlíků Evropa zvládne
