Politolog Maciej Ruczaj o sobě prohlašuje, že je polský Pražák. V České republice žije už čtrnáct let a v současnosti je vedoucím programového oddělení Polského institutu v Praze. „Když už se nějaký Čech dostane do Polska hlouběji než na tržiště těsně za hranici, většinou se jeho vnímání změní. Už Polsko nebere jako prapodivnou zaostalou zemi někde na východě,“ říká.
Vztahy na politické úrovni jsou dobré, na úrovni mezilidské také. Rozhodně lepší, než byly v jiných dějinných obdobích, kdy jsme spolu bojovali anebo se vzájemně ignorovali. Pořád však přetrvává mnoho stereotypů. Dění kolem takzvaného skandálu s polskými potravinami bylo dobrou ukázkou toho, že spousta předsudků má překvapivě dlouhou životnost. Problémem je, že politici tisíckrát pronášejí slova o přátelství, výborných vztazích, o spolupráci, ale jejich proklamace se často nepromítají do praktické roviny. Před několika dny třeba polské a české dráhy zrušily jeden ze dvou železničních spojů mezi Prahou a Varšavou. To je samo o sobě výmluvné.
E15: O česko-polských vztazích se léta hovoří jako o těch nejlepších, až se z toho stalo nudné klišé. Jak byste je ohodnotil vy?
Žijeme v přesvědčení, že nejdůležitější geopolitickou a ekonomickou osou je Východ– Západ, zatímco bychom měli klást mnohem větší důraz na osu Sever–Jih
E15: Ostatně mezi Prahou a Varšavou dodnes neexistuje dálniční spojnice.
V tomto směru se situace zlepšila, ale máte pravdu: existuje problém, který se týká České republiky, ale Polska možná ještě ve větší míře. Žijeme totiž v přesvědčení, že nejdůležitější geopolitickou a ekonomickou osou je Východ–Západ, zatímco bychom měli klást mnohem větší důraz na osu Sever–Jih. Podíváte-li se na evropskou politiku, tahle osa od Švédska přes pobaltské státy až po Visegrád často funguje.
E15: Zmínil jste stereotypy, které oživil „skandál s polskými potravinami“. Které máte na mysli?
Česká média podle mne reagovala na kauzu hystericky právě kvůli tomu, že spousta negativních stereotypů je stále živá. Polsko je obrovským exportérem potravin, jedním z největších v Evropě, a přitom nikde jinde nebyly s polskými potravinami podobné problémy. Nedávno jsem navštívil irský Dublin, kam jezdím poměrně často. Když začala polská vlna emigrace, v supermarketech se tam objevily „polské poličky“. Byly na nich vystaveny výhradně polské produkty s cedulkami v polštině, vše bylo jasně cílené na zákazníky z polské diaspory. Dnes už jsou ale polské výrobky běžně smíchané s ostatními potravinami a nikdo s tím nemá problém. Naopak když mluvím se svými irskými přáteli, jsou vděční za to, že jim dovoz polských potravin otevřel nové obzory, představil nové chutě. Příčiny českého skandálu s polskými potravinami tedy musejí být někde jinde.
E15: Kde?
Částečně jde o očekávání českého konzumenta, pro něhož je primární cena. Pokud zadavatel, například obchodní řetězec, klade jakožto primární požadavek nízkou cenu, je jasné, že to znamená „něco za něco“. Pak se může i stát, že k tomu někdo přistoupí nepoctivě, ať už to je Polák nebo Číňan.
E15: V tomto případě to ale byl Polák…
Vůbec neobhajuji nepoctivost. Znovu ale opakuji: Pro mne byla nejzajímavější určitá atmosféra hysterie živená stereotypy, které jsou zažité ještě z časů socialismu. Polsko tehdy bylo představováno jako zaostalá země, Poláci jako šmelináři, kterým se nechce pracovat, a proto stávkují a „dělají“ tu Solidaritu.
E15: Přesto mi kauza s potravinami připadá trochu jako past, do níž se Polsko chytilo samo.
V jistém smyslu ano. Je příznačné, že obrovské množství polských výrobků na českém trhu, kolem 80 procent, nemá vlastní značku. Produkty vznikají na zakázku obchodních řetězců a podle jejich požadavků. A jakmile rozhoduje převážně cena, těžko můžeme očekávat, že se budeme potkávat s tím nejlepším, co polský potravinářský průmysl produkuje. V Polském institutu se proto snažíme ukazovat rovněž druhou tvář. Že Polsko je producentem vysoce kvalitních potravin a má k tomu odpovídající podmínky – polské zemědělství se například do velké míry opírá o malé a střední podniky, a nikoli o velkochovy. „Farmářské trhy“, které jsou v Praze tak módní, každý Polák dobře zná, protože u nás nikdy nezanikly.
E15: Co by mohlo sílu oněch stereotypů oslabit?
Vzájemný kontakt. Čím více se budeme navštěvovat a čím lépe se budeme poznávat, tím jasněji uvidíme za umělé obrazy, které si o sobě mylně vytváříme. V případě potravin se zlepšuje komunikace na státní a administrativní úrovni, hlavně mezi těmi, kteří se kontrolou potravin zabývají. Takže doufejme, že nejhorší je za námi.
E15: Všechno špatné je ale k něčemu dobré. Najednou jsme si v Česku připomněli, že na severu máme velkého, trochu zapomenutého souseda.
I pro mne, Poláka žijícího v Praze, to má pozitivní efekty. Třeba ten, že Češi začali více sledovat, co konzumují. V poslední době se objevilo mnoho obchodů s kvalitními potravinami, které v Česku dříve nebyly. Pro mne, člověka odchovaného polským zemědělstvím a jeho potravinářskou produkcí, bylo zpočátku nakupování v Praze obtížné. Je proto ironií osudu, že částečně i zásluhou aféry tady lze konečně bez problémů sehnat kvalitní potraviny.
E15: Máte podchyceno, kolik Poláků přijíždí do Česka a jak je tomu naopak?
Tento údaj hodně zkresluje přeshraniční obchodní ruch. Ale obecně je to tak, že Poláci cestují do Čech spíše jako turisté a Češi do Polska spíše za nákupy. To je jedna z věcí, s nimiž je potřeba pracovat. Když už se totiž nějaký Čech dostane do Polska hlouběji než na tržiště těsně za hranicí, tak se většinou změní jeho vnímání. Už Polsko nebere jako prapodivnou zaostalou zemi někde na východě. Naopak zjistí, že je tam spousta stejných věcí jako v Česku a že odlišnosti, na které v Polsku narazí, mohou být prima.
Fenomén s názvem polská čechofilie existuje, třebaže to není nic masového. Koneckonců pozitivní pocity málokdy mívají masový charakter, resentimenty se šíří mnohem snáze
E15: Možná nám chybí spisovatel, jakým je Mariusz Szczygieł, autor bestselleru Gottland. Tahle kniha Polákům více představila Česko a vyprovokovala u nich zájem o naši zemi.
Určitě, na českého Szczygieła čekáme dlouho. Otázka je, jestli se ho vůbec dočkáme. Mariusze Szczygieła je totiž třeba vnímat v kontextu fenoménu literární reportáže: knih o Kavkaze, Africe a dalších místech vychází hodně a v relativně velkých nákladech. Zahraničí, svět kolem nás, to je v Polsku větší téma než v Česku, jehož společnost je podle mne mnohem více zahleděná dovnitř, do sebe. Stačí se podívat, jak moc Poláci prožívají současné události na Ukrajině, i když to zatím nedosahuje míry angažovanosti obyčejných lidí, kterou jsme zažili během Oranžové revoluce.
E15: Szczygieł však svými díly také přispívá k tvorbě určitých mýtů. Hovoří například o čechofilství, o zálibě Poláků v Česku. Já osobně si ale nemyslím, že to tak je. Mýlím se?
Máte pravdu, do určité míry jde o vytváření dalšího mýtu. Je to pochopitelné a v případě Česka se to stává. Polští autoři někdy vnímají Česko jako určité alter ego Polska a hledají v něm to, co postrádají u sebe. Většinou se to týká lidí, kteří s polskou tradicí a povahou mají určitý problém, je tam nějaké napětí. Proto si do české společnosti projektují vlastnosti, které nám Polákům chybějí. Stává se to autorům různé politické orientace: polská pravice třeba záviděla Čechům Václava Klause a dekomunizační zákony… Přesto si myslím, že fenomén s názvem polská čechofilie existuje, třebaže to samozřejmě není nic masového. Koneckonců pozitivní pocity málokdy mívají masový charakter, resentimenty se šíří mnohem snáze. Nicméně minimálně v mladší, liberálnější části společnosti je Česko vnímáno velmi pozitivně.
E15: Co se píše v polských médiích o Česku?
Symptomatické je, že zatímco v českých médiích se hodně píše o polské politice, v polských médiích česká politika nikoho nezajímá. Co se tam naopak objevuje, je česká kultura a Praha jakožto turistický cíl. To je rozdíl. Češi jsou zajímaví jako společenství, jako kultura. Poláci dění u vás moc nesledují a nesnaží se ho pochopit. Česko – to jsou pro Poláky určitá jména, která obraz vaší země vytvořila. Ať už je to Hrabal, Forman, Menzel nebo Kundera. Ze současných mladších umělců pak hlavně Petr Zelenka a Jaromír Nohavica.
E15: Čechy a Poláky mimo jiné věci rozděluje vztah k náboženství, k Bohu.
To většinu lidí napadne na prvním místě. Sousedí spolu země, z nichž jedna je v Evropě na špici, co se týká účasti na náboženských praktikách, a druhá naopak úplně dole. V Polsku je navíc náboženství propojeno s národní identitou. Církev je chápána jako společnost lidí, nikoli jako instituce. To v Česku neexistuje kvůli odlišnému historickému vývoji. V Polsku církev čerpá svoji sílu zdola, nikoli shora. Náboženství není někomu vnucováno, ale naopak. V dějinách, které byly poměrně složité, církev vždy držela s těmi dole. Církev nebyli oni, byli jsme to my. Mocnáři, tyrani a králové se střídali, zatímco církev zůstávala součástí komunity. A komunita se často schovávala v rámci církve před nástrahami okolního světa, naposledy v době komunismu.
E15: Od počátku devadesátých let přišlo do Česka hodně polských kněží. Víte kolik?
Rozhodně více než stovka, což je na velikost české církve zásadní počet. Tento fenomén se často opomíjí, a přitom je jedním ze základních propojujících jevů mezi našimi společnostmi. Hlavně to je však fenomén, který se v devadesátých letech, kdy vzájemné kontakty řekněme ochably, objevil nově.
E15: Asi ne všichni v Česku ale vítali polské kněze s otevřenou náručí, že?
Ne všichni je vítali, to je pravda, ale také ne všichni polští kněží se radovali z rozhodnutí, že mají jet do Česka.
E15: Opravdu? Myslel jsem, že to chápou jako svatou misi, jdou napravit „bezbožné“ Čechy.
Část z nich to tak možná brala. Nevidím úplně do fungování těchto institucí, ale přece jen církev je trochu jako armáda. Jdete tam, kam vám přikážou, že jít máte.
E15: Co dělá Polský institut pro to, aby se o Polsku v České republice více hovořilo?
Hlavně se snažíme propojovat, umožňovat osobní kontakty. Zadruhé se snažíme vysvětlovat. Polsko je relativně složitá země, a pokud ji člověk chce lépe pochopit, musí si uvědomovat spoustu historických a dalších souvislostí. Mediální obraz Polska v Česku je dnes poměrně zjednodušený, jak už jsme o tom hovořili. A za třetí se pokoušíme ukazovat, že Polsko je zajímavá země, která se proměňuje. Používáme k tomu především kulturu, která je podle mého mínění jedním z nejlepších polských vývozních artiklů. Třeba nedávno jsme v rámci festivalu architektury na Pražském hradě ukazovali veřejné stavby vznikající v Polsku a pro české publikum to bylo šokující. V Polsku totiž vzniká nesrovnatelně více odvážných, ultramoderních architektonických děl, navíc za veřejné peníze. To byla zajímavá konfrontace představ o zemi, která je stále – pokud jde o materiální úroveň – za Českou republikou o pár let pozadu.
Maciej Ruczaj (30)
edoucí programového oddělení Polského institutu v Praze se přistěhoval do hlavního města České republiky před 14 lety s rodiči, kteří tam pracovali. Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd a anglistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Napsal knihy Návrat člověka bez vlastností a Pravým okem. Antologie současného polského politického myšlení.
Čtěte také:
České úřady vrátily do Polska tuny kuřecího masa
Poláci: Češi se bojí konkurence, proto kritizují naše potraviny
