Je snadné proměnit akvárium v rybí polévku, ale složité udělat z polévky zase akvárium, řekl kdysi Lech Walesa. Francouzský prezident to hodlá vyzkoušet v praxi.
Různí státníci se v různých dobách ocitají v jakýchsi hyperpozicích. Většina z nich v dějinné zkoušce neobstojí a připraví půdu pro návrat choroby (jako třeba polský exprezident Lech Walesa), jsou ale výjimky. „Jste zmocněncem všech, kteří si přejí nápravu pomocí racionálního experimentu v rámci systému. Když selžete, racionalita bude muset ustoupit ortodoxii a revoluci“ napsal v roce 1933 John Maynard Keynes prezidentu F. D. Rooseveltovi. Adresát dopisu si v boji s hospodářskou krizí počínal zdatně a svět zahájil novou éru. Emmanuel Macron není keynesiánec, jeho pětiletý program je směsicí šedesátimiliardových úspor a padesátimiliardových investic do infrastruktury (školství, zdravotnictví, energetika), takže si vysloužil označení „radikální centrista“. Politolog Thomas Guénolé jej nazývá „poslední kulkou v nábojnici poválečného uspořádání Evropy“: když neuspěje, antisystémové síly prý systém rozmetají.
Za neúspěch bude v roce 2022 považováno skoro vše vyjma hospodářské reformy století, což si finanční samouk Macron docela dobře uvědomuje. Šance na ekonomický obrat jsou v anemické Francii tak malé, že mu ekonomičtí analytici nedávají moc nadějí. Zároveň ale platí, že jestli se pacient ještě má někdy postavit na nohy a nevypadnout ze severoevropské ligy, povel k pochodu („en marche!“) musí zaznít právě nyní. Jakkoli to ještě v dubnu vypadalo nepravděpodobně, fenomén Macron získal během pár týdnů parametry společenské laviny. Šarmantní mladík (ve věku 39 let by v Česku neměl možnost ani kandidovat) očividně nakazil energií a optimismem půlku země, neboť poslední průzkumy preferencí dávají jeho hnutí naději na zisk poloviny mandátů v Národním shromáždění, přičemž stávající strany (socialisté a republikáni) se štěpí před očima pod náporem dezercí. Připomíná to zrod nového života.
Do naší strany marš!
Působí tu efekt jménem „fait majorité“, v anglosaském světě nazývaný též „de Gaullův zesilovač“. Přesvědčivý úspěch prezidentského kandidáta, zvláště centristického, obvykle navýší zisky jeho strany v parlamentu. Francouzský systém je prezidentsko-parlamentní hybrid, v němž je i každý z 577 poslanců volen dvoukolově (do druhého kola postoupí jen kandidáti se ziskem nad 12,5 procenta hlasů). Pakliže se volby konají měsíc po prezidentských, což je případ letošního roku, základna neúspěšných kandidátů se obyčejně zhroutí, když se zklamaní voliči neobtěžují přijít ke druhému kolu. Prezidentova strana posílí, novému obyvateli Elysejského paláce se výjimečně může podařit i překreslit politickou mapu (třeba de Gaullovi s jeho Svazem pro novou republiku nebo ďEstaingovi s Unií pro francouzskou demokracii). A přesně to nyní zamýšlí s de Gaullovým zesilovačem provést Emmanuel Macron.
Politický nováček se chová jako starý harcovník, když kandidaturu za hnutí La République En Marche! nejprve podmínil rezignací na členství v jiných stranách (efekt „obnovy“ země - mezi kandidáty chce mít Macron půlku noviců a půlku žen), pak si to rozmyslel a dnes stačí se za hnutí jen přihlásit a vstoupit do něj později (efekt přeběhlíků). Výsledkem je pnutí u republikánů (předseda Baroin chce samostatnou kandidátku, exministr Bruno Le Maire hodlá dezertovat) i socialistů (exkandidát Hamon prosazuje sjednocenou levici, exministři Drian a Valls míní přeběhnout). Výsledkem může být porážka a zánik tradičních stran, přesně jak Macron předpovídá v knize Revoluce.
Voliči přitom nemusejí opuštění principu „obnovy“ ani moc pocítit (jen 38 procent Francouzů zná jméno svého poslance), pro experty je to ovšem varovný signál, že v novém akváriu se to bude hemžit provařenými rybami.
Jakkoli současné průzkumy preferencí prezidentovu plánu spíše přejí, celý experiment nemusí vyjít a prebiotický rezervoár preferencí jednoduše nevyprodukuje parlamentní většinu. „Možná jen k domečku karet přibude jedno patro navíc,“ říká již zmíněný Guénolé. V takovém případě by parlament mohl účinně blokovat část agendy, nejspíše té, která nevyhovovala druhé nejsilnější straně, což budou podle všeho republikáni. Hospodářskou reformu jako takovou by to neohrozilo, ale jiné body (infrastrukturní projekty, reformu školství) a etické zákony (zákaz zaměstnávat rodinné příslušníky) to může pohřbít.
Rodinné stříbro přežije
Macronův lidový mandát je těžko čitelný. Hlasovalo pro něj ve druhém kole dvacet milionů Francouzů, ale jen asi pětina z nich uvedla, že podporuje jeho program. Na základě výsledků z prvního kola lze naopak říci, že skoro polovina voličů tento program nepodporuje. Zároveň třetina Macronových voličů tvrdí, že se jim „líbí slib politické obnovy“.
To je ovšem něco trochu jiného než hospodářská reforma, politická „obnova“ bude do značné míry záviset právě na parlamentní většině. Macronova strategie je dvoukolejná a úzce provázaná s Evropskou unií. V bodech ji lze popsat zhruba takto:
1. Konsolidovat vládní výdaje a rozhýbat pracovní trh.
2. Na základě dobrých výsledků hospodaření přemluvit Berlín k reformě eurozóny, která bude kromě společného rozpočtu a ministra financí zahrnovat eurobondy.
3. Z eurobondů a dalších půjček z rozpočtu eurozóny financovat dlouhodobé infrastrukturní projekty ve Francii.
Může se mu něco takového zdařit? Němečtí experti jsou skeptičtí.
Odpovídají tím, že citují pět let staré prohlášení kancléřky Merkelové: „Dokud budu naživu, cokoli jako společné ručení za dluhy nedopustím.“ Eurobond znamená společný dluh. Taková negativní předpověď samozřejmě nepočítá s pověstným Macronovým šarmem, jímž už okouzlil nejednu stárnoucí dámu (o čtvrtstoletí starší choť Brigitte mu vtipem zdatně konkuruje, když během kampaně prohlásila: „Emmanuel musí vyhrát už v roce 2017. V roce 2022 začne být problémem můj obličej.“), ani s poměrně reálnou možností, že příštím německým kancléřem bude o něco flexibilnější Martin Schulz z SPD. Německý volič je ovšem dlouhodobě proti společnému ručení, a přestože má Macron k reformě eurozóny výslovný mandát, příští kancléř bude mít dost možná výslovný mandát něčemu takovému za každou cenu bránit.
Přečtěte si výhled na Macronovo působení v prezidentské funkci:
A teď předveďte vúdú, monsieur Macron
Macron by samozřejmě na „severskou hospodářskou ligu“ nejvíce zapůsobil tím, kdyby z domácí truhly vyházel nějaké rodinné stříbro typu 35hodinový pracovní týden, minimální mzda ve výši 60 procent průměrné či pohádkový odchod do důchodu v 62 letech (viz Makroekonomika).
Jenže severští experti nikdy neokusili sílu pařížského bulváru, který je ochoten stávkovat třeba měsíc bez ustání - Macron bude rád, když se mu podaří deregulovat pracovní trh a snížit korporátní daň. Ostatní sociální výdobytky nejspíše doznají kosmetických změn, jinde chce Macron sociální stát dokonce přifukovat - např. zvýšením minimálních penzí a přiznáním nároku na podporu v nezaměstnanosti pro živnostníky. Tak či onak, odněkud bude muset ucpat daňovou díru v předpokládané výši 20 miliard, neboť od růstu HDP nebude moci ještě rok dva čekat žádné zázraky.
Nejdříve přidejte policistům
Špatné vyhlídky na radikální reformu jsou ovšem odrazem stavu věcí z poloviny května, přičemž fenomén Macron se právě v tuto chvíli vyznačuje prudkou dynamikou. Volební expert Xavier Chinaud předpovídá, že využití správné taktiky při „pytláctví“ v opozičním táboře by mohlo hnutí La République En Marche! vynést zisk až 350 křesel. S touto pohodlnou většinou (k absolutní stačí 289 poslanců) by si Macron mohl dovolit i ostřejší střet s odbory (list Financial Times mu napůl v žertu navrhuje začít tím, že ještě před parlamentními volbami přidá na výplatách pořádkovým silám, které patří mezi tradiční voliče Národní fronty). Na opětovné sjednocení rozdělené společnosti (mezi „modrými límečky“ získal Macron jen 16 procent hlasů) to samozřejmě nestačí, ale krok číslo jedna v tříbodovém itineráři prezidenta bohužel předpokládá propouštění, jež bude moci být kompenzováno jen snadnějším nabíráním za mzdy těsně nad tou minimální.
Průzkumy naznačují, že Francouzi při volbě Macrona počítají i s přechodným utahováním opasků, což je kdekoli na světě poměrně vzácný jev, který obvykle dlouho nevydrží a navíc se stejně asi týká jen velkých měst. Ale pro francouzskou reformu a potažmo reformu eurozóny možná už nikdy v dějinách nenastane příhodnější doba, než jakou budou nadcházející roky 2018 až 2020, kdy v Paříži i Berlíně budou paralelně vládnout proevropští politici naklonění užší integraci jádra. Kromě toho případné otřesy v Paříži stejně zaniknou na pozadí pekla, které se dost možná rozpoutá napřesrok po volbách v Itálii.
Dále si přečtěte:
