Menu Zavřít

Maďarizace po francouzsku

28. 5. 2009
Autor: Euro.cz

Bylo by třeba zásadně přebudovat přístup k sociálnímu státu na evropské úrovni

Bývalý český ministr financí Miroslav Kalousek varuje před „totální maďarizací státní ekonomiky“. Co se rozumí „maďarizací“? Ten, kdo sleduje ekonomické dění v posledních zhruba deseti letech, ví, že to jsou chronicky schodkové státní rozpočty, kumulující se dluh, veřejné výdaje, které se vymkly veřejné kontrole. Z toho vyplývají vysoké daně, jež dusí hospodářský růst. A také vysoké úrokové sazby, jejichž účinek je neméně dusivý.
Kalouskovo varování má svou váhu, protože po volbách patrně podobný scénář opravdu nastane. Není síly, která by byla schopná tento trend zastavit. Co nás tedy čeká.
Všechny jevy, které sužují a devastují maďarskou ekonomiku, jsou dobře známé i ve vyspělých evropských zemích. Německo, Francie, Itálie nebo Belgie již maďarizací prošly. Pouze díky tomu, že jejich ekonomiky nebyly rozvrácené obdobím komunismu, byly schopné nejen přežít, ale dokonce se do jisté míry rozvíjet. Jejich hospodářský model je však pro nás nepoužitelný. Předpokládá totiž existenci mohutného finančního, lidského a kulturního kapitálu, díky němuž lze žít dlouhou dobu na dluh – třeba několik desítek let.
Za příklad může posloužit Francie. Nic proti ní, je to krásná země s neuvěřitelně bohatou kulturou, vyspělým školstvím a vědou. Paříž je významným finančním centrem. Francie má i vyspělý, rozumně regulovaný bankovní a finanční trh. Proto ji finanční krize postihla relativně málo.
Pokud jde o veřejné finance, neblaze proslulá „maďarizace“ se ve Francii odehrála již dávno. Z grafu vývoje veřejných výdajů, veřejného dluhu a nezaměstnanosti vyplývá zajímavá shoda – všechny tři křivky zamířily vzhůru během sedmdesátých až osmdesátých let. Ještě v roce 1979 činil poměr francouzského veřejného dluhu k hrubému domácímu produktu 31,4 procenta. Veřejné výdaje byly ve výši 41,3 procenta HDP. Nezaměstnanost po deseti letech plných ekonomických šoků a finančních krizí sice vzrostla na 5,8 procenta, ale stále šlo o báječně nízkou hodnotu z hlediska pozdějšího vývoje.

Trapný výsledek Nyní se posuňme do roku 1999. Francie má za sebou Mitterandovu vládu socialistů s komunisty (něco podobného nás zřejmě čeká), druhý ropný šok (v blízké budoucnosti se bude opakovat – až se Čína dostane z recese) a přípravu na euro. Kdo by čekal, že příprava na vstup do eurozóny nastolí rozpočtovou střídmost a ozdraví veřejné finance, nedočkal by se. V roce 1999 vzrostl veřejný dluh na 67,2 procenta HDP. Nevídané! Francie je však velká země, a proto jí v klubu rovných a ještě rovnějších zvaném Evropská unie vše projde.
Se vzrůstem dluhu přirozeně souvisí nárůst veřejných výdajů – v roce 1999 dosáhly hodnoty 50,9 procenta HDP. Z toho je vidět, jak „sociálno“ postupem času nezadržitelně bobtná. Tento nárůst výdajů byl ideologicky zdůvodňován právě budováním sociálního státu, a proto by bylo možné očekávat pokles nezaměstnanosti. Ta však v roce 1999 činila 11,2 procenta.
Tento výsledek je pochopitelně trapný pro socialistické ideology, ale snadno vysvětlitelný z hlediska ekonoma. Nárůst výdajů doprovází zvyšování daňových sazeb. Vyšší daně z mezd znamenají zdražení práce, a tudíž menší poptávku po ní. Pokles zaměstnanosti znamená menší příjmy a větší výdaje státního rozpočtu. To není všechno. Co učiní typická socialistická vláda, chce-li podpořit podniky, ale z ideologických důvodů má zakázáno snížit daňovou zátěž? Zrychlí odpisy, pochopitelně. Jak funguje zrychlení odpisů z kapitálových investic při vysoké daňové zátěži práce? Jako pobídka pro nahrazování práce kapitálem. Podniky mechanizují, automatizují, případně přesouvají výrobu do Číny. Přitom samozřejmě propouštějí. Voilà.
Je s podivem, že politici většiny zemí EU nebyli schopní pochopit tuto základní závislost, jejíž stručný popis se vejde do jednoho odstavce a kterou pochopí každý moula. Nebo možná tuto souvislost chápou, ale vzhledem k mohutným politickým tlakům zleva ji zkrátka nemohou aplikovat v praxi. Svět politiky mnohdy ukazuje, jak je vzdálen selskému rozumu a základním ekonomickým poučkám.
Opět se posuňme v čase. Píše se rok 2009. Ve Francii, stejně jako ve většině států EU již deset let platí euro. Zmírnila společná měna výkyvy hospodářského cyklu? Odstranila finanční krize? Přispěla k ozdravení veřejných financí, v což koncem devadesátých let všichni doufali? Žádné naděje se neuskutečnily. Naopak, potvrdily se všechny obavy. Ani největší euroskeptici v roce 1999 nečekali, že během následujících deseti let zaznamená eurozóna tři bubliny (technologickou, realitní a úvěrovou), jejich prasknutí, dvě recese (druhá bude nejhorší v poválečném období) a nakonec prudké zhoršení stavu veřejných financí.
V případě technologické bubliny bylo začátkem desetiletí ještě možné vymlouvat se na dominantní vliv USA. Realitní a úvěrová bublina z let 2004 až 2008 však byla domácího, evropského původu. Úvěrová bublina byla pro Evropu příjemnou zkušeností – než splaskla. Na jejím vrcholu, na jaře 2008, poklesla francouzská nezaměstnanost na 7,6 procenta – na rekordně nízkou hodnotu za posledních 27 let. V této době rostl objem soukromých úvěrů v eurozóně bezmála čtrnáctiprocentním ročním tempem. Přehřátá ekonomika nakrátko poskytla iluzi, že bude možné vyřešit evropské sociální problémy i vyrovnat veřejné finance. Úvěrová expanze v soukromé sféře nahradila růst veřejného dluhu. Vyvolala mylnou představu, že bude možné provozovat nákladný sociální stát a zároveň dodržovat maastrichtská kritéria. Dvojciferný úvěrový růst je však dlouhodobě neudržitelný. Na rok 2009 odhaduje Evropská komise v případě Francie deficit veřejných financí ve výši 5,5 procenta HDP. A celkový státní dluh v hodnotě 72,4 procenta HDP. V roce 2010 lze očekávat růst dluhu na 76 procent HDP. Nezaměstnanost v březnu 2009 stoupla na 8,8 procenta, přičemž trend směřuje vzhůru. A to navíc Francouzům mohou závidět například Italové, Řekové, Portugalci nebo Belgičané.

WT100

Pouhé škobrtnutí Srovnejme tato čísla s Maďarskem. Tamní státní dluh dosáhne v roce 2009 dle projekce Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) hodnoty 73,6 procenta. V roce 2010 to má být 75,3 procenta HDP. Oč je Francie lepší než Maďarsko? Pouze v tom, že dokázala během své historie nashromáždit větší kapitál, který jí umožňuje déle žít z podstaty.
Ekonomický model Francie je stejně jako u všech západoevropských sociálních států založen na dlouhodobém zadlužování. Pokud zdánlivě úspěšně fungoval minulých třicet let, neznamená to, že vydrží dalších třicet let. Společná evropská měna několik let vypadala jako řešení – než splasknutí úvěrové bubliny ukázalo pravdivý stav věcí. A to neznáme skutečné důsledky jejího propíchnutí například ve Španělsku. Bohužel ani evropská integrace není východiskem. „Koordinujete-li více špatných národních hospodářských politik do společné evropské, nedostanete dobrou hospodářskou politiku,“ uvádí významný francouzský ekonom Pascal Salin.
Je možné nepříznivý dlouhodobý trend nějak zvrátit? Je to extrémně nepravděpodobné. Bylo by třeba zásadně přebudovat přístup k sociálnímu státu na evropské úrovni. Za deset či dvacet let dospějí veřejné finance řady významných západoevropských ekonomik do stavu, za kterého bude nynější „krize“ pouhým škobrtnutím. Otázkou zůstává, do jaké míry v té době budeme s EU integrovaní. A do jaké míry na tuto integraci doplatíme.

Graf:
Francie 1965–2000

  • Našli jste v článku chybu?
Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).