Budapešť de facto vyhlásila západnímu společenství diplomaticko-ekonomickou válku. V souboji o strategicky klíčovou energetickou nadvládu nad starým kontinentem se vláda Viktora Orbána jednoznačně přidala na stranu Moskvy. Přes otevřený odpor západních politiků potvrdila záměr ve spolupráci s ruskou plynařskou firmou Gazprom stavět na svém území svoji část plynovodu South Stream.
Jde o nejvážnější vnitřní roztržku v dějinách Severoatlantické aliance i Evropské unie, dvou mocenských bloků, které formálně drží Západ pohromadě.
V pondělí 22. září se Viktor Orbán sešel s náměstkem ruského ministra energetiky Anatolijem Janovským. Ještě než se Janovskij stačil vrátit do Moskvy, přistál v Budapešti Alexej Miller, šéf Gazpromu. Obsah jejich rozhovorů s premiérem zůstal utajen; i Maďaři samotní se o schůzkách dozvěděli až ze stránek Gazpromu.
Jedeme podle plánu
Tam se však dočetli o „stavbě plynovodu SouthStream, která pokračuje podle plánu“. Jak to? South Stream se slovy listu Financial Times měl „stát největší obětí ukrajinské krize ve vztazích Ruska a Evropské unie“. Jinými slovy, jestliže dosud Evropská unie zavírala oči před strategickou hrozbou v podobě rostoucí závislosti na ruském plynu, po anexi Krymu a Rusy rozdmýchávané občanské válce na východě Ukrajiny se naopak začala bránit jejímu prohloubení.
South Stream, jenž vznikl jako politický projekt Moskvy právě za tímto účelem, byl logickým terčem a měl být minimálně na dlouhou dobu u ledu. Například v Bulharsku se příprava staveb zastavila, když se zjistilo, že spolumajitelem jedné ze zúčastněných firem je Gennadij Timčenko, jeden z Putinovi blízkých oligarchů, jenž je na černé listině Evropské unie i Spojených států.
Během následujících dvou týdnů se však začaly dít věci. Nejprve z Maďarska přestalo proudit na Ukrajinu i to málo plynu, které Budapešť Kyjevu „zpětným chodem“ posílala. Poté maďarský parlament bleskově schválil dva čitelně proruské „plynové“ zákony.
První z nich umožnil Gazpromu navzdory sankcím Evropské unie posílit svou stávající pozici v zemi. Na 400 milionů krychlových metrů ruského plynu vzápětí začalo doplňovat tenčící se maďarské zásoby na celkem 700 milionů kubíků. Klíčová věc je, že tak Gazprom mohl učinit, aniž by měl vyřízeno příslušné povolení, jež by mohlo být v rozporu s unijními protiruskými sankcemi. (Pro zajímavost: zmíněný zákon maďarskému parlamentu předložil jistý Roland Mengyi, poslanec Orbánovy strany Fidesz, jenž nemá s energetikou nejmenší zkušenosti, napsal maďarský server Portfolio.hu. Mengyi se zákonem přišel tři dny po Orbánových schůzkách s ruskými plynaři.)
Druhý zákon je ještě důležitější. Umožní totiž Gazpromu budovat maďarskou část South Streamu. To ovšem odporuje zákonům EU; podle nich mohou stavět ropovody a plynovody jen speciálně k tomu licencované firmy a musejí svůj postup navzájem koordinovat a plánovat na evropské úrovni na deset let dopředu.
Podle nového maďarského zákona však může stavět plynovod kterákoli firma; potřebuje k tomu pouze souhlas budapešťského ministerstva energetiky. Správně hádáte, že jedinou maďarskou stavbou energetické infrastruktury, které se to týká, je South Stream.
„Začne se stavět už za půl roku a do roku 2017 by měl být plynovod uveden do provozu,“ citoval Orbána deník The Moscow Times.
Ruský model
Jak je však možné, že přípravy na South Stream jsou tak daleko, když celou dobu odporují pravidlům EU? To je ta část příběhu, v níž má svůj díl másla na hlavě i Evropa. Unie si totiž najednou vzpomněla, že existuje zákonné opatření neoficiálně zvané třetí energetický balíček, jež od roku 2007 nařizuje členským zemím oddělovat výrobu energie od její distribuce. Ten, kdo plyn či ropu těží, nesmí zároveň vlastnit plynovody a ropovody. Kromě toho musí k infrastruktuře mít přístup i konkurence, což Gazprom nemá ani v nejmenším v plánu.
Až do ukrajinské krize se nicméně počítalo s tím, že South Stream dostane z řečených pravidel výjimku, stejně jako ji kdysi dostal dnes nefunkční konkurenční projekt Nabucco (jenž by závislost na ruském plynu mohl pohodlně vyřešit, nebýt schopnosti Gazpromu prosazovat ruské zájmy za pomoci lokálních energetických lobby, které si na South Stream namastí kapsu).
Dnes, když špičky evropské politiky jsou ochotny brát nebezpečí závislosti na ruském plynu vážněji, však výjimka není na pořadu dne. Ironie je nepřehlédnutelná: v ruském modelu ekonomického managementu existuje tolik předpisů, že jim rozumně nelze vyhovět a projde jen ten, kdo z nich dostane výjimku podle momentálního rozpoložení mocných. Dnes tuto taktiku – o strategii řeč být nemůže – uplatňuje proti Rusku Evropa.
Čtěte také:
Orbán se vzdaluje Západu. Bruselu se nelíbí jeho energetická politika
Maďarský parlament přijal zákon urychlující stavbu South Streamu
