Italové vzkřísili hrdost na své potraviny a učí svět, že pravé italské jídlo není žádný fastfood
Pizzu a špagety si můžete koupit kdekoli na světě. Pochopitelně v nejrůznějších mutacích, které s italským originálem mnohdy nemají moc společného. Když se kohokoli zeptáte, co ho jako první napadne v souvislosti s Itálií, v naprosté většině případů uslyšíte výborné jídlo nebo víno. Až pak přijdou na řadu památky, moře a všechno ostatní. A přitom to do konce 90. let minulého století vypadalo, jako by se Italové za svoje jídlo styděli. Jako by jim připomínalo těžké doby zaostalosti, tvrdou práci na polích a mizerné výdělky, které malé rolníky a zemědělské dělníky vyhnaly do továren v severní Itálii i západní Evropě.
Proto v podstatě přepustili trh se sýry Francouzům a totéž platilo i o víně. Snad jen na anglickém královském dvoře věděli, že toskánské Brunello di Montalcino je skutečně vynikající.
Úkaz zvaný Slow Food První velký obrat přinesl piemontský pěstitel, novinář a spisovatel Carlo Petrini. Jakožto reakci na americký fastfood, který se i na Apeninském poloostrově stále více šířil, založil v roce 1989 asociaci Slow Food. Hlavní myšlenkou asociace je udržení typické regionální produkce, která je stále více stlačována velkými potravinářskými koncerny. S tím, že „jídlo je součástí naší kultury, na něm záleží mimo jiné i naše zdraví. A bylo by načase, abychom začali naše zdravé středomořské tradice hájit“. Petriniho myšlenka se ujala a o několik let později se v Turíně zrodil Salone del Gusto, přehlídka kvalitní potravinářské produkce, původně pouze italské, později i mezinárodní. Letos se bude konat od 23. do 27. října. A v rámci salonu Petrini pořádá své sympozium Terra Madre, které má pomoci rozvojovým zemím při posílení vlastní kvalitní produkce. Britský deník Guardian ho v roce 2008 označil za jednoho z 50 mužů, „kteří by mohli zachránit svět“.
Zemědělství a výroba potravin ale stále zůstávaly v pozadí pozornosti, jen se například občas s hrdostí připomínalo, že „Italové začínají pít spumante mnohem raději než francouzské šampaňské“. K obratu došlo až po roce 2000, když se kvalitní těstoviny, vína a sýry začaly prosazovat na mezinárodních trzích. Problémem zůstává skutečnost, že v zemi existuje jen několik velkých výrobců potravin a ti často patří zahraničním trustům, především Francouzům – jak se stalo v případě mlékárenského trustu Parmalat. A jak bývá v Itálii obvyklé, úspěch je dílem geniálního nápadu jednotlivce.
Hrdě italské Jedním z nich je devětapadesátiletý Oscar Farinetti, který také pochází ze severoitalského Piemontu. Po svém otci zdědil obchodní řetězec Unieuro, specializovaný na prodej domácích elektrospotřebičů a elektroniky.
Pod jeho vedením se z Unieura stal jeden z největších distributorů na italském trhu. V roce 2002 ho ale elektronika přestala bavit a prodal podnik Angličanům. Za takto získaný kapitál založil firmu Eataly.
Je to složenina dvou anglických slov – „to eat“ a „Italy“. (A také způsob, jakým název své země, pokud hovoří anglicky, vyslovuje mnoho Italů.)
Eataly je řetězec supermarketů s vybranou potravinovou produkcí prakticky výhradně italského původu. V prostorech řetězce se také nacházejí typické restaurace, které nabízejí klasickou italskou stravu za celkem přijatelné ceny. Dnes má společnost Eataly 23 prodejen. Stala se i vyslancem italské potravinové kvality ve světě. Farinetti úspěšně prodává v New Yorku, Chicagu, Tokiu, Istanbulu a Dubaji. V letošním roce bude otevřen obchod v Sao Paulu; plánovaná pobočka v Moskvě se kvůli rostoucímu napětí mezi Ruskem a západními státy nejspíš odsouvá.
A v roce 2015 mají přijít prodejny v Paříži a Londýně.
„V Itálii máme devět obchodů, myslím, že už mnoho dalších otevírat nebudeme, chceme být spíše globální společností,“ prohlásil Farinetti. Poslední obchod byl otevřen v Miláně, v budově, kde se dříve nacházelo známé divadlo Smeraldo. V roce 2013 obrat firmy Eataly dosáhl 700 milionů eur, čistý zisk se pohyboval okolo osmi procent. V Eataly lze samozřejmě nakupovat i online. Farinetti je stoupencem 39letého italského premiéra Mattea Renziho, donedávna starosty Florencie. „V Itálii je největším seskupením strana tzv. impossibilistů, jinými slovy skeptiků, kteří tvrdí, že je vše nemožné, a ke všemu ještě brzdí ty, kdo se snaží věcmi pohnout. A Matteo Renzi je člověkem, který chce Itálii opět uvést do chodu. Proto jsem jeho stoupencem,“ říká Farinetti.
V březnu tohoto roku Farinetti prodal za 120 milionů eur dvacet procent firmy fondu Tamburi Investment Partners. „Potřebovali jsme finanční injekci na nové investice a nechtěli jsme se zbytečně zadlužovat. S fondem Tamburi spolupracujeme již delší dobu,“ vysvětlil Farinetti.
Další dosti neočekávanou „success story“ prožívá výrobce těstovin La Molisana, který od svého založení v roce 1912 sídlí v jihoitalském městě Campobasso v regionu Molise.
V roce 2009 továrna zkrachovala, ale firmu koupila rodina místních podnikatelů Ferro a podařil se jí zázrak – v roce 2013 už vykazovala obrat 100 milionů eur. La Molisana používá k výrobě výhradně místní tvrdou pšenici, začala s úspěchem exportovat do Japonska, Číny, Brazílie a USA. V typických bílých obalech těstovin La Molisana se objevila patentovaná novinka „la pasta quadrata“ – čtyřhranné špagety. Rossella Ferrová, která je šéfkou marketingu firmy, prohlásila: „Vypadá to jako něco zbytečného, ale není, protože čtyřhranná pasta přijímá lépe jakýkoli druh omáčky než pasta tradiční. Myslíme, že to zanedlouho bude ve světě velmi trendy. Chtěli bychom, aby se La Molisana stala symbolem kvalitních italských těstovin jako Barilla, De Cecco a další.“
V nedávné evropské soutěži uzenin se italské a španělské salámy a šunky umístily často na prvních místech. „Je to velké uznání pro naši produkci,“ říká Angela Ferrariniová, manažerka stejnojmenné firmy z Modeny a zároveň předsedkyně Svazu italských výrobců uzenin a šunky. „Jedním z důvodů je bezpochyby to, že používáme místní suroviny a že naše výrobní procesy, spočívající především v sušení výrobků, zaručují udržení kvality a jasné složení výrobků bez velkého použití konzervantů.“ Společnost Ferrarini se na italském trhu a dnes i v Rakousku a Francii prosadila výrobkem, který bude českým uším znít povědomě: Prosciutto di Praga čili Pražská šunka. Firma byla založena v roce 1956 a dnes dosahuje obratu 330 milionů eur.
„Uzavřeli jsme dohodu s jedním podnikatelem v Hongkongu a chystáme se zaútočit na čínský trh,“ hlásí Ferrariniová.
Expo po italsku Špičkové výkony některých firem pak samozřejmě ovlivnily celkové vnímání italských potravinářských výrobků ve světě. V roce 2013 export dosáhl rekordních 33 miliard eur. Lví podíl má vývoz do zemí Evropské unie (hodnota se odhaduje na 22,5 miliardy eur, tedy o pět procent více než v roce 2012), ale export Made in Italy rostl i do USA, kde dosáhl hodnoty 2,9 miliardy eur (šestiprocentní růst), a do Asie (2,8 miliardy eur). Export do Číny stoupl dokonce o 56 procent. Zde se Italové snaží dohnat náskok francouzských konkurentů, zvláště ve víně.
Víno je ostatně nejvíce vyváženou komoditou s 5,1 miliardy eur, po něm přichází čerstvé ovoce a zelenina (4,5 miliardy). O deset procent vzrostl i vývoz olivového oleje. Těstovin se vyvezlo za 2,2 miliardy eur.
V roce 2015 se v Miláně bude konat Expo. Jeho heslem je „Živit zdravě planetu“. A proto si italští producenti od světové výstavy slibují další posílení pozice svého exportu.
Očekává se účast více než 130 zemí. Na rozdíl od předchozích světových výstav, které zdůrazňovaly především vědecký a technický rozvoj, milánské Expo se zaměří na agroalimentární komplex. Není tedy náhodou, že maskotem Expa je Foody, usměvavá tvář vytvořená z 11 typů rostlinných výrobků. Jeho autoři se inspirovali obrazy pozdně renesančního italského malíře Giuseppa Arcimbolda, který delší dobu pobýval na Pražském hradě jako host císaře Rudolfa II.
Piemontský pěstitel, novinář a spisovatel Carlo Petrini v reakci na rozmáhající se fastfoody založil v roce 1989 asociaci Slow Food.
O autorovi| Josef Kašpar, spolupracovník redakce
