Spoluzakladatel Sony byl zosobněním poválečného úspěchu Japonska.
Společnost Sony vznikla po válce v jednom z vybombardovaných tokijských obchodních domů, aby se později proslavila výrobky, jakými jsou kapesní tranzistorové rádio, videopřehrávač, walkman nebo kompaktní disk. Za úspěchem značky Sony stál do velké míry její spoluzakladatel Akio Morita, který zemřel před týdnem ve věku sedmdesáti osmi let na zápal plic.
Ač Morita příliš nerozuměl špičkovým technologiím, vybudoval skvělou pověst obchodní značky. Loňský takzvaný Harrisův průzkum například ukázal, že jméno Sony je mezi americkými spotřebiteli stále na prvním místě před značkami jako General Electric nebo Coca Cola.
Akio Morita se narodil 26. ledna 1921 v bohaté rodině pocházející z města Nagoja, známého průmyslového střediska. Jako nejstarší syn byl předurčen k tomu, aby po svém otci převzal vedení rodinného podniku vyrábějícího pod vedením čtrnáct i generací Moritů nápoj saké. Coby středoškolák byl fascinován fonografem, který jeho rodina měla k dispozici jako jedna z mála v Japonsku. To ho přivedlo k zájmu o elektrotechniku, a tak si tento mladý amatér sám sestrojil primitivní fonograf a radiopřijímač. Na začátku druhé světové války studoval Morita fyziku na Královské univerzitě v Ósace. Do armády sice nastoupil, ale zařídil si to tak, aby nemusel bojovat, a namísto toho se věnoval výzkumu.
Při práci na vývoji zbraní vybavených tepelnými senzory se Morita poprvé setkal s Masaru Ibukou, zakladatelem předválečné elektrotechnické společnosti. Po válce Ibuka založil nový podnik, který vyráběl soupravy umožňující přestavět středovlnné vysílačky na krátkovlnné přijímače. Morita se o tom dočetl v novinách a starého známého kontaktoval. O rok později, když Ibuka hledal partnera, obrátil se na Moritu. Společnost Tokyo Telecommunications Engeneering Corporation (nikoli ještě Sony) byla oficiálně založena 7. května 1946 s počáteční investicí ve výši pěti set dolarů.
Oba novopečení společníci spolu s dalším manažerem nově vzniklého podniku pak odcestovali do Nagoje požádat Moritova otce, aby ho zbavil povinnosti převzít rodinnou firmu. Ten nejenže souhlasil, ale později nový projekt dokonce financoval. Firma brzy vyrobila první japonský magnetofonový nahrávač. O pár let později se jí podařilo získat licenci na využívání tranzistorové technologie americké společnosti Bell Laboratories, která vysl ovila varování, že jediné komerční využití skýtá výroba naslouchadel pro sluchově postižené. Společnost Sony však tuto technologii využila v roce 1955 při sestavování prvního japonské tranzistorového rádia. Americká společnost Regency zkonstruovala první přijímač o pár měsíců dříve, ale nepodařilo se jí prorazit s ním na trh. Už o dva roky později přišla firma Sony s novinkou - kapesním rádiem. To se sice do běžné kapsy nevešlo, ale Morita problém vyřešil - nechal svým „sales-managerům vyrobit košile s většími kapsami.
V roce 1968 přišla Sony s televizí Trinitron, první úspěšné domácí video Betamax představila zákazníkům v roce 1975 a walkman uvedla na trh o čtyři roky později. V roce 1982 vyvinula Sony ve spolupráci s nizozemskou společ ností Philips první kompaktní disk.
Ne vždy však nové výrobky našly odezvu u zákazníků. Sony například nikdy neuspěla s prodejem osobních počítačů. Krachem skončil i projekt digitálního fotoaparátu Mavica, který měl snímky pořizovat nikoli na film, ale na magnetickou diske tu. Morita oznámil uvedení fotoaparátu na trh v roce 1981, ale nikdy se tak nestalo. Jeho kritikové mu později vyčítali, že tím poškodil pověst značky Sony.
Na průzkumy trhu nikdy Akio Morita nevěřil. „My chceme veřejnosti nové výrobky nabízet, ne se jí ptát o jaké produkty stojí, tvrdí ve své biografické knize „Made in Japan vydané v roce 1986. „Obyčejní lidé nevědí, co je možné. My to víme, d odává v téže publikaci.
Projekt přípravy přenosného kazetového přehrávače Sony prosadil Morita například navzdory protestům uvnitř společnosti. Jeho odpůrci se obávali, že walkman neuspěje, protože v první fázi neumožňoval nahrávání.
Od počátku fungování společného podniku měl Morita na starosti spíše marketing, zatímco Ibukovi podléhala technologická část společnosti. Morita se také ihned začal orientovat na mezinárodní trhy. Už v 50. letech často cestoval do New Yorku a do Evropy, kde představoval nové výrobky. Morita si brzy uvědomil, že společnost potřebuje jméno, které budou cizinci schopni vyslovit a zapamatovat si ho. V roce 1958 proto podnik p řejmenoval podle latinského slova sonus (zvuk) a amerického hovorového výrazu sonny (synek) na Sony.
Byl velmi kontroverzní osobností. V roce 1966 vydal knihu kritizující japonské podniky za to, že najímají zaměstnance jen podle toho, jakou školu vystudovali. A byla to právě Sony, která se jako první přestala uchazečů o práci ptát na j méno školy, kterou absolvovali.
Americké manažery zase v 80. letech označil za překladače účetních dokladů, kteří „vidí jen deset minut do budoucna . V roce 1989 pak napsal: „V Americe je jen málo věcí, které chtějí Japonci nakupovat, zatímco v Japonsku spousta věcí, kt eré chtějí nakupovat Američané. Tak vysvětlil obchodní deficit mezi ekonomikami Japonska a USA. Ve stejném roce vyjádřil názor, že Japonsko může ovlivnit světovou politickou rovnováhu prodejem pokročilých počítačových čipů do Sovětského svazu, namí sto do Spojených států.
Možná i proto skončila neúspěchem akvizice hollywoodského studia Columbia Pictures, které si firma Sony pořídila v roce 1989 za 3,4 miliardy dolarů. V roce 1994 Sony oznámila, že Columbia Pictures už prodělala 3,2 miliardy USD. Ani tento špatný tah však Moritu nevymaže z novodobé historie světového byznysu.
