Mafie usvědčila senátora

Místopředsedu Berlusconiho strany čeká devítiletý trest

Marcello Dell´Utri, italský senátor, se loni v prosinci proslavil. „Ruku do ohně za něj nedám,“ řekl o něm premiér Silvio Berlusconi, „dám za něj do ohně ruce dvě.“ Těžko ale říct, zda senátor o podobnou slávu stál. Právě se totiž dozvěděl, že mu palermský soud vyměřil devítiletý trest. Důvod: rozličné styky s mafií.
Dva dlouholetí přátelé, kteří spolu před lety založili stranu Vzhůru, Itálie!, Dell´Utri je v premiérově partaji místopředsedou, se ovšem neocitají v nepoznané situaci. Jejich politické a podnikatelské osudy jsou spjaty řadu let, a to kromě jiného znamená, že spolu již mnohým obviněním čelili. Ostatně obžaloba vedená státním prokurátorem Antoniem Inngroiou vinila Marcella Dell´Utriho ze zločinů, které měl spáchat coby údajná spojka mezi sicilskou mafií a italskou politickou elitou především v letech 1979–1993.
„Soud se rozhodl věřit raději mafiánům než mně,“ komentoval odsouzený Berlusconiho druh výsledek procesu. Palermská prokuratura pracovala na Dell´Utriho případu sedm let a podařilo se jí získat proti senátorovi svědectví čtyřiceti bývalých mafiánů.

Kolosální omyl.

Silvio Berlusconi je pochopitelně důležitým hybatelem Dell´Utriho osudu. Podobná věta se však dá říct i o firmě Fininvest. V této Berlusconiho společnosti senátor působil od roku 1974; postupně se vypracoval až na ředitele inzertní divize a právě v zájmu této firmy se měl dopouštět nepravostí. Například: v roce 1998 uvedlo několik svědků do policejních protokolů, že Marcello Dell´Utri byl odpovědný za praní špinavých peněz. Jeden z nich, Filippo Rapisarda, bývalý Dell´Utriho obchodní partner, podle vydání deníku Irish Times z července 1998 prohlásil: „Bossové mafie Stefano Bontade a Mimmo Teresi dali Marcelu Dell´Utrimu 20 miliard lir (osm milionů liber) na nákup filmů v čase, kdy Silvio Berlusconi neměl dostatek peněz.“
Jenže ani tehdy nemohlo vyšetřování Marcela Dell´Utriho překvapit. Nynější italský senátor za stranu Forza Italia! se dostal do potíží již v roce 1994, kdy na něj byla uvalena vyšetřovací vazba pro podezření z falšování účetních dokumentů reklamní agentury Pubblitalia 80. Tehdy bylo právě po volbách a Marcelův politický vůdce Silvio Berlusconi měl za sebou první týden rozhovorů o sestavení své vlády. Ostatně tomu po vítězných volbách nechybělo sebevědomí, takže si na zatčení svých lidí stěžoval prezidentu Oscaru Luigi Scalfarovi: „Jde o kolosální omyl, o útok, který odhaluje touhu zabránit mnou vedené politické většině vstoupit do vlády.“
Ačkoli je pravdou, že různá zatčení a soudní líčení kolem Silvia Berlusconiho vždycky využila italská levice k politické propagandě, nedá se tvrdit, že by Fininvest vždycky trpěl ústrky z politických příčin. Tato firma byla po řadu let konglomerátem společností zabývajících se takřka vším – od stavebnictví přes reality, módu, finanční služby, vydavatelství tištěných médií, sítě obchodů až po televizní stanice, a v polovině devadesátých let (kdy již byla třetím největším soukromým byznysem v zemi) ji zasáhl propad italské ekonomiky stejně jako ostatní. I když představitelé Fininvestu tvrdili něco jiného, nezávislá média (třeba týdeník Economist) v roce 1995 uváděla, že přežití zadluženého Fininvestu závisí pouze na velkorysosti bank. Ostatně míru dluhů, jejichž přesnou částku se zřejmě nepodařilo odhadnout nikomu, odhaluje skutečnost, že Fininvest se nezbavil potíží ani poté, co prodal některé své nejvýnosnější části za 1,3 miliardy dolarů.
Ozdravnou kúru přišel Fininvestu naordinovat Franco Tato; muž, který získal jistou reputaci snižováním nákladů v několika německých společnostech a ve firmě Olivetti. To, co v polovině devadesátých let po Tatově zásahu Fininvestu zůstalo, byly především televize a reklama. Tyto dvě divize představovaly asi 70 procent veškerých zisků Fininvestu a postupně nabývaly na síle (byl to především inzertní propad v letech 1993 a 1994, co způsobilo Fininvestu takové potíže); od roku 1995 se ale situace lepšila a Berlusconiho televize postupně ovládly více než 60 procent celého italského televizního reklamního trhu.

Premiér zůstane nezraněn.

Stejně jako mnohokrát v minulosti i v prosinci 2004 se v Itálii po soudu s Marcelem Dell´Utrim hrála stará obehraná písnička: zatímco levice označila senátorovo odsouzení za důkaz proti premiérovi (jde prý o morální lekci Silviu Berlusconimu, která naznačuje, že není schopen vládnout), miliardář v premiérském křesle zopakoval, že jde o politicky motivovaný levicový komplot.
Jak již řečeno, od počátku osmdesátých let si v Itálii kladli otázku: kde vzal Silvio Berlusconi počáteční kapitál? Podezření, že od mafie, bylo hlavní motto většiny vyšetřování, která se ve Fininvestu prováděla. V roce 1998 nařídil palermský prokurátor „obsazení“ dvaadvaceti dceřiných společností a italská média psala: Existují důkazy, že Marcelo Dell´Utri na počátku osmdesátých let přebíral peníze od organizace Cosa Nostra, které pomáhaly financovat právě založené Berlusconiho televizní kanály.
I když tuto domněnku nynější soudní líčení prostřednictvím svědků spíše potvrdilo, Silvio Berlusconi zřejmě zůstane nezraněn. Tento odhad potvrzoval v četných rozhovorech i palermský prokurátor Antonio Inngroia, když v prosinci tvrdil, že soud se premiéra nikterak netýkal. Ostatně je docela dobře možné, že do vězení nakonec nepůjde ani senátor Marcello Dell´Utri. Jednak má před sebou ještě odvolání na dvou stupních italského soudního systému, který je poněkud mátožný, a pak kolegové z parlamentu jej loni odmítli zbavit imunity.
Nakonec ani na mezinárodní scéně se Silvio Berlusconi nezdál být v posledních týdnech nějak oslaben. Naopak: ve Washingtonu se mu dostalo ujištění, že podobná obvinění a protiobvinění jsou coby vnitřní záležitost Itálie pod rozlišovací úrovní americké politiky; ba co víc, Berlusconiho Itálie má například velkou šanci prosadit některé své představy o reformě Rady bezpečnosti OSN (zatímco Německo pro sebe žádá křeslo mezi stálými členy Rady, Itálie požaduje křeslo pro Evropskou unii jako celek a rotující princip namísto současného systému permanentních členů). Zkrátka: italské angažmá v Iráku svým způsobem zastínilo i kauzu Dell´Utri.