Země objevuje třetí cestu pro 21. století, křesťansko-indiánský socialismus
„Láska a Kristus - to je socialismus, budoucnost Venezuely,“ pozdravil Hugo Chávez své očekávané volební vítězství. Církev, která ještě v červenci požadovala vypsání referenda k odvolání Cháveze, ho ve volbách ze všech sil podporovala - kromě penzionovaného třiaosmdesátiletého kardinála Rosalia Castilla, jenž chtěl mermomocí vytáhnout do ulic a vyhlásit lidovou revoluci. A po volbách 3. prosince se v prohlášení monsignora Ovidia Péreze přihlásila ke spolupráci s novým prezidentem při budování „socialismu 21. století“.
Vstřícné gesto opozice.
V noci po volbách Manuel Rosales, poražený kandidát opozice, hned na začátku svého projevu, ve kterém uznal Chávezovo vítězství, vyslovil závažné prohlášení: „Byl jsem požádán, abych lhal, ale venezuelskému lidu lhát nebudu, a proto porážku přijímám.“ Mezinárodní tisk však toto prohlášení zcela ignoroval. Otevřeně totiž poukazovalo na agenturu Penn, Schoen and Berland (PSB), která se specializuje na politické změny a na delegitimizaci voleb. Její vliv byl znát například na Ukrajině nebo při nedávných volebních podvodech v Mexiku. Proto již před volbami připravená trička s nápisem fraude (podvod) zůstala ležet ladem.
Otevřený volební systém.
Zfalšování posledních venezuelských voleb však nebylo možné. Venezuela dnes totiž disponuje nejmodernějším a nejspolehlivějším elektronickým volebním systémem na světě. Volební systém USA je proprietární, což znamená, že programu rozumí jen jeho tvůrci, a může tedy obsahovat nástroje k podvodům. Ten venezuelský je „open source“, tedy veřejný, protože kdokoli si může ověřit, jak program funguje a neobsahuje-li takové nástroje. Navíc systém vytiskne ke každému jednotlivému hlasování protokol, který volič také vhodí do volební urny, a po skončení voleb se elektronické výsledky v namátkově vybraných 52 procentech obvodů zkontrolují s těmi papírovými. Ve Spojených státech pro srovnání jen ve dvou procentech a ve většině jejich států ani kontrolní papírové protokoly neexistují - nelze tedy zpětně nic zkontrolovat.
Nezájem médií.
Chávez se dostal poprvé do přímého kontaktu s mocí a do centra zájmu venezuelských médií za neúspěšného převratu v roce 1992. Těsné poté, co dokončil studium politických věd na vojenské akademii. Dvouleté vězení však jeho popularitu jen zvětšilo. Stal se z něho národní hrdina a ve všech volbách a referendech v letech 1998 až 2006 zvítězil bez ohledu na přízeň či spíše nepřízeň médií. Jejich podporu neměl ani v době, kdy se mu úspěšně podařilo potlačit pokus o puč 11. dubna 2002.
Změna ústavy.
Po vítězství v demokratických volbách v roce 1998 se ziskem 56 procent hlasů - v těch současných obdržel 62 procent - začal tehdy pětačtyřicetiletý Chávez přepisovat ústavu. V roce 1999 nechal Venezuelu přejmenovat na Bolivarskou republiku Venezuela a tato změna názvu země byla schválena v referendu. A v ústavě byly také zdůrazněny prvky participativní demokracie - každý zvolený zástupce včetně prezidenta může být odvolán po polovině svého mandátu a dále takzvané Bolivarské kroužky, ve kterých občané diskutují o politice a uplatňují svá práva. Zanesl do ní také bezplatnou lékařskou péči a vzdělání a mnoho dalších věcí.
Revoluce v televizi nebude.
Přívrženci charismatického a autoritářského vůdce, jak Cháveze často označují média, protichavezovský pokus o puč z 11. dubna nazývají „převratem médií“. A nejlépe o tom vypovídá dokumentární film Kima Bartleyho a Donnacha O’Briana z roku 2003 Revoluce v televizi nebude (The Revolution will not be Televised), jehož tématem je odstranění Cháveze a jeho návrat k moci. Neúspěšný převrat tehdy podporovalo nejen sdružení největších soukromých televizních stanic (Venevisión, Radio Caracas Televisión, Globovisión, CMT), devět z deseti národních deníků, katolická církev, podnikatelé a část armády, ale i Spojené státy americké a mezinárodní média. Na omluvu posledně jmenovaných však řekněme, že nejenom v případě Venezuely mnohokrát zcela přesně nevědí, o co v dané zemi a situaci jde. Většina televizních stanic i vláda USA tehdy ani po měsíci nevzaly na vědomí, že dvoudenní převrat byl již dávno potlačen. Příznivci teorií spiknutí spekulovali, že puč zosnoval Chávez sám, aby upevnil svou moc a ti nejodvážnější konspirátoři dokonce tvrdili, že mu v této činnosti tajně pomáhala CIA.
Televizní stanice Telesur.
Pro přemýšlivého Evropana však zůstává záhadou základ tehdejšího i dnešního úspěchu Huga Cháveze a jeho politické a mediální síly. Boj proti chudobě a negramotnosti je přece ve volební výzbroji každého, nejen latinskoamerického politika. Chávez však vítězil i v době, kdy ho média zcela ignorovala či představovala tak, že ani ten největší lump by mu ruku nepodal. Chávez si z toho ostatně vzal ponaučení a dal schválit nejen několik mediálních zákonů „ošetřujících“ obsah a formu televizního vysílání (větší část reklam musí být na venezuelské produkty, násilí se může v televizi objevit jen v konkrétních hodinách, je třeba jasně oddělovat zprávu od názoru a tak dále). Později také založil globální panamerickou televizní stanici Telesur pokrývající i západní Evropu, což je eufemismus pro severní Afriku. Telesur, přezdívaná telefidel či telechávez, vysílá ve španělštině s portugalskými titulky a přenáší mimo jiné mnohahodinové projevy Huga Cháveze a Fidela Castra. Sleduje ji především opozice a má z českého pohledu všechny znaky „bolševické“ televize: málo zábavy a mnoho poučování. Nicméně v latinskoamerickém světě panuje úcta a touha po vzdělání, byť televizním, a tak se televize těší jistému respektu.
Příčiny vlivu.
Je Hugo Chávez opravdu jen lehkomyslný a charismatický levicový populista v červené košili, který dráždí liberály i marxisty, jak ho líčí hlavní světová média? Co tvoří základ Chávezova úspěchu? Odpověď na tyto otázky musíme hledat v roli ropy, lidech vyloučených ze společnosti, globalizaci, napětí ve společnosti, kterou rozděluje přístup k technologiím a přírodním zdrojům, formách a hodnotách demokracie, armádě, polemice o občanské společnosti, měnící se mocenské struktuře světa a v neposlední řadě ve spojení s ostatními latinskoamerickými zeměmi v čele s Kubou.
Chávezův mezinárodní i domácí vliv plyne jednak z neohrabané politiky USA k Venezuele, jednak z jeho obratnosti a intuice. Spojené státy jsou závislé na venezuelské ropě, ale snaží se této závislosti zbavit, a proto by chtěly současné politické zřízení země odstranit. (Obyvatelé Latinské Ameriky mají ke Spojeným státům podobný negativní vztah jako Češi k Rusku.) Chávez dokázal snahu USA o izolaci Venezuely proměnit v posílení jak vlivu této země ve světě různými ekonomickými smlouvami - především s Čínou -, tak ekonomického a politického významu Kuby (podpora technologií, financování těžby nedávno objevené kubánské ropy a dalších nerostných surovin a spíše symbolické účasti na televizní stanici Telesur TV) a ostatních států Latinské Ameriky. A zároveň v oslabení vlivu Spojených států ve světě.
Specifika Latinské Ameriky.
Navíc růst ceny ropy, jehož jednou z příčin je nestabilita v Iráku, umožňuje Chávezovi vkládat stále větší finanční prostředky do infrastruktury, zdravotnictví a vzdělání obyvatel své země. A co může více zapůsobit na negramotné a nemajetné venkovany či ty, kdo žijí na periferiích měst a nemají televizi a přístup k informacím, než velký počet kubánských lékařů a učitelů? Místo novin tak kolují jakési pečlivě sledované „samizdaty“ z Kuby či Argentiny, které vzbuzují velkou důvěru. Nelze ani podceňovat vliv církve, která je především na venkově - z evropského pohledu - levicově, tedy sociálně zaměřená, což je ostatně jejím úkolem.
Integrace Latinské Ameriky navíc neprobíhá na tržních základech, ale názorně se na ní ukazuje ona „třetí“ cesta, která, jak tvrdí někteří lidé u nás, údajně neexistuje: křesťansko-indiánský socialismus 21. století.
Latinská Amerika však není racionální ani nemá kauzální myšlení. A tak za rok může být zase všechno jinak. Což ostatně platí i pro zbytek světa.
