Magistr hospodářského rozvoje

Žádaný titul budoucnosti bude mít přízvisko M. A. jako muslimové a Afrika.

Největší optimisty najdete v rozvíjejících se zemích, kde rychlý hospodářský vzestup vytváří příznivá očekávání, pokud jde o budoucnost. Indové i Číňané jsou přesvědčeni o tom, že jejich děti na tom budou lépe než oni. V případě obyvatel nejsilnějších západních ekonomik je to naopak a potvrzují to nejrůznější průzkumy veřejného mínění už pěkných pár let. Člověk by se nedivil, kdyby takový pocit převládal ve státech, které na tom nejsou momentálně dobře nebo trpí dlouhodobou stagnací. Mít blbou náladu není vůbec překvapivé v případě takových Řeků nebo Italů, ale nevalně hodnotí vyhlídky také Němci nebo Američané, jejichž hospodářství se přitom z následků finanční krize zotavila už dávno.

Brad DeLong se ve svém příspěvku zamýšlí nad tím, zda k takové míře pesimismu existují důvody. Třeba Češi by - v rozporu se statistikami - téměř určitě nenazvali současnost „zlatým věkem“, v závislosti na politické orientaci ho vidí v minulosti. První republika je u části starší generace spojena s nostalgií, ačkoli průměrný ekonomický růst jejího čtvrtstoletí byl velmi skrovný, a navíc skoro nikdo si na tehdejší dobu nemůže pamatovat, byš jsme stále obklopeni hmotnými důkazy toho, že alespoň část tehdejší populace se měla dobře.

Přečtěte si komentář, na který Miroslav Zámečník reaguje: Komentář: šedesát let blahobytu

Obdobně historikové považují za úspěšné období po roce 1870 až do začátku první světové války. Češi se v té době stali vyspělým národem se všemi dodnes existujícími institucemi a mnoha stavbami, jež společný prostor zdobí dodnes. V přepočtu na obyvatele se HDP v dlouhém období míru a industrializace zvyšoval řekněme o 1,2 až 1,4 procenta ročně, samozřejmě s výkyvy. To ovšem stačí na to, aby se za padesát let HDP na obyvatele zdvojnásobil, i při průměrné délce dožití si tedy někdo narozený kolem roku 1870 dokázal uvědomit, jak země zbohatla.

Kdybychom ovšem promítli tehdejší tempa růstu do současnosti, byly bychom asi zkroušení, protože třeba v dekádě 2000 až 2010 vzrostl český HDP v paritě kupní síly o nějakých 40 procent (cokoli si o vypovídací schopnosti tohoto ukazatele myslíte). Tohle desetiletí prokazatelně tak dobré nebude, ale i kdybychom měli průměrné tempo růstu jenom 1,5 procenta, byl by to lepší výkon než to, co jsme v průměrném tempu růstu předvedli o století předtím.

Škodovky a tvaroh

Potíž je v tom, že ve srovnávání se sousedy nedopadáme nejlépe do značné míry proto, že sami sobě nerozumíme. Západní Německo zažilo ohromný hospodářský rozvoj po roce 1950, hlavně do první ropné krize v roce 1973, ale růst pokračoval i poté. Dodnes žijící generace si ten vzestup pamatuje stejně jako v Rakousku. Zejména proto, že nebyl „proložen“ změnou režimu, která znehodnotila značnou část kapitálové zásoby vybudované v letech 1948 až 1989 mimo kontext globální ekonomiky.

Tudíž byla v tržní ekonomice dílem nepoužitelná, dílem se za cenu značné ztráty výkonu musela zcela proměnit. Ve srovnání s bývalou NDR to pro Česko dopadá docela dobře (díky kurzu koruny, jež uchovala větší část průmyslových aktiv při životě), v postkomunistické střední Evropě byla 90. léta minulého století v podstatě transformační dekádou.

Kdysi úplně na začátku „devadesátek“ jsem se vsadil, že Polsko poroste mnohem rychleji než Česko, a nemýlil jsem se. Jednak Polsko zažilo opravdu hodně špatná 80. léta, takže při rozumné hospodářské politice postkomunistických vlád nemohlo než stoupat, jednak to byla v podstatě agrární země s velmi málo mechanizovaným zemědělstvím.

Polsko zaměstnává v zemědělství relativně asi čtyřikrát víc lidí než Česko (a to se podíl snížil oproti začátku 90. let na polovinu), jenže dnes je to silný a moderní exportní sektor. Každý má něco: v Anglii vidíte na silnicích hodně aut vyrobených v Česku, v hypermarketech zase polský tvaroh a sýry a řádově vyšší podíl exportované pracovní síly. Chcete měnit?

Nežádoucí tlaky

Není překvapivé, že na budoucnost se těší hlavně ti, kteří si už sáhli na začátek křivky, která fungovala od průmyslové revoluce docela přesvědčivě, a nyní po ní jedou na vzestupném trendu. Globalizace je především funkce obrovského poklesu dopravních nákladů, růstu mobility kapitálu a také snížení celních, investičních a jiných bariér.

Striktně vzato k růstu světové ekonomiky dnes nepotřebujete masivní migrační proudy jako v 19. století - Argentina, Brazílie, Austrálie, Kanada ani Spojené státy nemají akutní potřebu párovat pracovní sílu ani s půdou, ani s kapitálem. Relativně volný tok technologických inovací, zboží a kapitálu by měl stačit k uspokojivému tempu světového růstu.

Selektivní „pull“ migrace tažená poptávkou je žádoucí, ale davové a nijak poptávkou nestrukturované, takže na trhu práce hostitelské země obtížně vstřebatelné („push“) tlaky jsou pro světový růst v podstatě z definice negativní. Brexit je důvodem k zamyšlení, protože primární motiv byl evidentně migrační „pull“ z nových členských zemí, který na „netto bázi“ Británii ekonomicky i fiskálně prospíval.

Pokud se v nejliberálnější zemi Evropy politicky takto projeví jedna ze „čtyř svobod“, tak tahle „svoboda“ končí, pokud vám to nedochází.

Pro Česko to není dobrá zpráva, ale zároveň to není důvod, abychom trpěli „chandrou“, že jsme „sklerotický Západ“, protože to není nutné ani nevyhnutelné. Je to něco, co můžeme ovlivnit vlastní vůlí.

Jistota dvojnásobku

Nemusíte být génius, abyste pochopil, že až bude Čína bohatá zhruba jako dnešní Česko, poroste s negativním populačním růstem, se stejným podílem spotřeby a investic (to chce) a přibližně stejnou faktorovou produktivitou (to nechce, ale dostane) zhruba stejně pomalu. Žádná tragédie to nebude, přijde to postupně.

Indie má za předpokladu kompetentní vlády tuhle transformaci taženou industrializací a urbanizací před sebou, a měla by následovat vzestup Číny s její fenomenální růstovou periodou v posledních téměř čtyřiceti letech.

Nejsme od tohoto sbližování temp růstu mezi Západem a Čínou tak vzdáleni a nezapomínejte, že i při dvouprocentním růstu se za pětatřicet let dožijete dvojnásobku. Co by za to naši předkové dali.

Mezitím se ovšem musí vytvořit široká zájmová koalice, jež se nesmí rozkmotřit natolik, aby nevěděla, že spolu musí absolvovat titul magistra v hospodářském rozvoji - Master of Arts in Economic Development: Muslims and Africa. To není magisterský titul v neokolonialismu, ale v ekonomickém rozvoji těch, kteří jej nejvíc potřebují. Všichni kvalifikovaní uchazeči budou přijati.

Ze světové ekonomiky čtěte více:

Stále nad průměrem. Česká ekonomika je osmá nejrychleji rostoucí v EU

Trump by zvýšil zadlužení USA o 5,3 bilionu dolarů, tvrdí analýza

Největší IPO roku: Čínská poštovní spořitelna vstoupila na burzu