Na tuhle možná smyšlenou hlášku jsem si vzpomněl předevčírem, když jsem v noci usínal při zpravodajském kanálu. Moderátor neustále dotíral na známou reportérku Petru Procházkovou, která toho v konfliktních zemích viděla a zažila opravdu hodně, co to vlastně je, ten Majdan? Co je to za lidi, koho reprezentují? Procházková to zkoušela popsat, jak nejlépe uměla, ale moderátor metal jednu „perlu“ za druhou. Div, že se nezeptal, kdo je za to platí a kde se bere jejich legitimita. Raději jsem se pohroužil do snu.
Síla médií
Na druhou stranu se musí nechat, že média dovedou někdy i beze slov dosáhnout neuvěřitelných výsledků. Sotva se někdo zastane náhle osamělého milovníka pštrosů všeho druhu, uprchlého ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče poté, co po prohlédnutí jeho sídel došlo ale úplně každému to, co předtím mnozí jenom tušili.
Totiž že ohromné a potenciálně velmi bohaté zemi vládnul kleptokrat s vkusem natolik bizarním, že se dá přirovnat snad jen k estetice panující na dvorech olašských králů. Hovořit v souvislosti s kleptokratem o jeho legitimitě a potřebě dodržování předchozích dohod a demokratických procedur, je samozřejmě nesmysl. A stačilo ukázat jen ta podělaná sídla, která se ze státního majetku proměnila v osobní jmění pana prezidenta.
Mrazivá symbolika
V zemi, která zažila politiky, kteří se v záchvatu indolence ptali „Kdo z vás to má?“ (když do svého příjmu drze zahrnuli poslanecké náhrady), posloužil pohled na Janukovyčův megakýč jako vhodný pedagogický nástroj, obnovující smysl pro proporce a hloubku lokální mizérie. Jistě, není povznášející přemýšlet o vlivu chamtivých, nikoli nejbystřejších domin na nedávné české události, ale s tím, co předváděla série kleptokratických „demokratických lídrů“ na Ukrajině, to srovnávat nejde.
Zas abychom se neplácali po zádech – on ten obraz zpodobňující vyučeného lahůdkáře Iva Rittiga coby Dia, vypaseného demiurga českého politického podsvětí, věnovaný jako dárek od dnes již bývalého vysokého státního úředníka také obsahuje symboliku, z které mrazí.
Síla Majdanu
Média a vizuální symboly hrají v revolucích i pseudorevoltách velkou roli. Byl jsem v Londýně zrovna koncem října 2011, kdy bulvární deníky a tuším, že i jeden komerční televizní kanál ukázaly záběry prázdných stanů u katedrály Svatého Pavla.
V nich přitom měli spát lidé z Occupy London, přes den protestující proti globálnímu kapitalismu. Jenže jich tam nebyla ani desetina, zbytek šel radši do tepla (venku bylo pár stupňů nad bodem mrazu). Na druhý den ráno bylo celé hnutí pro smích.
To Majdan opravdu není. Je to pokus o svržení režimu ze strany lidí, kteří už mají všeho dost, a jsou odhodláni podstoupit oběti. Že tam mohou být různé typy lidí a motivace, o tom není pochyb; že to na Ukrajině může dopadnout velmi špatně, to také nelze vyloučit. Ale to odhodlání, ta vůle k moci, mráz nemráz, to je cítit na dálku.
Každý, kdo 17.listopadu 1989 vpodvečer slyšel na Albertově hřímat matematika Miloslava Katětova „Tvrdě do tvrdého!“ a vzpomene si na to, co tehdy tahle tři slova s účastníky udělala, ví, co je Majdan.
Čtěte další komentáře Miroslava Zámečníka:
Kdyby aneb Co si přát s novou vládou
Francie jako test způsobilosti Evropy
