Ať začala hodina, nebo přestávka, byl tam pořád. Portrét hlavy státu patří do českých učeben už přes sto padesát let. Za tu dobu se na jejich zdech stačili vystřídat císařové, prezidenti, ale i diktátoři. V některých třídách mají teď lvy a orlice.
Autor: Biograf Jan Svěrák
Když v roce 1848, v době, kdy se Evropou proháněla smršť nepokojů a revolucí, na rakouský trůn usedl osmnáctiletý František Josef I., jen málokdo asi čekal, že se u moci udrží celých 68 let. Za tak dlouhou dobu přirozeně ovlivnil vývoj zemí Koruny české v celé řadě oblastí – od vyloženě zásadních až po ty spíše nenápadné, o kterých se dnes téměř neví. Jednou z nich je právě výzdoba učeben portrétem mocnáře.
Stalo se tak na začátku padesátých let, tedy po pár rocích jeho vlády. Co k tomu Františka Josefa vedlo? Mladý císař jednoduše chtěl všem svým poddaným denně připomínat, že on je tím velkým panovníkem, který rozhoduje. Jeho obličej proto nedohlížel jen na dění ve školních třídách, ale i ve všech státních úřadech a institucích. Portrét provázel krucifix. Ten doplňoval samozřejmě i obraz Františkova následníka Karla I., ale ne nadlouho. Se vznikem Československa se poměry změnily. Nejen že habsburského panovníka vystřídal nový prezident republiky, ale nikdo už věšení portrétů na stěny učeben nepřikazoval.
Tatíček Masaryk
Tomáš Garrigue Masaryk přesto školy obsadil. Češi jeho podobiznu s otcovsky přísným výrazem do tříd umísťovali spontánně a zcela dobrovolně (nebylo to naposledy, jak si ještě povíme). Na vlastního prezidenta byli hrdí. Zato krucifix, tolik spojený s monarchií, houfně odstraňovali. Podle některých údajů visel Masarykův portrét v učebnách až do jeho smrti v roce 1937, tedy ještě dva roky po abdikaci. Teprve pak ho nahradil obličej druhého československého prezidenta Edvarda Beneše. Ten už tolik času nedostal, jeho „vládu“, jak známo, přerušila druhá světová válka. V roce 1938 tak vystřídal Beneše protektorátní prezident Emil Hácha. A aby bylo všem jasno, kdo je v zemích českých skutečným pánem, doplňoval ho portrét říšského vůdce Adolfa Hitlera.
Rudá brigáda Po konci války se na Hrad, a tedy i do učeben vrátil Edvard Beneš. Staronový prezident sice unikl potupnému pověšení vlastní podobizny vedle podobizny Adolfa Hitlera, dohnal ho však jiný diktátor s knírem. Vedle jeho fotografie se totiž už roku 1945 objevil portrét sovětského vůdce Josifa Vissarionoviče Stalina. A stěny školních tříd „zdobil“ dlouhých jedenáct let, tedy ještě dávno po smrti. Za odstraňováním Stalinových portrétů stojí historický projev Kult osobnosti a jeho důsledky, který 25. února 1956 na uzavřeném jednání během XX. sjezdu KSSS pronesl Nikita Sergejevič Chruščov. Odsoudil v něm diktátorské praktiky svého předchůdce. Stalin, tedy jeho portrét, přesto po Benešovi stihl ještě další dva československé prezidenty: Klementa Gottwalda a Antonína Zápotockého. Právě za panování takřečeného táty dělníků pak Stalinova podobizna zmizela. Zápotockého vystřídal Antonín Novotný, někdy označovaný za nejfotogeničtějšího československého prezidenta. Na Hradě vydržel jedenáct let – do 28. března 1968, kdy abdikoval. Už za dva dny mělo ale Československo nového prezidenta, Ludvíka Svobodu. Na jeho tvář se většina veřejnosti dívala v atmosféře pražského jara optimisticky a s očekáváním lepších časů. Jak tato očekávání dopadla, všichni víme. Utnul ji 21. srpna vstup vojsk Varšavské smlouvy. Svoboda se nakonec podílel i na normalizaci. V prezidentském úřadu zůstal do roku 1975, kdy byl pro nezpůsobilost odvolán. Na dalších čtrnáct let pak místo na stěnách učeben obsadil poslední komunistický prezident Gustáv Husák. Z úcty k tradici
Když se po sametové revoluci stal prezidentem republiky Václav Havel, vystřídaly jeho fotografie ty Husákovy tak nějak přirozeně. Trochu to připomíná dobu na podzim roku 1918. I když samotný Havel na věšení svého portrétu za katedry netrval, lidé tak přesto činili. Z nadšení, euforie, radosti. Anebo nad tím možná ani nepřemýšleli, konali tak ze setrvačnosti a z jakési tradice. Havlovy portréty pobyly na stěnách třináct let.
Když ho pak vystřídal Václav Klaus, objevily se po dlouhých letech i diskuze, zda je portrét prezidenta vůbec nutné věšet. Je to přirozené. Zatímco Havla národ respektoval jako hlavní postavu protikomunistického boje za svobodu, jako symbol změny, Klaus, spoluzakladatel ODS, bývalý ministr financí a předseda vlády, byl příliš spojen s „reálnou politikou“. Mnoho škol tehdy proto řešilo problém, zda jeho portrét do tříd umístit.
Tím se dostáváme k otázce „povinnosti“. Na rozdíl od socialismu, kdy za absenci fotografie prezidenta v učebně hrozil postih, v současnosti nikdo nic podobného nepředpisuje (pokud nepočítáme například maturitu, při které je fotografie hlavy státu společně s dalšími proprietami nezbytností). Dokonce ani sám Václav Klaus za umístění svého portrétu vedle tabule nijak zvlášť neorodoval, a tak některé školy místo prezidenta na zeď pověsily státní znak.
Šetřit se musí**
Vzhledem k tomu, že školy si musí obrazy prezidenta platit samy, učinily tak i s ohledem na úspory. Nepředpokládá se totiž, že by se český státní znak měnil častěji než český prezident. Kolik tedy vlastně oficiální portrét prvního muže v zemi stojí? V internetovém obchodě ucebnice.com ho najdete za 51 korun. Jenže když ho škola nechá zarámovat, zaplatí i desetkrát větší částku.
Pro úplnost zbývá dodat, jak je to vlastně s tím státním znakem. Ani ten není povinný, jen doporučený. Proto existují i školy, kde nemají ve třídách ani prezidenta, ani znak. Místo nich nad katedrou visí třeba květina nebo jiný obraz. V církevních školách stěny učeben zdobí zase krucifix.
