Součástí nových dodatků takzvané opoziční smlouvy mezi ODS a ČSSD je ukončení deregulace nájemného do roku 2002. V této souvislosti je jistě dobré vědět, kolik jsme vlastně za bydlení utráceli a jak si „stojíme ve srovnání se zeměmi Evropské unie. Pro zjišťování výdajů domácností na bydlení se v českých podmínkách používá pouze soubor Statistiky rodinných účtů (SRÚ) Českého statistického úřadu. Každá domácnost vybraného vzorku si vede vlastní zpravodajský deník, do kterého zapisuje všechny výdaje či příjmy. Při výběru domácností však není zajištěna reprezentativnost, což má za následek nivelizaci různých extrémů. Proto bylo nutné pro SRÚ vytvořit pomocné analytické váhy podle posledního datového souboru Mikrocensus z roku 1996, který je reprezentativním. Soubor pro rok 1996 nám tedy poslouží jako základní zdroj údajů. Pokud budeme srovnávat výdaje mezi jednotlivými roky (1994 až 1997), je třeba pracovat i s ostatními soubory rodinných účtů, ty však již nejsou váženy.
Je nutné odlišit dva způsoby výpočtu koeficientu zatížení, tedy koeficientu uvádějícího podíl výdajů domácnosti na bydlení na celkových čistých měsíčních příjmech domácnosti. Sledujeme zatížení domácností jednak u výdajů na bydlení bazických (součet výdajů na nájemné, ústřední topení, teplou vodu, elektřinu, plyn, tekutá i tuhá paliva, vodné a stočné a ostatní komunální služby), jednak u výdajů na bydlení úplných (připočteny jsou výdaje na stavební a bytovou údržbu, opravy a údržbu zařízení domácnosti investičního charakteru, splátky úvěrů na dům nebo byt a daň z nemovitosti). Do celkových čistých měsíčních příjmů (po zdanění) se započítávají i sociální dávky, odečteny jsou naopak vybrané úspory a půjčky.
Pod průměrem unie.
Koeficient zatížení u bazických výdajů na bydlení dosahoval v roce 1996 pro průměrnou českou domácnost 12,93 procenta, koeficient zatížení u výdajů úplných 14,77 procenta. Lze ale očekávat, že i přes vážení souboru jsou skutečné koeficienty i o několik procentních bodů nižší, než lze zjistit z výzkumu. Důvodem je poměrně velký rozsah šedé ekonomiky v České republice odhadovaný na úrovni deseti až dvaceti procent deklarovaných příjmů a zvláště zahrnutí výdajů na sekundární bydlení (chaty, chalupy) do výpočtu koeficientu zatížení, jelikož je nelze oddělit od výdajů na bydlení primární. Tento problém je v českém prostředí, kde je sekundární bydlení relativně velmi rozšířené, zvlášť aktuální.
S jistým zkreslením lze konstatovat, že průměrný koeficient zatížení domácnosti výdaji na nájemné se v zemích Evropské unie pohybuje na úrovni patnácti až osmnácti procent, průměrný koeficient zatížení bazickými výdaji na bydlení mezi 21 a 23 procenty a výdaji úplnými mezi 23 a 26 procenty. Dvacetiprocentní koeficient zatížení pro výdaje na nájemné, třicetiprocentní (někde již pětadvacetiprocentní) pro výdaje bazické a též třicetiprocentní pro výdaje úplné, se přitom obvykle považují za maximální únosnou míru zatížení rozpočtu domácnosti výdaji na bydlení. Pokud domácnost takovou míru překročí, pak obvykle získává nárok na vyplacení adresného příspěvku na bydlení. Nad hranicí v zemích unie obvyklé únosné míry zatížení se v Česku v roce 1996 pohybovalo jen velmi málo lidí: pouze 4,38 procenta domácností dosahovalo úrovně koeficientu zatížení 25 procent a více u výdajů bazických, u výdajů úplných dosahovalo úrovně koeficientu zatížení 30 procent a více 3,33 procenta domácností.
Město a venkov.
Bazické i úplné výdaje domácnosti na bydlení se zvyšují s velikostí obce, což odpovídá i situaci v zemích Evropské unie. Největší skok je patrný mezi hodnotou koeficientu zatížení pro obce do pěti tisíc obyvatel a hodnotou koeficientu zatížení pro obce od pěti tisíc do dvaceti tisíc obyvatel (z 9,71 na 14,21 procenta u výdajů bazických a z 12,14 na 15,76 procenta u výdajů úplných). Je to způsobeno rozdílem mezi výdaji na bydlení na venkově a výdaji na bydlení ve městě. Další růst je již velmi pozvolný a hodnota koeficientu zatížení pro domácnosti v městech s počtem obyvatel převyšujícím sto tisíc byla u výdajů úplných dokonce nižší než pro domácnosti v obcích s počtem obyvatel od padesáti tisíc do sta tisíc.
Důchodci a pracující.
Značné sociální napětí panuje mezi domácnostmi důchodců a domácnostmi, kde je alespoň jeden člen ekonomicky aktivní. Zatímco koeficient zatížení pro domácnosti důchodců byl 18,06 procenta pro výdaje bazické, respektive 20,17 procenta pro výdaje úplné, pro domácnosti s jedním ekonomicky aktivním členem byl koeficient zatížení již pouze 12,78, respektive 14,45, a pro domácnosti se dvěma ekonomicky aktivními členy 9,27, respektive 10,99 procenta.
Podobná, ale nikoliv již tak výrazná tenze, je patrná i mezi bezdětnými domácnostmi a domácnostmi s alespoň jedním dítětem. Koeficient zatížení pro bezdětné domácnosti dosahoval pro výdaje bazické hodnoty 14,93 a pro výdaje úplné 16,94 procenta, zatímco pro domácnosti s jedním dítětem už pouze 10,21, respektive 11,99 procenta. Počet závislých dětí v domácnosti se na výši koeficientu zatížení podstatněji neprojevuje.
Malý vliv hypoték.
Zajímavé je i srovnání koeficientu zatížení podle typu bydlení, v němž by se měl nejvíce projevit rozdíl mezi výdaji bazickými a výdaji úplnými. Zatímco pro domácnosti užívající nájemní byt je rozdíl mezi koeficientem zatížení pro výdaje bazické a koeficientem pro výdaje úplné jeden procentní bod, pro domácnosti obývající vlastní dům je to 2,54 procentního bodu. Tento spíše kosmetický rozdíl neodpovídá situaci v zemích Evropské unie, kde splátky úvěrů za pořízení domu nebo bytu do privátního vlastnictví významněji zatěžují rozpočet domácností bydlících ve vlastním.
Je zřejmé, že za sedm let transformace se v této oblasti ještě nerozšířil takový rozsah obchodů, jaký je obvyklý v zemích Evropské unie. Nejvyšších hodnot koeficientu zatížení dosahovaly domácnosti obývající obecní byt (16,49 procenta pro výdaje bazické a 17,68 procenta pro výdaje úplné), nejnižších naopak domácnosti žijící ve vlastním rodinném domě (9,08 procenta pro výdaje bazické a 11,62 procenta pro výdaje úplné).
Stagnace.
Podíváme–li se na vývoj koeficientu zatížení pro všechny domácnosti mezi lety 1994 až 1997, zjistíme, že koeficient zatížení nezaznamenal od roku 1994 žádný významnější vzestup. Zatímco v roce 1994 dosahoval pro výdaje bazické hodnoty 12,89 procenta, v roce 1996 (nevážený) 12,23 procenta a v roce 1997 13,18 procenta, pro výdaje úplné 16,55 v roce 1994, 14,77 v roce 1996 a 15,68 procenta v roce 1997. Hlavní důvod tak pomalého růstu zatížení nalezneme zřejmě v růstu příjmů, který má silné nivelizující účinky. Nominální příjmy ve větších městech, zvláště v Praze, v letech 1994 až 1996 rostly rychleji než inflace a jsou to právě velká města, kterých se deregulace cen nájemného a energií nejvíce dotkla. Podíl domácností, které by překročily únosnou míru zatížení rodinných rozpočtů výdaji na bydlení na úrovni 25 procent pro výdaje bazické, byl od roku 1994 až do roku 1997 relativně malý: 5,67 v roce 1994, v roce 1996 (neváženo) 3,41 a 4,77 procenta v roce 1997.
Před jídlem.
Zpráva Eurostatu konstatuje, že zatímco v sedmdesátých a osmdesátých letech byly v rodinných účtech domácností nejdůležitější položkou výdaje na potraviny, nápoje a tabák, v letech devadesátých obsadily nejvyšší příčku výdaje na bydlení. V letech 1986 až 1995 vzrostl jejich průměrný podíl na celkových výdajích domácnosti v zemích Evropské unie z 18 na 19,8 procenta. Nejvyšší růst je patrný ve skandinávských zemích (ve Švédsku o sedm, ve Finsku o pět procentních bodů), nadprůměrný růst je zaznamenán v Itálii a ve Francii.
Jiným zdrojem mezinárodních komparací jsou údaje mezinárodní organizace CECODHAS v Paříži (viz graf). Nízký podíl výdajů na bydlení tentokrát již k celkovým příjmům v jihoevropských zemích souvisí zejména se skutečností, že převažující vlastnický sektor v těchto zemích je obýván domácnostmi s mnoha členy a průměrná výše výdajů domácností na bydlení s průměrnou velikostí domácností velmi úzce souvisí. Ačkoliv jde o koeficient pro výdaje úplné, podle evropských standardů se do něj nezapočítávají výdaje na opravy a bytovou údržbu u nájemních bytů a rozsah sekundárního bydlení je rovněž menší. Eurostatem uváděná míra zatížení je snížena o příspěvek na bydlení, který pobírá značná část domácností. Bez něj by zatížení bylo daleko vyšší.
Citelné rozdíly.
Zajímavá je rovněž skutečnost, že tyto údaje jsou znatelně nižší než údaje, které se nám podařilo získat prostřednictvím přímých kontaktů v zahraničí. Například podle údajů ministerstva bydlení v holandském Haagu byla v roce 1995 míra zatížení pouze čistým nájemným pro domácnosti v nájemním sektoru 21,1 procenta, a to již při započítání snížení nájemného příspěvkem na bydlení! Předpokládáme–li, že zbývající vlastnický sektor bydlení by mohl uvedený ukazatel zvýšit a že výdaje na nájemné tvoří přibližně dvě třetiny celkových výdajů na bydlení pro domácnosti v nájemním sektoru, pak musí být průměrná míra zatížení výdaji na bydlení úplnými minimálně o šest až sedm bodů vyšší, než je uvedeno v grafu. Britské zdroje uvádějí, že míra zatížení se v zemi v roce 1998 pohybovala na úrovni 25 až 26 procent, tedy o pět až šest procentních bodů výše, než uvádí graf. Z výsledků výzkumu Enquete Logement 1996/1997 ve Francii vyplývá, že se skutečná míra zatížení od uvedené „velké statistiky odchyluje zhruba o tři procentní body.
Počítáme–li dále se zmíněným zkreslením výdajů na bydlení úplných v českém prostředí a pomineme–li specifickou situaci jihoevropských zemí, byla míra zatížení výdaji na bydlení úplnými v České republice téměř o jedenáct procentních bodů nižší v roce 1996 a o sedm až osm procentních bodů nižší v roce 1999 než průměrné zatížení u evropských domácností v zemích odpovídajících našemu geograficko–kulturnímu kontextu.
Nedotovat výstavbu.
Na závěr je nutné zdůraznit, že deregulace nájemného by neměla znamenat plošné zvýšení zátěže všem domácnostem v nájemním sektoru. Musí být zcela zásadně spojena se zavedením adresného příspěvku na bydlení, který je v současnosti jedním z hlavních pilířů bytové politiky v zemích Evropské unie. Může být totiž daleko efektivnější podporovat poptávku po bydlení nepřímo a adresně, nežli dotovat ze státního rozpočtu novou výstavbu státních či obecních bytů. Zavedení příspěvku na bydlení pro příjmově slabší domácnosti znamená vyrovnání zvýšené zátěže a pouze příjmově silnější domácnosti si na své bydlení budou muset připlatit, nebo odejít do sektoru vlastnického.
