Menu Zavřít

Mák versus obilí

10. 12. 2009
Autor: Euro.cz

Kapitola 206

Pumprdentlich v Bílém domě * Ropa, plyn a uran * Svinská kampaň * Krutí Vietnamci * Bez čeho se obejde právník * Juraj hustý Chmiel

Pumprdentlich v Bílém domě

Není to velké překvapení. Americký prezident Barack Obama přehnal rychlost, s níž se vřítil změnit Bílý dům a potažmo celé USA, a podcenil setrvačnost ropného a vojensko-průmyslového komplexu. Nyní se ocitl tam, kde to možná nečekal. A pokud to čekal, ale jen jinak mluvil, tím hůř pro něho.
Manévruje, jak se dá. Chce „s úspěchem zanechat Irák jeho lidu“ a přesunout vojenské síly do Afghánistánu. Pochopil však, že klíčovou roli při lapání fantoma světového terorismu má Pákistán. Je-li nějaká al-Káida a brousí-li si na něco zuby, pak to jsou pákistánské jaderné zbraně a jejich nosiče.
V Afghánistánu Obama spoléhá na Hamída Karzáího. O tom, jak se stal prezidentem, se ve slušné společnosti nemluví. Proti němu je zvolení Mahmúda Ahmadínežáda prezidentem Íránu výronem krystalicky čisté demokracie. A tento Karzáí masochisticky ohlásil boj proti korupci. Postavili byste si ho za záda v boji proti terorismu?
Zdá se, že mnozí Američané mají rádi velká auta, slova, dluhy, ideje, ústa i city. K tomu však patří i velké pády. Středoevropan je oproti tomu pesimistickým škarohlídem – pouze mu cukají koutky úst. Četl totiž Otu Pavla a ví, co to je „pumprdentlich“. To je situace, kdy jde krásná dáma v plesových šatech anebo v báječném kožichu, všichni přihlížející jsou paf, a ona přitom šlápne do hovna. Znalost středoevropské literatury by mohla i v USA patřit k dobrému vzdělání.

Ropa, plyn a uran

Američtí politici mají kromě velkých aut, slov, dluhů a idejí rádi i velké chyby, například napadení Iráku a Afghánistánu. Generál Stanley McChrystal říká, že Američané vyhrají válku, pokud se jim podaří získat na svou stranu místní obyvatelstvo a postavit proti sobě al-Káidu a Tálibán. Čas ukáže, zda nová strategie velitele amerických vojsk v Afghánistánu bude úspěšná. Na to však po osmileté sérii fiasek není velká šance. Místní obyvatelstvo si už od roku 2001 nějak neoblíbilo americké vojáky a Tálibánci a zástupci al-Káidy od počátku bojují společně. I v jejich řadách jsou zahraniční vojáci. Jsou to však muslimové, a tudíž mají k obyvatelstvu blíž. Tálibán i al-Káida navíc své bojovníky honorují mnohonásobně více než Karzáího režim oficiální armádu a policii. Není tedy pravděpodobné, že by tyto ozbrojené složky státu mohly v budoucnu garantovat bezpečnost v Afghánistánu. Jednoduše řečeno, Tálibán a al-Káida jsou konkurenceschopnější než Karzáího ozbrojenci. K získání přízně místního obyvatelstva jsou třeba velké peníze, ale rozsáhlá korupce znemožňuje efektivní využití prostředků na rozvoj. Navíc pěstování máku vynáší sedlákům zhruba desetkrát více než obilí.
USA si evidentně neví rady s Afghánistánem. Zato tři velké sousední země, Pákistán, Írán a Čína, mají zcela konkrétní představy. Jde především o těžbu uranu. Nezajímavá však není ani zpráva, že dle nejnovějších průzkumů má Afghánistán osmnáctkrát vyšší zásoby ropy a třikrát vyšší zásoby zemního plynu, než se dosud odhadovalo. Je jasné, že velmocím jde o ropu, plyn a uran. Uvěří ještě někdo pohádkám, že američtí vojáci jsou v Afghánistánu proto, aby zde nastolili svobodu a demokracii?

Svinská kampaň

Nikoli chřipka. Američtí výzkumníci na jaře soudili – a k velkému potěšení farmaceutických firem si to nenechali pro sebe –, že čtyři lidé ze sta nakažených prasečí chřipkou zemřou. Pak se zjistilo, že to nebude natolik žhavé. Se zmírněním výsledků se však nespěchalo, aby to neohrozilo odbyt vakcín pro „vybzíkané“ obyvatelstvo. Zdravotnické úřady redukovaly odhad budoucí úmrtnosti na prasečí chřipku na dvě procenta. Nakonec však vyplynulo ze studie mezinárodního týmu vědců z Harvardské školy veřejného zdraví, že prasečí chřipka způsobuje srovnatelný počet úmrtí jako sezonní, čili méně než procento.
O hodně méně než jedno procento! Dle výsledků průzkumu ve dvou velkých amerických městech zemřel odhadem jeden člověk ze dvou tisíc hospitalizovaných. A asi jeden ze čtyř set, které převezli na jednotku intenzivní péče. Celý statistický vtip však spočíval v tom, že údaje se týkaly pouze lidí, kteří vyhledali nemocniční péči. A to byl odhadem jeden člověk ze 70 nemocných „prasečí chřipkou“. Chřipku přežijeme, z tohoto hnusného podvodu by však jednoho trefil šlak.

Krutí Vietnamci

V Lovosicích měla skupina Vietnamců provozovat nelegální jatka. Dle veterinářů v nich poráželi vepře krutým způsobem – bez předchozího omráčení –, protože je zaživa podřezali a nechali vykrvácet. Zákon však prý umožňuje zabít vepře bez omráčení jen ve výjimečných případech, jako jsou domácí zabijačky nebo náboženské rituály.
Domácí zabijačky bývají kruté, zejména jde-li o členy rodiny, říkají kriminalisté. Popsaný způsob zabíjení zvířat je však přesným opakem krutosti. Dle tradice se mu říká kašrut nebo halal a zvíře při něm do poslední chvíle nesmí vědět, co se chystá. Ostří nože musí být dokonalé, a proto zvíře proříznutí tepny vůbec necítí a „život z něj odejde“. Maso z takových zvířat je mnohem kvalitnější než z běžné „humánní“ průmyslové porážky, při níž jsou zvířata stresována řevem a cítí svůj konec. Ještě předtím jsou zaživa omráčena ránou do hlavy. Dříve palicí, nyní „humánně“ bleskem do hlavy.
Komický charakter zprávě dodala zmínka o povolené rituální porážce vepřů z náboženských důvodů. V uvedených případech (kašrut, halal) skutečně o vepře nemůže jít, a to ani omylem, ani o prase, svini, sele, podsvinče, běhouna nebo pašíka. U vepře si skutečně zákonodárce in puncto rituální porážky dělal vrásky zcela zbytečně. Pokud však nepovažuje domácí zabijačku za svého druhu náboženský rituál pozvolna vytlačující křesťanskou víru.

bitcoin_skoleni

Bez čeho se obejde právník

Dle expertizy ministerstva spravedlnosti neznamená ztráta kvalifikačních předpokladů zánik funkce soudce nebo státního zástupce. Řečeno jinak, výtah k moci je jednosměrný. Jakmile se někdo vydrápe do funkce, je téměř neodvolatelný. I když má třeba diplom z Plzně a plete si tamější práva s pivovarem. Navozuje to zajímavý problém. Co všechno ještě soudci či státnímu zástupci může chybět, aniž by to ohrozilo výkon jeho funkce? Charakter, který by zamezil třeba jeho přátelským kontaktům s mafií? Soudnost, která by bránila obhajovat lpění na funkci nesplacenou hypotékou? Nezávislost na výši platu, politických tlacích a na stabilitě vlády?
Možná že to není anekdota, jak se ptal advokát u soudu: Než jste započal pitvu, zkontroloval jste tep? Patolog: Ne. Advokát: Krevní tlak? Patolog: Ne. Advokát: Známky dechu? Patolog: Ne. Advokát: Je tedy možné, že při započetí pitvy byl pacient ještě naživu? Patolog: Ne. Advokát: Jak si můžete být tak jistý? Patolog: Protože jeho mozek ležel na mém stole. Advokát: Je i přesto možné, že by byl stále naživu? Patolog: Teoreticky ano, ale pak by se mohl živit jedině jako právník.

Juraj hustý Chmiel

Už se zdálo, že se diplomacie zbavila jednoho problému s velkým P. Učinila ho velvyslancem v Austrálii. Tam nic nenatropí, a pokud ano, bude to daleko. Tato kalkulace však selhala hned dvakrát. Po 1,5 roku se onen člověk vrátil a stal se ministrem v české vládě. Provalily se na něho hned dvě kauzy z jeho pacifického angažmá. V první nakupoval předražené studie a ve druhé figurovala jeho žena. Ta australským krajanům rozesílala e-maily s doporučením volit ODS. Tento multioborový člověk stíhá vymýšlet Topolánkovým demokratům volební vize do roku 2020 i nestranně řídit ministerstvo v úřednickém kabinetu Jana Fischera.
Je také autorem strhujícího cestopisu o Nigérii. Uveďme kratičkou ukázku. Třeba tu z restaurace o souložícím číšníkovi: „Než stihl svůj úd schovat, vyletěla z něj spermie a dopadla rovnou na záda sněhobílé košile našeho známého.“ Nebo svědectví autora o průjmu jedné Nigerijky z toalety, popisovaném jako „erupce hnědé sopky“. Kritika byla také strhující. „Autor měl coby vystudovaný afrikanista všechny předpoklady, aby napsal o zemích, v nichž byl akreditován, poutavou knihu. Jeho Hrob bílého muže se však nedá charakterizovat jinak než jako slátanina. Kniha je navíc psána slohem žáka obecné školy,“ zhodnotil minulý rok kritik Petr Zídek.
Četli jste již Hrob bílého muže aneb Afrika skutečnosti a snů od kariérního diplomata a českého ministra pro evropské záležitosti Juraje Chmiela?

  • Našli jste v článku chybu?