Slovo makrobiotika pochází z řečtiny – předpona makro znamená velký či dlouhý, základ bios pak život. V překladu tedy „dlouhý život“. Opravdu vám ho makrobiotické stravování zaručí?
Foto: Profimedia
O makrobiotice se ve svém díle zmiňuje již Hippokrates, otec západní medicíny. Makrobiotika je životní styl a dieta vycházející z východního principu rovnováhy mezi energiemi jin a jang. Její základní myšlenkou je snaha o život v souladu s přírodou. Potrava není jen potěšením a nutností pro udržení života, ale prostředkem k udržení zdraví a psychické pohody.
Pravidla makrobiotického talíře
Pokud vegetarián nejí maso, makrobiotik je ještě o něco striktnější. Vedle masa vynechává také mléčné výrobky, rafinovaný cukr, kávu, alkohol, med, čokoládu, výrobky z bílé mouky, pálivá koření a veškeré „chemicky“ upravované potraviny. To, co zbývá, tvoří základ jeho výživy.
Polovinu, tedy 50 procent pomyslného makrobiotického talíře, by měly zaplnit tepelně upravené celozrnné obiloviny, 30 procent zelenina (z větší části tepelně upravená či kvašená), 15 procent pak luštěniny a 5 procent polévky. Tento základní jídelníček lze pak obohatit rybami (případně i drůbeží), místním (nikoli tropickým) ovocem, semínky, ořechy a kvalitními rostlinnými oleji.
Na rozdíl od ostatních stravovacích systémů bere makrobiotika v potaz individuální rozdíly mezi lidmi – rozlišuje, zda jste žena či muž, jak jste staří, zda jste zdraví či trpíte nějakými obtížemi, v jakém podnebném pásmu žijete, jaké máte kořeny (čím se živili vaši předkové), zda je léto či zima a jestli pracujete více fyzicky nebo duševně. Není to tedy tak, že se těhotná žena či aktivní sportovec drží stejných dietních pravidel jako vážně nemocný člověk.
Čtvero ročních dob
Makrobiotická strava respektuje přírodní cykly a selskou logiku. Potraviny, které jíme, by měly být místní, sezonní a co nejméně průmyslově upravované. Na jaře bychom měli volit lehčí stravu, divoce rostoucí rostliny, lehce fermentované potraviny a mladé zelené výhonky, které se pouze krátce tepelně upraví, například v páře. V létě by strava měla být rovněž lehká, zelenina se může konzumovat čerstvá; pokud je tepelně upravována, tak opět jen krátce. Na řadu přichází ovoce, letní druhy dýní, saláty s velkými listy, kukuřice a lehčí druhy obilovin, jako jsou ječmen či bulghur.
Na podzim přichází čas na pořádné vařené jídlo z kořenové zeleniny, podzimních odrůd dýní, fazolí a cereálií. Dopřát si můžete i těžší druhy obilovin, třeba na sladko (pozor, sladí se ječmenným sirupem, nikoli medem či cukrem) v podobě rýžové či jáhlové kaše. Zima stejně jako podzim přeje těžším a pomalu vařeným jídlům z uskladněné kořenové a kulaté zeleniny (brambor, dýní, řepy) nebo naopak naložené mléčně kvašené zeleniny – v našich podmínkách kysanému zelí. Z obilovin se doporučuje pohanka, jáhly a rýže, kterou si v tomto období můžete osmažit. Asijská kuchyně pak na zimu přidává větší množství pasty miso, sójové omáčky, oleje a soli.
Záruka nesmrtelnosti
Opravdu makrobiotika prodlužuje život? Záruku vám na to zřejmě nikdo nedá. Některé studie hovoří o tom, že tato dieta funguje jako prevence nejčastějších civilizačních onemocnění, chrání například před rakovinou tlustého střeva. Další studie však tyto závěry zpochybňují a upozorňují na to, že striktně makrobiotická strava může být naopak škodlivá a vést k nedostatku konkrétních potřebných živin a minerálů, například vápníku.
Zastánci makrobiotiky vidí za nedůvěrou tradiční západní medicíny k pozitivním účinkům svého stravovacího modelu ekonomické zájmy – podle jejich názoru je makrobiotika stávajícímu systému, který si z lidského zdraví udělal lukrativní byznys, prostě nepohodlná. Na makrobiotickou stravu však není vhodné přecházet naráz a dogmaticky. Naopak. Přechod by měl být plynulý, začíná se omezováním soli, cukru a sladkostí, živočišných tuků a před smažením či pečením se upřednostňuje vaření. A to všechno jsou kroky, které vašemu zdraví mohou jen prospět, i kdybyste se s makrobiotikou dál nedostali.
