Ačkoli hospodářská krize na ostrově nevznikla, jeho obyvatelům hrozí, že za ni zaplatí
Vstoupit v dohledné době do Evropské unie nebo uchránit státní pokladnu? Před takto zásadním rozhodnutím se nyní nachází Island. Jeho koaliční vládě vedené premiérkou Jóhannou Sigurdardóttirovou se podařilo protlačit návrh na odškodnění zahraničních věřitelů zkrachovalého a znárodněného peněžního ústavu Landsbanki, který nabízel výhodné spořící on-line účty Icesave. Kontroverzní zákon, jenž by Islanďany stál 3,9 miliardy eur (zhruba 102 miliard korun), na začátku roku narazil na hlavu ostrovního státu. Prezident Ólafur Grímsson chce využít v zemi neobvyklý institut referenda. Elegantně tak přenese odpovědnost za odškodnění na islandský lid. Ten je ze dvou třetin odhodlán vyslovit se k „nápadu“ vlády zamítavě. Čtvrtina populace dokonce podepsala petici vyzývající prezidenta, aby zákon nepodepsal. Veřejnost je přesvědčena, že podstatný podíl viny za špatný chod bank a následný pád ostrovní ekonomiky nesou především manažeři bankovních domů. Na jejich stranu se přidávají hlasy z věřitelských zemí, které viní ze selhání rovněž domácí úřady pro dozor nad finančními trhy a EU. „Britský politický a finanční establishment nese spoluodpovědnost s islandskými regulátory a bankéři za ztráty domácích investorů,“ napsal britský Guardian. Islandská finanční politika vycházela z principů neoliberální politiky Británie a USA 70. let. Nabízí se tak otázka, proč za důsledky krachu, který začal pádem Lehman Brothers za oceánem, měl nést odpovědnost jen třísettisícový ostrůvek?
Vyhrožování naostro Britská a holandská reakce na referendum na sebe nenechala dlouho čekat. Obě vlády otevřeně a mimo standardní diplomatické cesty prohlásily, že nepodpoří vstup Islandu do EU, pokud ostrov nepřijme odškodňovací zákon a nezačne vyplácet 320 tisíc poškozených věřitelů. Podle dohody ze srpna 2009 by měla islandská vláda do roku 2024 vyplatit 2,3 miliardy eur Británii a 1,2 miliardy eur Nizozemsku. Majitele spořících účtů Icesave totiž Londýn a Haag již kompenzoval z vlastní kapsy v domnění, že Reykjavík bude platit. Premiérka Sigurdardóttirová mírnila napjatou situaci prohlášením, že vláda je plně odhodlána dostát závazkům, které vyplývají z dvoustranných dohod o půjčkách a garantuje platnost odškodňovacího zákona, který přijal parlament 30. prosince loňského roku. Legislativní návrh, jenž byl schválen po měsících politických hádek, obsahoval oproti původním dohodám se zahraničními partnery roční limity splátek. Poskytl také vládě možnost vyjednat si lepší podmínky, pokud se ukáže systém kompenzací příliš nákladný. Obě úpravy Britové a Nizozemci zásadně odmítají. Alistair Darling, britský ministr financí, se nedávno zmínil, že zákon o zkrachovalé Icesave je velmi důležitým bodem pro obnovení důvěry v ekonomiku Islandu. Odložení splátek náhrad by podstatně ztížilo hospodářské oživení. Darling narážel na snahu islandské vlády zajistit si výhodnější pozici při vyjednávání o půjčce u Mezinárodního měnového fondu ve výši deset miliard amerických dolarů.
Jste teroristé
Většina Islanďanů o internetové bance Icesave až do finanční cunami, která se přes ostrov přelila na podzim 2008, v životě neslyšela. Nyní by obyvatelé měli zaplatit část vkladů, a to zahraničním střadatelům v Británii a Nizozemsku. Výsledný účet představuje částku rovnající se 50 procentům domácího HDP. Rozpočítá-li se dlužná částka zkrachovalé banky na obyvatele, zaplatí každý ostrovan dvanáct tisíc eur (314,4 tisíce korun). Veřejný dluh Islandu přitom již dnes činí 300 procent HDP. Jedno z finančních center světa, londýnské City, využilo k nátlaku na ostrov uprostřed Atlantiku nestandardní postup již v říjnu 2008. Kabinet premiéra Gorgona Browna nakrátko přiřadil islandskou centrální banku a ministerstvo financí na seznam teroristických organizací! Využil tak protiteroristické legislativy k zmrazení islandských aktiv Landesbanki. Bylo to také poprvé, co k podobnému kroku Londýn sáhl od zavedení zákona do praxe po teroristických útocích na cíle v USA v roce 2001. „Přehlídli tak skutečnost, že je Island spojencem Spojeného království více jak 60 let,“ ironizoval v článku pro Wall Street Journal Hannes Gissurarson, bývalý člen dozorčí rady centrální banky v Reykjavíku a profesor politické filozofie. Dodal pro srovnání, že objem odškodnění Islandu se rovná zadlužení Německa po první světové válce.
Island, jenž je napojen na ostatní ekonomiky EU přes členství v Evropském hospodářském prostoru (EHP), tvrdí, že dostál i svým povinnostem založených na pravidlech EHP. Neexistuje ale krizový scénář pro garanční fond, který by ošetřoval situaci, kdy fond jednoduše nemá na to vyplatit pohledávky.
Unijní závora Roztržka a nátlak Británie mohou vést k zablokování vstupního procesu Islandu do EU. Ten začal v červenci loňského roku, když čerstvě zvolená ministerská předsedkyně Sigurdardóttirová předala do Bruselu žádost o členství, které patřilo k jednomu ze dvou hlavních cílů této šéfky sociálních demokratů. Evropská komise se nyní chystá zveřejnit hodnotící stanovisko, které by mělo hlavám vlád členských zemí říci, zda je ostrovní stát připraven začít vstupní rozhovory. Tento politický signál se může pozdržet. Nyní předsedající Španělsko se nechalo prostřednictvím ministra zahraničí Miguela Ángela Moratinose slyšet, že normální odpovědí islandského lidu, který vidí svou budoucnost v EU, by bylo schválit kompenzační dohody. „V opačném případě by se mohl zpomalit proces vyjednávání,“ dodal Moratinos. Svá slova následně mírnil vyjádřením, že odškodnění za Icesave je bilaterální záležitost a nemůže tak ohrozit rozhovory s EU. Jak Británie tak Nizozemsko, stejně jako všechny členské země EU, disponují právem veta při posouzení kandidátské země. S otázkou islandského vyrovnání se musel minulý týden vypořádat také Štefan Füle coby kandidát na eurokomisaře pro rozšíření během „grilování“ v Evropském parlamentu. Zopakoval, že se jedná o bilaterální záležitost, nicméně evropská komise prověří závazky Islandu vyplývající z jeho členství v EHP.
Box:
Trnité rozšiřování
Z unijní historie jsou známy případy, kdy členská země blokovala vstup nováčka. Jednalo se například o Francii, která opakovaně odmítala v osobě prezidenta Charlese de Gaulla hlasovat pro vstup Velké Británie do Evropských společenství v 60. letech minulého století.
Z novějších případů je to Slovinsko, které kvůli hraničnímu sporu oddaluje vstupní vyjednávání Chorvatska.
Podobně Řecko, jež má nevyřešené spory s Tureckem v kyperské otázce, využívá zdržovací taktiky. Ankara přitom vyjednává o členství již od roku 1963.
Souvislosti:
Vývoj krize na Islandu
6. října 2008 – Islanďané pod hrozbou státního bankrotu zplnomocnili vládu k dohledu nad bankami
7. října 2008 – vláda odvolala vedení druhého největšího peněžního ústavu země - Landesbanki
9. října 2008 – diplomatická roztržka mezi Londýnem a Reykjavíkem kvůli zmrazení aktiv Landesbanki v Británii na základě protiteroristického zákona
6. června 2009 – Island souhlasí se splacením dluhu Británii a Nizozemsku, které odškodnily občany vlastnící spořící účty Icesave
17. července 2009 – Island podává přihlášku do EU
30. prosinec 2009 – parlament schválil zákon o vyplacení náhrad ve výši 3,9 miliard eur střadatelům v Británii a Nizozemsku
5. leden 2010 – prezident odmítl odškodňovací zákon podepsat, čímž otevřel cestu k referendu naplánovaném na počátek března
