Propad koruny a nedůvěra investorů v Česko přišly náhle, zcela překvapivé ale nejsou
Škoda, že na světě není jen Česká republika. To není obhajoba nejnovějšího koncertního počinu Daniela Landy, ale letmé zjednodušení ekonomických zpráv posledních dnů. V nich jsme se mohli dozvědět, že díky evropské dluhové krizi se pomalu zadrhává česká ekonomika, prudce padá hodnota koruny a mezinárodní trhy navíc vidí hospodářskou kondici Česka ve stále horším světle. Zkrátka, kéž by onen „ostrůvek stability“ nemusel být obklopen tím zadluženým mořem.
Snění o Švýcarsku
Troubení na sirény s názvem „Krize se vrací do Česka“ jistě nepřišlo samo od sebe. Jedním z prvních impulzů byl propad české koruny, která začala na podzim ztrácet jak vůči americkému dolaru, tak vůči společné evropské měně. Zvlášť vůči euru byl propad razantní, když se z dlouhodobě stabilní hodnoty okolo 24 korun za euro během měsíce dostala téměř k 26 korunám. V jednu chvíli byla domácí měna dokonce druhým nejrychleji slábnoucím platidlem na světě. Vysvětlení se v tomto případě hledá zdánlivě nelehko – s dluhy přece bojuje eurozóna, zatímco Česká republika dokáže splácet pohledávky bez větších potíží. „Prodeje jdou ze zahraničí a momentálním impulzem je skutečně dluhová krize,“ říká Jan Bureš, ekonom Poštovní spořitelny. Něco podobného tvrdí i Česká národní banka, která v nedávné prognóze zmínila, že dočasný šok je vyvolán tlakem na mezinárodních trzích. „Na konci září se na trzích objevil zájem o dolar jako bezpečnou měnu a koruna začala oslabovat,“ vysvětlují centrální bankéři ve zprávě. Držet hlavu vztyčenou a tvrdit, že problémy okolního světa se nás vůbec netýkají, není možné. Nejenže velmi tvrdě ucítíme dopady turbulencí v eurozóně, samotný kurz koruny už nyní v podstatě odpovídá tomu, v jakém stavu tuzemská ekonomika doopravdy je. „Už dlouho s kolegy upozorňujeme na to, že i z hlediska domácích fundamentů sedí kurz koruny na úroveň okolo 26 za euro. Vidíme ještě prostor pro další mírný pokles,“ vysvětluje Bureš. Česká republika možná chvíli působila na investory jako středoevropské Švýcarsko, zvlášť vezmeme-li v úvahu některé reformní výkřiky současné vlády či avizované úspory. Navíc došlo k poměrně zásadní události, zlepšení ratingového hodnocení země, což má velký vliv na postavení naší ekonomiky na dluhopisovém trhu.
Žádná křivda
Od posledního zvýšení ratingu agenturou Standard & Poor’s se toho ale dost změnilo. Jak ukázala data HDP za třetí čtvrtletí, české hospodářství se dostalo do fáze stagnace (mezičtvrtletní „růst“ o nula procent) a své prognózy ohledně dalšího vývoje zhoršily jak mezinárodní instituce a banky, tak ministerstvo financí. Nejnovější čísla za průmyslovou výrobu a za sektor stavebnictví vykazují také výrazné zhoršení. Nadějně zatím vypadá statistika zahraničního obchodu. Českým vývozcům se daří a exporty rostou, v září dokonce obchodní bilance skončila s úctyhodným kladným saldem 21 miliard korun. K tomu ovšem pomohl také slábnoucí dovoz. Vzhledem k situaci v Evropě potom nelze čekat, že by export dál dokázal tahat českou ekonomiku z potíží. „Česká ekonomika se bude příští rok pohybovat na hraně recese, my čekáme růst pouze o 0,5 procenta,“ říká Miroslav Frayer, analytik Komerční banky. Jak se tedy zdá, situace v Evropě si možná skutečně vybírá na koruně svou daň. Ta ale spočívá spíše ve větší bystrosti trhů než v tom, že by české měně kdosi „ukřivdil“. Není zapotřebí připomínat, nakolik je Česko otevřenou, na Německu závislou ekonomikou. Situace za západní hranicí přitom také nevypadá zrovna růžově, kupříkladu německé průmyslové objednávky klesají už třetí měsíc v řadě, poslední údaje za září signalizují pokles dokonce o 4,3 procenta. V takové situaci nelze vnímat náhlý propad české měny negativně. Pokud by koruna skutečně byla oním „novým švýcarským frankem“, jak se o tom ještě nedávno zmiňoval zahraniční tisk, pro exportéry by to v nadcházejícím nelehkém období byla pořádná koule na noze. Vzpomeňme na první část roku 2008, kdy byla koruna nejrychleji rostoucí měnou na světě a některým vývozcům to způsobilo nemalé potíže.
V jedné partě
Při pohledu na ostatní středoevropské měny však můžeme nabýt ještě jednoho dojmu, který tak trochu známe z minulosti. Také polský zlotý a obzvlášť maďarský forint totiž pozvolna upadají v nemilost a zdá se, že celý region je v očích investorů první na ráně. Cosi podobného se stalo už v roce 2009, kdy varování o stavu zdejších poboček zahraničních bank vyvolalo masivní odliv kapitálu z celého regionu. Byť se tento stav Česka ani zdaleka netýkal, svezlo se spolu se sousedy na oné turbulentní vlně nedůvěry. „Zda dojde k masivní devalvaci středoevropských měn, je zatím těžké předvídat. Současný stav ale není zase tolik neoprávněný,“ říká Bureš. Podle něj zatím mezinárodní investoři jen přehodnocují rizika a nejde o žádný projev paniky. Přesto je situace ve střední Evropě vážná. Maďarsku podle posledních zpráv hrozí propad ratingu do „odpadového“ pásma, což by ho téměř jistě poslalo do vážných potíží. Polsko zase delší dobu bojuje s objemem svého státního dluhu. Ten sice dosahuje jen mírně pod úroveň 55 procent HDP, při překročení této hranice však tamní legislativa nařizuje tvrdé rozpočtové škrty. Fakt, že se negativní vnímání celé oblasti přenáší i na Česko, už můžeme sledovat na vývoji dluhopisového trhu. Zatímco ještě před měsícem si vláda půjčovala s desetiletou splatností na úrok přibližně tří procent, během krátké doby začali investoři požadovat téměř čtyři (viz graf vývoje vládních dluhopisů).
Reálné vyhlídky
O výhledu pro nás tak důležitého exportu už byla řeč. Nedá se příliš očekávat, že by ho mohla nahradit domácí poptávka, byť jsou o tom někteří ekonomové přesvědčeni. „V souvislosti se zpomalením v eurozóně bude zahraniční obchod přispívat k růstu ekonomiky záporně, a zvýšení HDP tak bude dosaženo jen díky zvolna rostoucí domácí poptávce,“ říká Tomáš Holub, šéf měnové sekce České národní banky. Pravdou je, že například nezaměstnanost nějakou dobu překvapivě klesá, naposledy v říjnu na 7,9 procenta. Zatím se ale nezdá že by Češi chtěli více utrácet, spíše naopak: spotřební výdaje vytrvale klesají (ve druhém čtvrtletí o 0,7 procenta meziročně). Další přírůstek pracovních míst navíc nemůžeme očekávat. „S největší pravděpodobností se jedná na nějakou dobu o poslední pokles nezaměstnanosti. Trh práce reaguje na vývoj v reálné ekonomice se zpožděním a známky zpomalující se ekonomické aktivity již začínají být patrné,“ vysvětluje Frayer. Současné lamentace nad tím, že Evropa táhne české hospodářství pod vodu, tedy nemají příliš velké opodstatnění. Jistě, můžeme omílat stále stejnou písničku na téma „jak moc jsme závislí na exportu“, což Čechům přirozeně vadí jen v momentě, kdy to s vývozem nevypadá tak růžově (během posledních dvou let můžeme za ekonomické oživení poděkovat právě jemu). Ve skutečnosti však propad koruny i obecná nedůvěra trhů není žádnou agresivní spekulací, ale jen odpovídajícím odrazem reálného stavu zdejší ekonomiky. Že budou turbulentní časy, započaté s dopady finanční krize, ještě nějakou dobu pokračovat, je jasné už dlouho. Zbývá si uvědomit, jak moc se to bude týkat také nás.
