MALÉ ZMĚNY Z VELKÉ NOUZE

Volnější uzda v ekonomice, v ideologii ani náhodou

Těžko najít jinou zemi, jejíž hospodářství bylo rozpadem komunistického bloku poškozeno tak těžce jako Kuba. Skoro čtyři desetiletí ji drželi nad vodou partneři z bývalé Rady vzájemné hospodářské pomoci, hlavně Moskva. Když se na počátku devadesátých let otočili k „ostrovu svobody zády, mnozí předpovídali, že režim Fidela Castra dlouho nepřežije. Jak se ale ukázalo, slaboučká ekonomika přečkala i v ledových vodách, ovšem za cenu prudkého zhoršení již beztak velmi nízké životní úrovně. Režim, který drží za mřížemi asi tři sta politických vězňů, musel alespoň v něčem nepatrně ustoupit. Jak uvádí The Economist Intelligence Unit, dva kanály státní televize běžně nabízejí široké spektrum dovážených pořadů včetně současných televizních seriálů z USA. Také Kubánci dobře vědí, co je to internet. Zákon z roku 1996 ale přikazuje, že veškeré informace po něm šířené musejí být „důvěryhodné a slučitelné s etikou kubánské společnosti . Západní tisk tvrdí, že to fakticky znamená, že internet může sloužit pouze ke komerčním účelům či školám. Studenti pak mohou brouzdat jenom po cenzurovaných webových stránkách. Jenom zlehka, polehoučku. Hrubý domácí produkt Kuby v období 1989 až 1993 podle údajů Hospodářské komise OSN pro Latinskou Ameriku spadl o více než třetinu. Prezident Fidel Castro vyhlásil „zvláštní období (periodo especial), během něhož se začalo tvrdě šetřit. „Úsporné programy, které předepisuje Mezinárodní měnový fond rozvojovým zemím přijímajícím jeho půjčky, ve srovnání s Castrovou kúrou zbledly, napsal německý list Handelsblatt. Byla to právě hospodářská mizérie projevující se ve všudypřítomném nedostatku (dosud trvá například lístkový prodej potravin), která kubánský režim v první polovině devadesátých let přiměla k velice opatrným reformám. Občané Kuby mohou od roku 1993 „podnikat na vlastní účet , ale zaměstnávat mohou pouze rodinné příslušníky. „Pro čtyři miliony práceschopných Kubánců není soukromé podnikání přitažlivé vzhledem ke zjevné nechuti státu ho podporovat, uvedl v rozhovoru pro týdeník EURO ministerský rada Miroslav Brejník z odboru amerických států ministerstva zahraničních věcí. To je také zřejmý důvod, proč počet živnostníků na Kubě klesá, což potvrzují i tamní oficiální statistiky. Uvádějí, že v roce 1995 soukromě podnikalo 208 tisíc lidí, v roce 1998 jenom 143 tisíc. Úřady rodinným firmičkám předepisují vysokou paušální daň, která se navíc v některých oborech podnikání (taxislužba) vybírá v americké měně. Dolary, dolary… Spojené státy americké přerušily diplomatické styky s Kubou v prosinci roku 1960 a krátce poté na zemi, v níž začal vládnout Castro, uvalily hospodářské embargo. Americké zboží a investice na ostrov stále nesmějí (s výjimkou dodávek pro humanitární účely). Pro zelené bankovky to ale neplatí. Od kubánských exulantů (především z americké Floridy) na ostrov přitéká ročně miliarda dolarů, což je více, než vynese vývoz třtinového cukru. „Zdejší ekonomika je v podstatě dolarizována. Za americkou měnu lze volně nakupovat třeba spotřební zboží, ale ceny v dolarové sféře jsou vyšší než v České republice, sdělil týdeníku EURO z havanské kanceláře firmy Comersa Ján Fégl. Za dolary je volně k mání i benzin (asi 0,90 USD za litr), a to nejenom pro cizince. „Kubánské firmy, které exportují, a tudíž mají devizy, musejí u čerpadel také platit v dolarech, dodává Fégl. Většina restaurací přijímá obojí měnu, stejně je tomu v zemědělských tržnicích. Ty zaznamenaly rozkvět po roce 1994, kdy vláda povolila soukromě podnikat i zemědělcům. „Avšak úřady počátkem loňského roku přestaly vydávat nová povolení zprostředkovatelům, kteří od zemědělců vykupovali přebytky, říká Brejník. Výsledkem je menší nabídka a samozřejmě vyšší ceny. Zelená pro cizí kapitál. Kuba v rámci svých dílčích hospodářských reforem otevřela dveře přímým zahraničním investicím. Madridský Ústav pro evropsko–latinskoamerické vztahy jejich hodnotu za léta 1991 až 1998 odhaduje na necelé dvě miliardy dolarů. „Možnosti pro spolupráci se západní Evropou vidíme hlavně v cestovním ruchu, biotechnologiích, farmaceutickém a potravinářském průmyslu, prohlásila na podzimním německo–kubánském hospodářském fóru ministryně hospodářské spolupráce a zahraničních investic Marta Lomasová. Nejvíce cizího kapitálu za posledních sedm let přiteklo do kubánské energetiky – kolem 650 milionů dolarů. V tomto sektoru, který Havana pokládá za strategický, funguje asi dvacítka společných podniků. Nejaktivnější jsou kanadské, švédské, britské a španělské firmy. Právě energetika je odvětví, v němž měli silnou pozici čeští dodavatelé. „Počítá se s tím, že budeme stavět druhý blok v elektrárně Felton, poznamenává Brejník. Kuba má velké ambice v těžbě ropy, neboť v jejích pobřežních mělčinách byly objeveny docela slušné zásoby. Tento „mořský sektor má rozlohu 112 tisíc čtverečních kilometrů a je rozdělen na pětadevadaesát polí, které Havana zahraničním zájemcům nabízí v aukcích. Do světa optimisticky rozhlašuje, že do roku 2005 hodlá těžit kolem šesti milionů tun ropy proti 2,1 milionu tun v roce 1998. Lákavá odvětví. Kuba má slušné zásoby niklové a doprovodné kobaltové rudy. Na tyto suroviny si údajně dělají choutky i firmy z USA. „Kubánská vláda ale konkrétní zájemce tají, neboť nechce, aby potenciální investoři měli doma kvůli hospodářskému embargu nepříjemnosti, říká Brejník. Do těžby a zpracování niklové rudy za posledních pět let přitekly zahraniční investice za 100 milionů dolarů. Kobaltová ruda se zpracovává také ve společném podniku sídlícím v kanadské Albertě. Investoři se poohlížejí také v kubánském zemědělství, kde byla v roce 1993 zahájena reforma vlastnických vztahů. Stát si ponechal asi čtvrtinu obdělávané půdy, většinu jí převedl na družstva a povolil „rodinné vlastnictví pozemků. Do podnikání v agrárním sektoru (například do pěstování a následného exportu citrusů) se pouštějí hlavně firmy z Francie, Španělska, Chile, Řecka a Izraele. S pomocí italských expertů se provádějí pokusy s pěstováním vinné révy. Konkurence v turistice. Kuba zamýšlí vylepšit svoji hluboce schodkovou obchodní bilanci rozvojem zahraničního cestovního ruchu. Klientům zatím nabízí 34 tisíc lůžek. „Do turistické infrastruktury investuje poměrně hodně, a to s přispěním cizích firem, hlavně španělských a německých. Konkurence v Karibské oblasti je ale opravdu silná, takže v porovnání třeba s Dominikánskou republikou si Kuba příliš dobře nestojí, říká Brejník. Dodává, že Kubánci velice stojí o zaměstnání právě v sektoru sloužícím zahraničním turistům, neboť je láká možnost přivydělat si „bokem nějaký ten dolar. Platí to i pro absolventy vysokých škol, kteří mnohdy nechtějí pracovat ve svém oboru a hledají výhodnější místo ve službách, kde se točí dolary. Účty místo polibků. Kuba byla i v bývalé Radě vzájemné hospodářské pomoci chápána jako „chudý příbuzný , kterému je třeba pomáhat. Vydatně tak činil především Sovětský svaz odebírající skoro všechnu exportní produkci kubánského třtinového cukru výměnou za ropu. Moskva na ostrov ročně pumpovala hospodářskou pomoc v hodnotě kolem dvou miliard dolarů. Tato suma přibližně odpovídala asi pětině kubánského hrubého domácího produktu. Po společenských přeměnách ve střední a východní Evropě však citelně ochladly nejenom politické vztahy, ale i hospodářská spolupráce. Hlavní obchodní toky se přesto odehrávaly s Evropou (více než dvě pětiny výměny v roce 1999). Do čela kubánského zahraničněobchodního žebříčku se vyhouplo Španělsko, následované Kanadou a Venezuelou. První ruský prezident Boris Jelcin Kubu v podstatě ignoroval, takže návštěva „otce sovětské přestavby Michaila Gorbačova na Kubě v roce 1989 byla poslední, kterou lze pokládat za „bratskou . A to přestože Castro „perestrojku nenáviděl. „Kuba je pro nás v Latinské Americe velice důležitým partnerem, prohlásil nynější ruský prezident Vladimir Putin, který v polovině prosince zavítal do Havany. Na jednání s kubánskými činiteli si vyčlenil plné tři dny. Doprovázel ho například ministr jaderné energetiky Jevgenij Adamov, který jednal o možné výstavbě dalších elektrárenských bloků na jižním kubánském pobřeží. Nechyběl ani ministr obrany Igor Sergejev, neboť Castro ruské zbraně a náhradní díly k nim velice potřebuje. Stejně jako ruské vojenské specialisty, kteří na Kubě stále působí. Ale časy se mění. Před mnoha lety se mladý revolucionář Fidel Castro objímal s mnohem staršími komunistickými potentáty z východní Evropy, kteří ho ujišťovali o „bratrské podpoře . Dnes je to naopak: čtyřiasedmdesátiletý kubánský vůdce přivítal podstatně mladšího ruského hosta, který nejenže neslíbil peníze, ale dokonce chce nemalé sumy nazpátek. Vždyť celkový dluh Havany vůči Moskvě se odhaduje na jedenáct miliard dolarů. Putin přislíbil pouze úvěr ve výši 50 milionů dolarů na společné hospodářské projekty. Kuba dluží nemalé částky také dalším bývalým spojencům – Polsku i České republice. Problém je v tom, že Havana v roce 1986 jednostranně zastavila splácení všech zahraničních dluhů včetně těch „bratrských . „Nám oficiálně dluží částku 380 milionů převoditelných rublů, kterou také uznává jako pohledávku českých firem, podotýká ministerský rada Brejník. Dodává, že jednání o kubánských splátkách zamrzlo. Mimo jiné proto, že nebyl dohodnut ani poměr, podle něhož by se měly prokleté převoditelné ruble přepočítat na normální měnu.