Státní správu má během tří let opustit devět tisíc zaměstnanců, tedy devět procent z nynějšího stavu. Je to hodně, nebo málo? Předně je třeba říci, že jakoukoliv cílovou cifru nelze komentovat, když vůbec nevíme, co se za ní může skrývat. Úřady si mohou pomoci i tím, že chybějící pracovní sílu nahradí dodávkou služeb na klíč, outsourcingem, a ve výsledku stát neušetří ani korunu.
Plán ministra financí Miroslava Kalouska je k ničemu, jestliže není doprovázen procesním a personálním auditem napříč celou veřejnou správou. Ukázalo by se totiž, že je možno šmahem rušit celé agendy, nikoliv jen jednotlivá místa. Často jsou tyto agendy úplně zbytečné, jindy se překrývají. Příkladem může být zavedením pasů pro malé děti. Kolik úředníků se díky tomu stalo nepostradatelnými, ač jde o totální hloupost, kterou po nás ani Brusel nechtěl? Podobných „hujerovin“ lze v každém resortu nalézt desítky.
Jestliže chceme ušetřit, je na jedné straně nezbytné státní správu více centralizovat, elektronizovat, a na druhé též zabezpečit, aby s ní občané mohli komunikovat pokud možno ze svých domovů. Mnozí si jistě vzpomenou, jak se premiér Mirek Topolánek ještě před volbami velmi hlásil k myšlenkám raženými iniciativou eStat.cz. Mělo dojít ke slučování ministerstev. Počítalo se s tím, že se spojí školství a kultura, sociální věci a zdravotnictví, zemědělství a životní prostředí. Bezvadný plán. Je to stejné jako v byznysu, kdy firmy fúzují, aby snížily fixní nálady.
Ale ouha, co se stalo po volbách? Jediné ministerstvo, které bylo opravdu posláno do „kytek“, je to nejmenší - ministerstvo informatiky. A tak místo třiceti procent odejde jen devět; a to ještě s velkým otazníkem. Jak je toto možné? Koaličních zájemců o koryta bylo podstatně více než míst u žlabu. Všichni chtějí řídit nějaký resort, všichni chtějí sedět ve vládě. Tady je třeba hledat klíč k debyrokratizaci.
