Personální změny ve zpravodajských službách jsou nutné, ale musí být uvážlivé
Já vím, proč jste některé z nás, bývalých příslušníků StB, nechali sloužit. Jste noví a od někoho se to potřebujete naučit. Ale necháte-li nás sloužit ještě po pěti letech, nebudu si vás profesionálně vážit. To jsou slova mého bývalého podřízeného v tehdejší FBIS, předchůdci dnešní BIS, vyřčená počátkem devadesátých let. Podívejme se na mediálně vyšokovaný personální problém BIS trochu plastičtěji.
Počátkem roku 1990 byla zrušena StB, avšak její příslušníci nebyli ze služebního poměru propuštěni plošně (aby pak v odůvodněných případech mohli být někteří z nich přijati zpět), nýbrž jejich služební poměr trval dál a mohl být individuálně ukončen na základě rozhodnutí prověrkových komisí. Činnost prověrkových komisí však byla kolbištěm, na němž se utkávalo mnoho viditelných, ale i téměř neviditelných aktérů.
Kdo odešel, kdo zůstal.
Před listopadem 1989 někteří příslušníci StB (v rámci plnění služebních úkolů?) pomohli například některým hercům se zařizováním výjezdů do zahraničí. V období prověrek pak byly prověrkové komise intervenovány a na dobrozdání (jak příhodné slovo!) těchto umělců byli ponecháni ve službě. Jiní příslušníci StB, specializovaní na ekonomickou (respektive vědecko-technickou) sféru, byli v prověrkovém období podpořeni svými agenty, kteří zaujali po listopadu 1989 vlivná postavení. Někteří příslušníci StB, o nichž by se dalo s odstupem času říci, že byli skutečnými profesionály, však prověrkami neprošli. Zřejmě znali nebo tušili režiséry této frašky a odmítli se za těchto okolností pitvořit a vlichocovat. Tak se stalo, že nová služba převzala do svých řad příliš mnoho přizpůsobivých, profesionálně a morálně nepříliš zdatných, zato však lecčeho schopných bývalých příslušníků StB. Předesílám, že to neplatí o všech, kteří zůstali ve službě.
Důvody, proč prověrkami měli být vybráni někteří příslušníci bývalé StB k další službě, jsou pochopitelné a profesionálně zdůvodnitelné. Chcete-li slovo do pranice, tvrdím, že suverenita státu je více ohrožena špatnou vlastní zpravodajskou službou než eventuálně chybějícími stíhačkami. A zcela nová služba, tvořená pouze novými lidmi, by byla po velmi dlouhou dobu zcela nefunkční. Otázkou by bylo, kdy, nakolik a zda by se vůbec dostala na profesionální úroveň. Nicméně jistá logika tohoto procesu a podivný charakter oné doby měly za výsledek to, že namísto převzetí nevelkého počtu profesionálů, u nichž by byla ověřena jistá bezpečnostní a morální integrita, byli převzati především příslušníci StB, kteří „měli co nabídnout“. Nepřinášeli ovšem většinou poznání v oblasti systémové, ale spíše politicky než odborně požadované informace, bonzy a kompromitující materiály, které byly následně využívány v politickém a ekonomickém pozičním boji.
Přátelský odchod?
Co se tehdy mělo odehrát? Při respektování neideologických zákonitostí zpravodajské branže se služba měla obměnit rychle (například zmíněných pět let opravdu není mnoho) a s jasným programem. Ke konci tohoto přechodného období by bývalí příslušníci StB byli převáděni z operativních do školicích útvarů, takže jim známé operativní poznatky by zastarávaly a s novými by již nepřicházeli do styku. V této fázi jim služba měla připravit možnosti dalšího využití, ať ve státním nebo privátním sektoru. Jejich následný „přátelský“ odchod ze služby by pak doprovázela minimální bezpečnostní rizika. Zajištěním jejich budoucího uplatnění by se podstatně snížila motivace a nebezpečí, že by „přešli na druhou stranu“, nebo že by (nuceni existenčními tlaky) začali psát a zveřejňovat paměti. Ale zpět do reálu. Vstoupily v platnost takzvané lustrační zákony. Ten druhý, „malý“, umožňoval udělit bývalým příslušníkům StB výjimku, takže mohli sloužit dál. Jsme však stále v oné přechodné fázi, takže na samotném faktu, že ředitelé zpravodajských služeb využili tohoto zmocnění udělit výjimky, nelze a priori shledávat nic šokujícího. Je tu však háček: jednou udělenou výjimku nelze vzít zpět, takže po uplynutí přechodné fáze bývalí příslušníci StB slouží dál a jejich případný odchod by se musel řešit dohodou.
Neprověřené prověrky.
Co se však nestalo: v té době již vedení služby zjišťuje, že odchod bývalých příslušníků StB snad ani není žádoucí, neboť jsou většinou až převelice loajální a nemají všelijaké zlepšovatelské, až kverulantské nápady, jimiž překypoval leckdo z nových, lecčeho již znalých a s lecčíms nesouhlasících až znechucených příslušníků služby. Bývalí příslušníci StB jsou většinou se svým novým postavením již srozuměni a svými ambicemi neohrožují nové vedení. Stávají se navíc cennými, neboť své nové soudruhy zasvěcují do tajů starobylého umění, jak uchopit, udržet a rozšířit moc. A toto intenzivní zaměření vedení služby na udržení svých pozic nemohlo mít jiné než destruktivní důsledky. Jedním z nich byl svého času vydaný zákaz „lanařit“ nové kandidáty do služby ve vysokoškolském prostředí (údajně pro zamezení nežádoucí publicity). Nově příchozí měli proto hendikep v oblasti vysokoškolského vzdělání, což je jednou z nutných podmínek služebního postupu: to oddálilo okamžik, kdy by mohli znamenat ohrožení vedoucích postů (na nichž se služební funkcionáři často vyrovnali s požadavkem vzdělání tolik oblíbenými výjimkami ze vzdělání, někdy i středoškolského).
Další normou, která mohla účinně prosít personál BIS, byl nový zákon o ochraně utajovaných skutečností. Ten však dal zpravodajským službám kompetenci provádět prověrky svých příslušníků takzvaně ve vlastní režii, zatímco ostatní státní zaměstnance, soukromé osoby a firmy prověřoval v součinnosti se zpravodajskými službami Národní bezpečnostní úřad (NBÚ). Systémově měl NBÚ garantovat kompatibilitu metodik a kritérií všech prověrek, prováděných na základě tohoto zákona. Tento předpoklad byl zpravodajskými službami účinně ignorován a ze strany NBÚ nebyl vynutitelný. V praxi to dopadalo tak, že někteří prověřovaní na nižší stupně utajení s nějakým záznamem v materiálech StB měli s prověrkou potíže, nebo prověřeni nebyli. Na druhé straně většina (ne-li všichni) bývalí příslušníci StB, kteří v té době sloužili ve zpravodajských službách, byli prověřeni i pro nejvyšší stupeň utajení.
Libovolná proměnná.
Trvá-li takový stav po delší dobu, přináší to důsledky, které je možno řadit již mezi bezpečnostní rizika. Jedním z nich je skutečnost, že ve zpravodajských službách slouží lidé, u nichž existuje velká nejistota ohledně rozsahu a charakteru styků v minulosti a jejich případného pokračování v současnosti. To je již na samé mezi únosnosti z hlediska bezpečnostních prověrek. Dalším je jejich vidění světa, které nekoresponduje se změnami na konci minulého století, ale pouze kopíruje stará schémata (s jedinou modifikací: místo vše určující věčné konstanty mají libovolnou proměnnou). Tím jsou ovlivněni i noví zpravodajci a promítá se to do zaměření i způsobu operativní práce zpravodajských služeb. V nadkritické míře to však ovlivňuje zpravodajskou analytiku! Navenek se služby zaštiťují starými schématy „bezpečnostních rizik“, která jsou definována tak, aby vyhovovala obecné poptávce a byla politicky nekonfliktní. Klidnou konzumaci svého přídělu ze státního rozpočtu zajišťují různými méně či více formálními úsluhami a oficiálními výkazy dle čárkového systému, který je pro dobrou zpravodajskou (ale i policejní!) práci smrtelnou metodikou. Tento vývoj neprobíhal ve vzduchoprázdnu, alespoň nominálně. Reálně však důsledná kontrola a vyhodnocování činnosti zpravodajských služeb měly žalostnou úroveň. Exekutiva i parlamentní dohled podaly - až na výjimky - slabý výkon. O takzvaných „starých strukturách“ se v případě zpravodajských služeb téměř nemluvilo, na rozdíl od důrazného politického požadavku vlády na personální obsazení NBÚ. Zde můžeme hledat kořeny pozdější „války“ mezi BIS a NBÚ, která vyústila v nic neřešící rezignaci ředitelů obou institucí. Kamenem úrazu byla zřejmě obava některých příslušníků zpravodajských služeb, že by NBÚ mohl přece jen v rámci své působnosti sjednotit metodiky a kriteria prováděných bezpečnostních prověrek, což by na ně (nebo alespoň na jejich funkční zařazení) mohlo mít fatální dopad.
Rozviklané sloupy.
Z toho všeho vyplývá, že stav zpravodajských služeb, ať může být posuzován jakkoliv negativně, má jistou vnitřní vývojovou logiku. Služby vykazují velké procento nových příslušníků a jejich činnost se nezastavila. Nějaké informace nikdy nepřestaly produkovat. Ústředním problémem je však jejich zaměření, to jest, nakolik jsou schopné a odhodlané poskytovat myšlenkově samostatné a podnětné podklady pro rozhodovací činnosti vlády, a nakolik pouze „odezírají přání načalstvu ze rtů“ a přisluhují mu. Zpravodajské služby jsou řízené a kontrolované vládou a dozorované zákonodárným sborem. Způsob, jakým se tyto dva sloupy demokracie s těmito úkoly vyrovnaly, má však daleko k výtečnosti. Je otázkou, zda patnáct let demokracie bylo příliš krátkou dobou, nebo zda se to dá spíše přičíst kvalitě těchto sborů. Lze tedy shrnout, že zpravodajské služby jsou v takovém stavu, do jakého se dostaly málo regulovaným samovývojem (nepostrádajícím mnoho šoků, rozložených v čase) a nečinností kompetentních orgánů. Šokujícím je však zjištění, že to někoho šokuje až teď! A je neuvěřitelné, že na to nepřišel nikdo, kdo se tím má za peníze daňových poplatníků zabývat!
Broušení zákona.
Mohlo (by) tomu být jinak? Vláda i Parlament mají k dispozici mnoho elaborátů zabývajících se řešením této problematiky v zahraničí, které jsou více či méně využitelné i v Česku. Jsou v nich například popsány modely, kdy bezpečnostní prověrky příslušníků jedné zpravodajské služby provádí zpravodajská služba jiná. Nebo příklady, kdy si parlamentní dozorový orgán zřídil stálou poradní skupinu, do níž angažoval zkušené zpravodajské vysloužilce. Tento orgán se volbami nemění a rychle uvádí po volbách členy nového orgánu do problematiky a zajišťuje kontinuitu i odbornost činnosti tohoto orgánu. Co se týče téměř opomíjeného aspektu vládní kontroly, bývá leckde využit institut ministra bez portfeje, zodpovědného za zpravodajské záležitosti. Na rozdíl od dvou téměř bezzubých pokusů v naší nedávné minulosti bývají tito členové vlády vybaveni i adekvátními pravomocemi, aby nebyli pro smích. Nekonečně dlouho se vybrušuje zákon o kontrole zpravodajských služeb (zřejmě do hladka, aby neuškodil). Přitom již v roce 1997 byl připraven, ke zděšení mnohých, v takové podobě, která umožňovala zkontrolovat téměř cokoliv, aniž by byly služby „ukontrolovány k smrti“ a aniž by se kontrolní poznatky soustřeďovaly na jednom místě. Předpokládal však vznik dozorového orgánu i v Senátu, což narazilo na ústavně podepřenou námitku o neodpovědnosti vlády vůči Senátu…
Léčbu šokem nebrat.
Je však potřeba varovat před „šokovou terapií“ vůči příslušníkům zpravodajských služeb. Tak by totiž mohla vyvstat bezpečnostní rizika, neporovnatelná se současnými šok vyvolávajícími rizikovými skutečnostmi. Nelze akceptovat ani názor, že je nutno vyházet všechny bývalé příslušníky StB, kteří dodnes slouží (ono to ani jaksi dle práva nejde). Takto se s lidmi, kteří slouží patnáct let novému režimu, prostě nezachází. Nadto někteří z nich dokázali, že jsou skutečnými profesionály (a já bych si je klidně znovu postavil za záda, některé). Nehledě již k tomu, že mnozí z „nových“ příslušníků se za ty roky stačili tak zkompromitovat, že přes jejich běloskvoucí lustraci a superprověrku bych si je ani při řádné životní pojistce za záda nikdy nepostavil.
K personálním opatřením je však třeba přistoupit, a to systémově, uvážlivě a citlivě. A uskutečňovat je důsledně, tedy nejen vůči těm, kteří jsou zjevnou příčinou mediálního pozdvižení, ale i vůči těm, kteří celou situaci svou činností i nečinností umožnili - a to nejen ve zpravodajských službách. Jedny bude tedy nutno konečně přeřadit z operativy do týlových a školicích útvarů, nechat jejich operativní poznatky vychladnout a postarat se o to, co budou dělat v civilu. Na druhé bude nutno uplatnit mimo jiné rotační princip, aby zejména vedoucí pracovníci pravidelně přecházeli na jiné funkce, kde budou díky svým zkušenostem obohacením, a sami budou zapracováním se do nové problematiky profesionálně růst. Navíc tento systém zlepšuje pracovní vztahy mezi jednotlivými útvary. Vedoucí pracovník, který je ve stejné funkci více než čtyři až pět let, je totiž dle mínění mnoha zpravodajských expertů bezpečnostním rizikem.
Potom by snad už nemuseli mít čestní a pracovití příslušníci služby důvodné problémy s loajalitou k ní.
