S u m m i t E U
Rakousko, jež na konci roku předá štafetu předsednictví Evropské unie Německu, uspořádalo na konci minulého týdne summit. Šéfové států a vlád členských zemí dali hlavy dohromady a v atmosféře předvánoční Vídně hledali ducha evropské pospolitosti.
Týmy poradců, složené z úředníků Evropské komise, ministrů zahraničí a ministrů financí členských zemí, byly před zahájením schůzky na nejvyšší úrovni pověřeny detektivním pátráním po společných bodech, které by tvořily nosnou půdu pro řešení problémů budoucnosti unie. Na summitech EU, tedy setkáních Evropské rady, která se konají dvakrát ročně, jde vždy o budoucnost a ohlédnutí se za minulostí unie.
Evropská rada, jak bychom ji našli ve Smlouvě o EU v článku D, „poskytuje unii nezbytné podněty pro její rozvoj a vymezuje její všeobecné politické směry . Za strohými řádkami smlouvy se však skrývají nekonečné hodiny jednání o konsenzu, kompromisní postupy, ba i skryté výhrůžky. Čím začít, aby se šéfové vlád a států mohli odrazit od společného dna a spojit problém zeštíhlení neúnosně početné armády nezaměstnaných, aniž by porušili rozpočtová pravidla daná Maastrichtem, problém příspěvků a výdajů rozpočtu unie, doladění technického zázemí pro rodící se jednotnou měnu - euro, harmonizaci daní, reformu rozhodovacích institucí spojených s budoucím rozšířením unie? Řešit bude třeba i okrajové problémy nafouknuté medializací, jako protesty majitelů obchodů duty free proti rozhodnutí, kterým od července příštího roku přicházejí o výhody prodeje bez cla. A co teprve řešení strategických otázek typu demokratizace institucí EU či federalizace Evropy a idea jediné ústavy?
Vyhrálo časové kritérium. Nová evropská měna spatří světlo bankovních obrazovek již 1. ledna, kdy babylonský projekt jednotného evropského prostoru - Evropské hospodářské a měnové unie - vstupuje do třetí fáze, tedy do praktického života. Projektu se účastní jedenáct zemí „patnáctky , opodál zůstávají stát Británie, Švédsko, Dánsko a Řecko. Zčásti proto, aby počkaly, jak se bruselské dítě vyvede.
Státy EMU pro jeho reputaci dělají hodně. Zametly mu cestičku na měnové trhy, kterými je bude doprovázet coby hlavní chůva nezávislá Evropská centrální banka. Její družina se skládá z centrálních bank jednotlivých zemí, které v obavách o zdraví eura před týdnem srazily krátkodobé úrokové sazby na příjemnou pokojovou teplotu tří procent.
Otazníky však vyvstávají kolem paktu stability, který se jako kolébka jednotné měny povážlivě rozhoupal. Evropské vlády, většinou levicově orientované, chtějí pakt jaksi „reinterpretovat . Takzvaný pakt stability a růstu slouží k tomu, aby státy, kterým se podařilo vstoupit do měnové unie splněním přísných maastrichtských kritérií, nepolevily v rozpočtové disciplíně a za neopodstatněné „zakázané uvolnění zaplatily v tvrdé měně.
Zmíněné podmínky, jež se zrodily z obav německých finančních strážníků o rozředění pevnosti marky v „měnovém eurokoši , se však zdají být nesplnitelné v prostředí vysoké nezaměstnanosti a z ní vyplývajících problémů. Ona reinterpretace dostává pak v socialistickém pojetí vizi vyvážení paktu stability paktem zaměstnanosti. Jde o to nezapočítávat výdaje na politiku zaměstnanosti do rozpočtových výdajů národních států, čímž by se deficity udržely pod střeženou hranicí a vlk se nažral. To jsou vnitřní problémy zemí EU a je na šéfech států a vlád, k jakému konsenzu, a zda vůbec, dojdou.
Ožehavým problémem je také vnitřní přeměna unie. Agenda 2000, jež zahrnuje reformy, které mají unii připravit na rozšíření a vstup do nového tisíciletí, dostala povážlivé trhliny. Při projednávání jedenácti reformních návrhů v oblasti rozpočtových a rozhodovacích politik jich Evropský parlament vrátil k dopracování parlamentním výborům osm. Jednání se protahují, datum schválení se oddaluje a předvstupní strategie zemí střední a východní Evropy prodlužuje. Evropská unie se ve svých institucionálních strukturách potýká s nedostatkem demokracie a s jakousi malátností.
Mimo to, že unie nemůže sestrojit nový rozhodovací model, který by byl schopen pojmout místo patnácti názorů dalších šest a časem i snad dvojnásobek, tíží ji stížnosti na rozpočet EU. Německo, které je největším přispěvatelem, ostře protestuje proti nespravedlnosti a připomíná tím Británii v období vlády železné Margaret, která zvolala: „Dejte nám zpět naše peníze. Německý kancléř Gerhard Schröder se pohoršuje nad nespravedlností proporcionálně vysokých německých příspěvků do bruselské kasy, které končívají například v kapsách francouzských zemědělců či španělských nezaměstnaných. Kancléř dokonce unii varuje, aby nebyla příčinou vzdálení německých občanů od myšlenky integrace.
S Francií si tedy Německo v otázce financování rozpočtu příliš nenotuje. Společnou řeč s ní ale nachází u myšlenky sjednocení daní. Té se naopak urputně brání Británie, která poslala jejího tvůrce Oscara Lafontaina, německého ministra financí, do nepatřičných míst. V tuto chvíli zasáhla jako hlavní arbitr Francie a s ostrovním impériem se dohodla na tom, že ke sjednocení daní dojde, ale jen pokud se odliší přímé daně od nepřímých. Britové si prozatím uchránili národní svrchovanost při rozhodování o výši přímých daní - z příjmu a ze zisku - a na harmonizaci daní nepřímých jsou ochotni přistoupit. Alespoň částečný pokrok.
Nedávné postřehy nového německého ministra zahraničí Joschky Fischera představují nový pohled na sjednocenou Evropu: jeden stát s jedinou armádou, jedinou ústavou a jedinou zahraniční politikou. Vytvoření eura je prvním výrazným přesunem národní suverenity členských států na orgány EU. Přesto však v německé vizi nebudou mít v budoucí evropské vládě hlavní slovo představitelé Evropské komise, ale politici členských zemí.
Zahájení summitu proběhlo v jednotném duchu a v podobě bodrého poplácávání si po zádech Gerharda, Jacquese, Tonnyho a dalších, připomínající žoviální chování starých kamarádů z vojny.
Vídeň
