místo podtitulku:
V nevelké vesnici nedaleko Brna, Veverských Knínicích, ho můžete potkat ve vytahaných manšestrákách a pestrobarevném batikovaném tričku. Asi byste ho tipovali spíše na sedláka, než na jednoho z nejvýznamnějších českých malířů střední generace. Vladimír Kokolia, který koncem listopadu oslavil padesátiny, maluje lyrická abstraktní plátna a mnoho let se věnuje cvičení tai-chi. Je ovšem i nadšeným příznivcem moderních technologií.
Jak vás berou obyvatelé vesnice, v níž žijete? Jste váženou osobou, panem umělcem, nebo spíše obecním bláznem, jenž dělá něco, co nikdo nechápe?
Za obecního blázna asi nejsem. Lidi jsou dneska zvyklí na větší blázny, než je malíř malující nesrozumitelné obrazy. Možná mě v mládí měli za úplného zoufalce – ale já jsem jím dosud, zoufalství pěstuju. První proměnu jsem zaregistroval, když o mně celkem kladně napsalo Rudé právo, což v té době bylo opravdu něco… Já mám pořád něco na práci, takže některé občany ani neznám. Nechodím ani do hospody, takže mě sousedi vidí jen jak někde tlačím kolečko nebo se plahočím v lese. Ale bránil bych se, kdyby si někdo myslel, že jsem nějaký chalupář. V téhle vesnici jsem se narodil, se svou babičkou jsem dělal všechny hospodářské práce, mám dokonce i tu sedláckou pýchu. Ačkoli neumím řídit traktor.
Jako jediný český autor po roce 1989 jste byl pozván na prestižní výstavu Documenta v Kasselu. Nese s sebou účast na takové uznávané akci zájem zahraničních galerií?
Především jsem silně pochyboval o smyslu téhle prestižní akce, cítil jsem se tam jako podvratný živel – nebo spíš podvraťák! Pro takovou monstrózní výstavu jsem si připadal zcela nevhodný, a až při naší celonoční hádce mě její organizátor Jan Hoet přesvědčil, že je zapálený pro stejnou věc jako já: dostat lidi do takového postavení před výtvarné umění, aby mu byli skutečně tváří v tvář. To bylo hlavní, co mě zajímalo, galeristé se mi jevili jako obtížný hmyz, protože jsem v té době svoje věci do prodejních galerií odmítal vůbec dávat. Na vernisáži jsem si užíval depresi a neměl žádný pocit úspěchu, ale je fakt, že díky Documentě se mi v následujících letech ozvali kurátoři nebo umělci s nabídkami spolupráce, a ovšem i ty galerie.
Vaše obrazy lze koupit například v brněnské galerii Ars Josefa Chloupka, v níž nyní máte i výstavu. Máte nějakého stálého galeristu také v Praze?
Slyšel jsem, že Josef Chloupek chce tu svou krásnou galerii zavřít, tak si trochu sním o tom, že kdyby výstava měla úspěch, třeba by si to rozmyslel. Galeristé v Česku jsou křehké květiny. Zatímco v některých zemích na Západě umělci bez galeristy nemají šanci, tady dobré galerie strašně těžko přežívají. Koumesové sběratelé přicházejí rovnou do ateliéru s vidinou, že ušetří za galerijní přirážku. Obvykle mi ani nevěří, když jim říkám, že třeba u Chloupka mám stejné ceny jako v ateliéru. Vlastně to dotuju, ale co mám dělat, když nechci, aby slušní galeristé jako druh vymřeli.
V Praze jsem měl Karla Babíčka, galerii Behemot. Vyhovovala mi uvolněná rodinná atmosféra, ale asi po deseti letech se uvolnila tak dokonale, že Karel galerii zavřel. Teď v Praze galeristu nemám, a tak jsem se i trochu rozhlížel, což by mě předtím nikdy nenapadlo. Jenže když je galerista zažraný milovník umění, pak nebývá až tak zdatný obchodník, a naopak. Ačkoli nějaké moje věci má třeba Jitka Grígerová, která loni otevřela malinkou galerii Havelka v centru Prahy, kde vystavuje i studenty, což je mi sympatické.
Záleží vám na tom, kdo váš obraz vlastní?
Hodně dlouho jsem to kádroval: neprodal bych obraz někomu, kdo se mi nelíbí. Ale pak se mi to začalo zdát z mojí strany malinko odporné. Člověk, který vrazí reálné a často dost velké peníze do obrazu, je vždycky speciální a já mu do toho nemám co mluvit. Musel si na tom něco najít, že mu to za to stálo, a to je jeho kvalita. Mám chuť říct, že ne obraz, ale to jeho „líbení“ je na tom to drahé – asi jako když někdo má tak dobrý jazyk, že vychutná nějakou příšerně drahou láhev vína.
Talent ke sbírání je v populaci nejmíň desetkrát vzácnější než talent výtvarný, a tak mě těší, že sběratelství je ve společnosti na vzestupu. Už jen fakt, že někdo sbírá, mi imponuje, říkám si, že to musí být zvláštní člověk, a to ani nemusí sbírat mě! Mně teď spíše chybějí obrazy než sběratelé. Jinak je to prostředí už přece jen přehlednější, vymizely dvojí ceny ze začátku devadesátých let, umělci začínají chápat, že nemohou být ani moc drazí, ani moc levní. Když jste moc drahý, tak se úplně odtrhnete od lidí, což vás nějakým způsobem kazí. Já levný být nemůžu už jen z toho praktického důvodu, že teď maluju tak pomalu, že bych musel mít nějaké pořadníky. Což už stejně do jisté míry mám.
Co má tedy člověk udělat, když si chce od vás koupit obraz?
Jedna krásná mladá dvojice, studenti FAMU, ode mě kupuje obraz už přes rok a nic. Dalšímu ušlechtilému pánovi to stejně dlouho slibuju v mailu. Ne že bych nechtěl, ale pořád se věnuju něčemu jinému. Nerad bych ale tuhle ošklivou manýru líčil jako něco úžasně roztomilého, mě to vůbec netěší. Je to důsledek způsobu, jak žiju. Vždycky dělám jednu věc, dokud nepřijde něco, co mi zaktualizuje pořadí priorit. Tento systém k širšímu použití nedoporučuju.
Takže váš kupec musí být hodně trpělivý.
Když se milovník umění zakouká do určitého obrazu a najde si v něm něco, nejlépe to, co já tam ani nevidím, může to jít třeba i hladce. Ale když tu osobu znám, tak se mi stává, že najednou v hlavě uvidím „její“ obraz a začnu ji honem přesvědčovat, že to musím ještě namalovat. A třeba i namaluju, jenže to zas dopadne trochu jinak, takže zkouším znovu. Takhle dodávám obraz jedné kamarádce už asi pět let. Připravila si pro něj krásné místo ve svém prosluněném domě. Já přesně vím, jak má ten obraz vypadat, jaké na něm má být světlo: takové ležaté, jako je v předjaří nebo před zimou, kdy paprsky jdou skoro vodorovně a leptají osluněné plochy. Obraz je v protisvětle, což znamená, že leží mezi vámi a zdrojem světla – hloubka obrazu sahá až k tomu světlu – malovat protisvětlo je zkrátka žánr sám o sobě. Jenomže se mi to zatím ani na třetí pokus nepodařilo namalovat.
Děláte víc obrazů takto na objednávku, nebo z vlastní potřeby?
Mám potřebu malovat ne obrazy, ale věci. To je pro mě klíčový rozdíl. S tou věcí trávím spoustu času, ať už je takzvaně nehmotná, anebo fyzická, bifluju si ji, vysnívám si ji, dívám se na ni z různých úhlů, kreslím si ji v hlavě. Vzrušuje mě to, avšak slabina tohohle přístupu, který vědomě nacvičuju víc než dvacet let, spočívá v uspokojení, které to může přinést. Dřív jsem neměl žádnou představivost, a musel jsem tudíž malovat, abych si věci udělal, zpřítomnil. Jenže teď se pro mě malba stala jen posledním krokem vedoucím zpátky mezi lidi. Takže abych vám odpověděl, docela vítám, když vím, že někdo něco chce. Ale rozhodně nemaluju to, co on chce, nemaluju dokonce ani to, co chci já, ale zkouším se maximálně zprůhlednit, abych nepřekážel tomu, co si myslím, že chce ta věc.
To zní jako strašně složitý proces.
Já malování nenávidím, jako člověk nenávidí ty úplně nejbližší věci. Nesnáším, jak jsem u toho bezbranný. Rozhoduje obraz, ne já. Loňské léto jsem proseděl ve stodole, před sebou jsem měl čisté plátno, kolem připravené barvy. Měl jsem stále větší jasno, jenomže jsem nemohl na obraz sáhnout. První blbej tah spustí řetězec následků, někdy se o něj s obrazem poperete a třeba i vyhrajete, ale jindy se s ním nedá dělat nic. Mám pár takových pláten, kde je akorát jeden blbej tah. Nevěděl jsem, jestli mi z toho ve stodole už nehrabe; prakticky mi nescházelo vůbec nic, věděl jsem, co maluju, a stejně jsem nemaloval! To byla opravdu situace zralá na to, aby se člověk před tím prázdným plátnem oběsil. Prospělo by to image. Ale říkal jsem si, že před namalovaným by to bylo lepší… Teprve na konci léta jsem udělal první čáru a po pár dnech jsem to namaloval, ačkoli i tak to šlo ztuha.
Jak poznáte, že jste to trefil správně?
Ten obraz maluju sice já, ale nenesu za něj tak úplně odpovědnost. Můžu být taky špatným divákem svého obrazu. Pro výstavu neapolské malby 17. století jsem před lety maloval přes noc obraz v Jízdárně Pražského hradu a za zády jsem přitom měl desítky temných a divokých neapolských pláten. Zkazil jsem ho, snad pod tíhou odpovědnosti. Někam jsem ho na několik let založil a vytáhl jsem ho až na jednu výstavu, kde si našel diváka. Hlídač říkal, že před ním seděl několik hodin. Díky tomu jsem ten obraz teprve začal taky trochu vidět.
Několik hodin před jedním obrazem, to snad není až tak obvyklé…
To je moje životní mise: dívejme se déle! Typický návštěvník výstav jde kolem obrazu, hodí na něj oko a vzápětí zažije předčasné vyvrcholení. A myslí si, že tak je to normální. Já se snažím lidstvu vnutit zprávu, že pohled se s dobou svého trvání neuvěřitelně proměňuje, a že tedy stojí za to se dívat déle. Časem se mi ozvalo více lidí, kteří si našli v koukání zalíbení a mimoděk vytvořili jakoby sektu intenzivních diváků – i když se vzájemně znají jen někteří – a ti pak chodí do galerií na celovečeráky.
Byl jste někdy členem nějaké umělecké skupiny?
Když se objevili Tvrdohlaví, tak mojí první reakcí bylo: Jak to, že mně neřekli! Vzápětí jsem si oddechl. Neuměl bych ten společný, jakoby skautský způsob soužití. A taky zrovna u Tvrdohlavých převládalo takové pohádkařské ladění, tenkrát se módně říkalo archetypální; já jsem měl trochu jiné starosti. Stejně jsem jim záviděl.
Nevstoupil jsem nikdy pořádně do žádné skupiny, i když mě některé vedly mezi svými členy. Tak trochu nedopatřením jsem v Umělecké besedě, kam mě Dalibor Chatrný kdysi zapsal jako hosta nebo čekatele, nebo jak tomu říkají. Napsal jsem jim poděkování, že si toho strašně vážím, ale že jsem v životě v žádné skupině nebyl a nebudu. Oni mi ale tak dlouho posílali papírky, že jsem nezaplatil členské příspěvky, až to nakonec manželka Eva začala platit. Dávám i obrazy na výroční výstavy, takže členem jsem – ale je mi hanba, že jsem se s nimi nikdy ani nepotkal.
Přitom po skupině toužím odedávna. Představuji si ji jako think tank, kde se mysli spojí a naťuknou něco, na co by sám za sebe nikdo nepřišel. Proto možná i učím, i když v tom našem oboru plném paradoxů není žádoucí studenty ovlivňovat svými problémy.
Akademie jako takový think tank nefunguje?
To by bylo krásné! Možná že o tom všichni sníme a zároveň víme, že na to prostě není čas. Což jako výmluva neobstojí, skutečně nechápu, proč taková skupinka mozků, očí, nebo kterých orgánů, už dávno nevznikla. Na druhé straně máme – naštěstí – tak různé názory, že najít společného jmenovatele bývá piplačka i v celkem jednoduchých záležitostech.
Od studentů by se daly nějaké impulzy spíše čekat. Při studiu okoukáváte, jak to dělá někdo starej a profláknutej. Z mého pohledu je to naopak: já chci vidět, jak to dělají oni, chci parazitovat na jejich nepředpojatosti. A zklamává mě, když i v jejich věku předpojatost převládá. Já jim totiž nesmím rozumět. Když jim nerozumím, tak to je dobrý příznak, že jejich myšlení a kritéria jsou oproti mým už posunutá.
Máte velmi propracovaný web a svůj blog. Musíte tomu zjevně věnovat hodně času, proč to děláte a co vám to přináší?
Je mi to samotnému divné, že zrovna já, který jsem zavrhoval dokumentování vlastní práce a poškleboval se, když si někdo zakládal na svých diácích a katalozích, propadnu takovému extrému. Nejraději bych tam dal „všechno“. Vysvětluji si to částečně svou nutkavou představou, že za pár let ztratím paměť, a tak si budu aspoň číst všechny ty rozhovory, jako je třeba tento. Ale i bez toho se za vším tím zaznamenáváním skrývá vyhlídka, že se to tam někam nalije, a budu to tudíž moct vypustit z hlavy. V podstatě s tím relaxuju. Blog je zase něco jako suchá vrba, i když jsem se přistihl, že takové ty polomyšlenky a neartikulované výkřiky tam nezařazuju, asi se kontroluju. Měl bych na ně zřídit zvláštní kanál, nejspíš i pod jinou identitou.
Co vůbec považujete za úspěch pro výtvarníka?
Když se nezblázní. Zní to jako hloupý bonmot, omlouvám se, ale v mém věku už zdraví považujete za nejdůležitější. Zamlada bych dal přednost zbláznění, což zní celkem romanticky, dokud to ovšem nepřijde. V našem oboru si pořád hrajeme na hraně. Člověk se s tím musí naučit pracovat, protože když se na tu hranu nedostanete, tak vám jako malíři zase něco schází.
Za úspěch se považuje kariéra, sláva, peníze. Ale malíře ve skutečnosti odměňují samy obrazy. Když vás neodměňují obrazy, tak za moc nestojí a vy za moc nestojíte jako malíř. Nemyslím takové to uspokojení, že si vyřežete něco ze dřeva a ono je to hezké a těší vás, že jste šikovní. Mluvím o něčem jiném: jak vás ten obraz celou dobu nebetyčně štve – jenže čím víc vás trápí, tím je zázračnější, když vám tam pak nečekaně něco zaklapne, zarezonuje všemi hlasy.
box
Vladimír Kokolia (50) vede ateliér grafiky na pražské Akademii výtvarných umění. V roce 1990 se stal prvním laureátem Chalupeckého ceny, určené výtvarníkům do 35 let. O dva roky později byl pak pozván na prestižní výstavu Documenta, která se koná vždy jen jednou za pět let v Kasselu. Žádnému dalšímu českému výtvarníkovi se od té doby této pocty nedostalo. Podrobný katalog Kokoliových obrazů a textů je k nahlédnutí na adrese www.kokolia.cz.
Praporky:
- Galeristé v Česku jsou křehké květiny. Zatímco v některých zemích na Západě umělci bez galeristy nemají šanci, tady dobré galerie strašně těžko přežívají.
- Člověk, který vrazí reálné a často dost velké peníze do obrazu, je vždycky speciální a já mu do toho nemám co mluvit
- Mně teď spíše chybějí obrazy než sběratelé
- Blog je něco jako suchá vrba, i když jsem se přistihl, že takové ty polomyšlenky a neartikulované výkřiky tam nezařazuju, asi se kontroluju
- Jsou situace zralé na to, aby se člověk před prázdným plátnem oběsil. Prospělo by to image. Ale říkám si, že před namalovaným by to bylo lepší…
- To je moje životní mise: dívejme se déle!
- Když vás neodměňují obrazy, tak za moc nestojí a vy za moc nestojíte jako malíř.
