Podél cest vás míjejí strážnickým ornamentem malované kapličky, školy, vlakové nádraží, domy, vinné sklípky. Malovaný kraj. Strážnice. Město, které leží na Slovácku, v rovinách u řeky Moravy pod svahy Bílých Karpat. Město vína a lidových tradic. Každoročně se tu koná festival, vyhlášený je také zdejší s unikátní expozici lidových hudebních nástrojů. Je to také místo, kde se dodnes dochovala tradice výroby modrotisku.
Modrotisk je jedinou tradiční tiskařskou a barvířskou technikou zdobení látek, která se ze své podstaty v nezměněné podobě kontinuálně uchovala až do současnosti. Je to jedna z nejstarších technik potiskování lněného a později bavlněného plátna, charakteristická svou tmavě modrou barvou s bílým vzorem. Jedná se o metodu negativního tisku, kdy je nejprve látka potiskována popem, dále ponořena do barvicí lázně, jejímž základem je indigo, a následně vytažena na vzduch, čímž je vyvolán proces oxidace a dojde k zabarvení na modro.
Patří mezi největší poklady moravské kultury, kde tradice výroby sahá až do 16. století. Nicméně první příklady jsou doložené v Číně již před čtyřmi tisíci lety. K prvním odběratelům patřily privilegované vrstvy, proto se také vzory, kterými byla tkanina zdobena, podřizovaly módě jednotlivých historických období.
Od konce 18. století pronikal modrotisk do lidových krojů, jeho obliba vzrostla hlavně v 19. století, kdy se stal oblíbeným a všeobecně rozšířeným jak v měšťanských vrstvách, tak především u venkovských obyvatel. Po celém území českých zemí proto byly zakládány četné modrotiskové manufaktury a rukodělné dílny. Pro některé oblasti, jako například Horácko nebo Valašsko, se stal typickým materiálem.
Ve 20. století jich začalo ubývat a dnes existují už jen dvě dílny, ve kterých zůstali tomuto řemeslu věrni. Danzingerova dílna v Olešnici a dílna rodiny Jochových ve Strážnici.
Strážnický modrotisk Jochových je rodinná dílna s více než stoletou tradicí výroby modrotisku. Úplné kořeny nás zavedou k panu Cyrilu Jochovi, který dílnu založil v roce 1906. V barvířském řemesle pokračoval jeho syn František Joch do roku 1951, kdy totalitní režim zakázal soukromé podnikání. V roce 2004 byl Františku Jochovi udělen titul Nositel tradice lidových řemesel. Dnes rodinná dílna stále ve své činnosti pokračuje, a to pod vedením pravnučky Cyrila Jocha Jitky Binderové, a pracuje s tradičními regionálními vzory i unikátními motivy navrženými výtvarníky Ústředí lidové umělecké výroby, které zaručují originalitu a jedinečnost. Ornamenty nadále tisknou pomocí forem, které se dědí z generace na generaci.
Všichni, kteří zde pracují, jsou maximálně oddáni svému řemeslu, milují tradice, ze kterých jejich práce vychází, setkávají se s nimi od dětství a znamenají pro ně neoddělitelnou součást života. To pak hrdě předávají dalším generacím a věří, že lidé budou stále více a více schopni ocenit ruční práci.
Nepřestaňme předávat naše kulturní dědictví a tradice, chraňme si je, hýčkejme si je z pokolení na pokolení. Jde o poznání a mnohaleté zkušenosti, které pomalu odcházejí s našimi rodiči, prarodiči. Protože jak již kdysi dávno řekl římský básník a filosof Lukretius: „Čas totiž mění povahu celého světa a původní stav všeho je nutně vystřídán stavem novým, žádná věc nezůstává sobě podobna, všechno plyne, všechno příroda činí jiným a nutí k proměně.“ •
NA BÍLÉ plátno se nejprve pomocí dřevěných forem natiskne rezervážní hmota s libovolnými motivy. Ta zabrání proniknutí barviva na potištěná místa. Látka se poté vypere a objeví se vzor. V MINULOSTI SE MODROTISK POUŽÍVAL PŘEDEVŠÍM NA KROJÍCH VENKOVSKÝCH OBYVATEL, KTERÉ MĚLY V KAŽDÉM REGIONU JINOU PODOBU. STEJNĚ TAK SE TAKÉ V RŮZNÝCH OBLASTECH UŽÍVALY JINÉ MODROTISKOVÉ VZORY.
