Ministři by spíš měli obhajovat svou personální politiku ve státních firmách a nést za ni odpovědnost
Ministr financí Andrej Babiš naservíroval vládě návrh zákona, kterým by se měla řídit jmenování členů dozorčích rad státní firem. Nutno říct, že tak činí na nátlak tzv. protikorupčních aktivistů, kteří vidí právě v politicky obsazovaných radách zdroj korupce. A samozřejmě se zásadně mýlí.
Ne že by bylo nějak špatné zavést povinnost přezkoušení členů dozorčích rad ze schopnosti číst v účetních knihách a nechat je procházet nějakými testy a výběrovými řízeními. Také je správné i státní úředníky sedící v dozorčích radách standardně odměňovat, protože jsou za svá rozhodnutí odpovědní svým osobním majetkem, a nikoli majetkem ministra, který je tam vyslal a vyplácí jim standardní plat.
Že by jakkoli dokonalý zákon dokázal přerušit vazby mezi politiky a státními firmami, je velmi sporné, jak ukazuje ve své analýze v tomto vydání týdeníku Euro kolega Miroslav Zámečník.
Navíc ale není státní podnik jako státní podnik. Jsou firmy, kde má stát jen majetkovou účast, jako je ČEZ, či takové, které lze rovněž hodnotit výhradně podle výsledků hospodaření, jako Lesy ČR, kde je možné a žádoucí stavět čínské zdi mezi politikou a byznysem a může to fungovat, pokud budou správně nastavena pravidla a politici je budou osvíceně dodržovat.
Pak jsou takové, které kromě generování zisku mají také strategické úkoly, třeba v otázkách energetické bezpečnosti, jako jsou Čepro a Mero.
Pak jsou ale firmy jako Česká pošta či České dráhy, jejichž byznys má silný politický rozměr v podobě poskytování nějaké veřejné služby, jako je dopravní obslužnost či dostupnost doručovacích služeb. Jejich podnikání je tak významně determinováno politikou a vztahy s vládou, ministerstvy, kraji či obcemi.
A pak jsou firmy, které by stát vlastně vůbec držet neměl a měl je dávno zprivatizovat, což se nestalo z různých politických, právních i byznysových důvodů. Typickým příkladem je Budvar.
V každém takovém podniku by měl sedět jiný typ zástupce státu a měl by se řídit jinými pravidly chování. Spláchnout to pod jednu střechu jednoho zákona je snad možné, ale sotva účelné a sotva to bude fungovat.
A tak jako mnoho jiných součástí života společnosti je i corporate governance státního sektoru ekonomiky mnohem více záležitostí dobrých mravů a civilizovanosti než legislativy. A dobré mravy, jak známo, vznikají nejlépe na malém dvorku pod dlouhým bičem. Tedy pod veřejnou kontrolou a vyvozováním odpovědnosti jak na straně manažerů a členů dozorčích rad, tak na straně politiků, kteří je do jejich křesel posadili a musejí nést za svá rozhodnutí politickou odpovědnost. A tady nám to s novou vládou bere tak trochu zpátečku, když ministr financí do statutárních orgánů firem, které mají obchodní vazby s jeho vlastními privátními společnostmi, posazuje lidi, kteří mají k jeho privátnímu byznysu více než blízko. Veřejná kritika je v tomto případě namístě, protože tohle fakt nejsou ony dobré mravy. Žel, zatím to vadí jen málokomu.
On vůbec ten vichr ve všech státních a polostátních firmách po nástupu nové vlády před rokem má s racionalitou pramálo společného a je jen projevem politického obsazování dobytého území. Na tom nemůže nic změnit anifíkový list pro toto konání v podobě legračního personálního výboru někde na Úřadu vlády. Pověstná „noc dlouhých nožů“ ve státních firmách Mirka Topolánka z roku 2007 byla proti poslednímu masakru vánoční besídkou mateřské školy.
Možná by než přijímání zbytečných a k nefungování odsouzených zákonů bylo lepší, kdyby se sněmovna věnovala kontrole úspěšnosti personální politiky vlády ve státních firmách. Třeba tak, že by příslušný ministr musel poslance a s nimi i veřejnost seznámit s výsledky hospodaření jím spravovaných firem a obhájit je před oponenty. Nakonec jde o hospodaření s majetkem voličů a ti mají právo nějaké alespoň zprostředkované kontroly.
O autorovi| PAVEL PÁRAL paralp@mf.cz
