Malý vítězný únor. Na pátém sjezdu komunistů Gottwald stranu „zbolševizoval“

10. 3. 2019

Autor: Archiv

Před 90 lety ovládl Gottwald a jeho „karlínští kluci“ KSČ. Učinil z ní stalinistický monolit.

Zima roku 1929 byla neobyčejně krutá. V pondělí 11. února naměřil v jihočeských Litvínovicích jistý učitel fyziky dosud nepřekonaný český rekord - minus 42,2 °C - a noviny nepsaly o ničem jiném než o „neobyčejně častých“ obětech chřipky, zamrzlých vodovodech, stojících vlacích, jimž „mrazem popraskaly ocelové hvězdice u kol“, kravách s omrzlými vemeny či zajících, kteří „puzeni hladem vnikají skulinami i do uzavřených dvorů“.

O týden později mráz lehce povolil, ale vlaky kvůli závějím sněhu stejně moc nejezdily. V Praze navíc onoho dne začala jedna docela nenápadná událost, která měla mít v budoucnu na osudy naší země daleko drtivější dopad než katastrofální mrazy.

Šlo o pátý sjezd Komunistické strany Československa, který se mezi 18. a 23. únorem 1929 konal v holešovické Lidovýchovné budově Domovina. Právě během tohoto „malého vítězného února“ se dvaatřicetiletý Klement Gottwald stal generálním tajemníkem strany a jeho „karlínští kluci“ obsadili většinu postů ve vedení KSČ. Strana se, jak zněl oficiální termín, „zbolševizovala“, což neznamenalo nic jiného než naprosté podřízení Moskvě a Komunistické internacionále. Definitivně tenkrát - po porážce pravicových „likvidátorů“, levých trockistů a tradičních austromarxistů - vzaly za své úvahy o specifické československé cestě k socialismu a KSČ se změnila v poslušný nástroj nového sovětského vůdce Stalina.

Neříkají vám nic řeči o slovanské vzájemnosti a bratrství s Rusy? Není divu. Svým původem máme blíže k Němcům a Rakušanům. Čtěte více v eseji:

Česká genetická směska

Ze strany tenkrát odešly (nebo byly vyhozeny) desetitisíce lidí a v podzimních parlamentních volbách ztratila oproti roku 1925 více než 180 tisíc hlasů. Zato „Klema“ - vyučený truhlář a nemanželský syn nádenice z moravských Dědic - dokonal svůj neuvěřitelný vzestup.

Zrození Klemy

Politickou kariéru zahájil Gottwald dost rozpačitě. V září 1921 se sebral a odešel na Slovensko, přičemž mu zřejmě šlo hlavně o to, aby se zbavil své budoucí ženy Marty a jejich nedávno narozené dcery. Chvíli pracoval v truhlárně banskobystrického komunisty Ondreje Stréže, ale protože hezky a úhledně psal, začal v lokálním stranickém plátku Hlas ľudu opatřovat obálky adresami předplatitelů. Gottwalda dnes většina lidí - kvůli jeho závěrečnému alkoholicko-syfilitickému období - vidí jako poněkud přiboudlého primitiva. Jenže takový „Klema“ v dobách, kdy víc četl, než pil, prostě nebyl. Studovat kvůli chudobě nemohl, ve škole byl však premiant, měl rád knihy (prý hlavně Jiráska), učil se jazyky, rád se vzdělával. A k tomu všemu vynikal bezohledností a skvělým politickým talentem.

Něco jako Rudolfinum: začala tu Gottwaldova kariéra, teď Domovinu milují hudebníci

Slovensko proto brzy přerostl. Kromě adres začal psát články, sháněl předplatitele a posléze se vypracoval na šéfredaktora ústředního slovenského komunistického deníku Pravda. Už v září 1925 pronikl do celostátního vedení strany, když ho třetí sjezd strany zvolil do devítičlenného politbyra. Rok poté se přestěhoval do Prahy, pracoval v ústředí strany, vedl Agitprop (agitačně propagační oddělení) a shromažďoval kolem sebe skupinku mladých komunistů, kterým jejich protivníci pohrdavě říkali - podle sídla sekretariátu KSČ v Karlíně - „karlínští kluci“. Jména jako Rudolf Slánský, Jan Šverma, Václav Kopecký, Jaromír Dolanský, Viliam Široký či Bruno Köhler si měli Češi a Slováci v příštích desetiletích dobře zapamatovat.

První čistka

KSČ patřila mezi početně nejsilnější evropské komunistické strany, ale to pro Moskvu žádná zásluha nebyla. Naopak. Důležitá byla jedině naprostá poslušnost, a tou českoslovenští komunisté zatím nevynikali. Jeden z předáků kominterny Dmitrij Manuilskij KSČ v roce 1925 zazlíval, že se v ní nevyvinul „typ revolucionáře z povolání“ a stále ctí staré rakouské sociálnědemokratické tradice: „Není to ilegální organisace nejlepších, nejpokrokovějších lidí, stojících nad masou, je to sama masa se všemi svými nepřekonanými předsudky a chybnými názory.“ Ještě polopatičtěji to vyjádřil Stalin: „Je třeba využít období klidu k upevnění strany, k její bolševisaci, aby byla vždy připravena na všechny možné komplikace, neboš nevíme dne ani hodiny, kdy nastane událost, otevírající cestu k novému revolučnímu rozmachu.“

Na jasném čele lehký stín: Stalina i Gottwalda odvezli na lafetě

Bolševizace KSČ začala už někdy na přelomu let 1924 a 1925. Vyloučením to odnesl Josef Bubník (během tzv. bubnikiády odešlo z KSČ devět poslanců a desetitisíce členů), který prosazoval nezávislost na kominterně.

Brzy poté se Moskva rozhodla zbavit přirozeného vůdce českých komunistů - Bohumíra Šmerala. V tomto případě však postupovala daleko elegantněji: odvolala Šmerala do Moskvy, dala mu funkci a nakonec poslala budovat světlé zítřky do Mongolska. Jenže kominterna nebyla spokojena ani s novými vůdci strany - Bohumilem Jílkem a Václavem Bolenem.

Vyrudlý den

Záminkou pro vystoupení Gottwalda a jeho karlínských hochů se stal v červenci 1928 „Rudý den“, který na protest proti zákazu dělnické Spartakiády vyhlásilo Jílkovo vedení strany. Akce byla špatně připravená, skoro nikdo na ni nepřišel a dopadla tak tristně, že ji pravicové Národní listy s posměchem překřtily na „Vyrudlý den“. Na VI. kongres kominterny, který začínal ani ne dva týdne poté, jela československá delegace rozštěpená. Staré Jílkovo vedení mělo sice převahu, ale Gottwaldovi se podařilo získat důvěru Moskvy a nakonec domů odjížděl jako vítěz. Vedoucí československé komise kominterny Sergej Gusev mnohoznačně prohlásil, že „do několika měsíců nebude strana k poznání“, a změnu požadoval i otevřený list, kterým se kominterna obrátila na členy KSČ.

Přečtěte si: Takoví normální sovětští zabijáci

Gottwald v následujících měsících objížděl jednu schůzi za druhou, čistil stranu od „renegátů“ a připravoval již zmíněný V. sjezd KSČ. Díky sovětské podpoře v zádech nebylo pochyb, že uspěje.

Ostatně Rudé právo už předem psalo o „oportunismu“ vedení strany či „zrádcovské úloze sociálně reformistických vůdců“. Gottwalda - jak praví legenda - zatkla policie ráno před prvním sjezdovým dnem, a protože byl v minulosti odsouzen za různé drobné (politické) delikty, reálně mu hrozilo několik dní vězení. Jenže kvůli hloupé chybě ho policie zase hned pustila, a tak mu nic nebránilo vstoupit v holešovické Domovině do historie.

Pěkná mela

Jílek se vzdal bez boje. Odmítl pronést projev a zdůvodnil to tak, že mu hospodářské oddělení strany nedodalo požadované materiály. Jeden z Gottwaldových mužů - Evžen Fried (mimochodem ve 30. letech de facto řídil Komunistickou stranu Francie) - to okomentoval slovy, že „vzdání se referátu soudruha Jílka je plným přiznáním politického bankrotu oportunistického vedení strany“.

Následný Gottwaldův projev byl mimořádně ostrý a cíleně demonstroval odklon KSČ od parlamentarismu a sociálnědemokratické tradice. Československo označil Gottwald za imperialistický stát, sociální demokraty popsal jako „sociálfašisty“ a poněkud nesmyslně trval na tom, že domácí buržoazie chystá pod vedením Masaryka fašistický převrat: „Politickým hegemonem příštího fašistického převratu bude Hrad.“ V komunistické straně se pak podle Gottwalda rozšířily různé „oportunistické úchylky“, a zůstala proto za současné kritické situace pasivní a „odtržená od mas“.

Když smrt neznala slitování: záznamy z kronik jsou dokonalou anatomií neúrody a hladu

Výsledek sjezdu nepřekvapil. Jílek s Bolenem přišli o funkce (ze starší garnitury byl na milost vzat jen Antonín Zápotocký) a „karlínští kluci“ je vystřídali ve vedení strany.

„Buržoasní“ tisk se o ilegálně pořádaném sjezdu dozvěděl až ex post, ale přesně odhadl, co bude následovat. Lidové noviny psaly, že krize strany neskončila, protože „nelze očekávati než stálý zápas“, a Národní listy předpovídaly, že z toho ještě bude „pěkná mela“.

A taky že byla.

Kde se vzala totalita

Jílek s Bolenem odešli ze strany a s nimi 12 poslanců a 14 senátorů. Poroučeli se i trockisté a v jejich řadách Gottwaldův mentor a snad i přítel z jeho slovenských počátků - Július Verčík. Celkem KSČ přišla v letech 1928 až 1930 o stěží představitelných 125 tisíc - neboli pět šestin - členů. Kromě toho se rozštěpily stranické odbory a skupina vlivných komunistických intelektuálů (Seifert, Vančura, Olbracht, Majerová, Neumann, Hora, Malířová) publikovala populární Manifest sedmi, ve kterém odmítla sebevražednou politiku „neschopných dunivých slov“, frakční „terorismus“ a nezralý fanatismus, který z dělníků „činí pokusné králíky papírového revolucionářství“.

Z krátkodobého hlediska byla „bolševizace“ pro KSČ katastrofou. Jenže pak přišla Velká hospodářská krize, poté nástup Hitlera v Německu a nakonec druhá světová válka, ze které se KSČ vynořila v roli nejsilnější politické strany. Strany totalitně, hierarchicky organizované, která byla připravena předat Československo do Stalinových rukou.

Jak se vyvedli potomci největších diktátorů 20. a 21. století. Přečtěte si v eseji: