Odmalička je Sabina zvyklá, že co si nevydře, to nemá. A propracovat se mezi taneční špičku bez dřiny prostě nejde.
Ne kariérismus. Ne cílevědomost. Ale nesmírné odhodlání je cítit z každé Sabininy věty, když mluví o tancování. Sedíme s touto milou sedmnáctiletou studentkou taneční konzervatoře v kavárně. Je půl sedmé večer, ona si objednává kávu a neperlivou vodu. Před chvílí skončila ve škole. Jakmile se rozejdeme, půjde domů se učit. A od půl sedmé ráno už zase bude stát v tanečním sále a tancovat. Takhle to má od neděle do pátku. Na odpočinek má jen sobotu a prázdniny.
Jenomže to zase musí chodit na brigády, aby si vydělala nějaké peníze. Taneční úbory a boty nejsou zadarmo. Sabina si ale nestěžuje, takhle to zkrátka v životě má. Nikdy nic nedostala zadarmo, všechno si musela vybojovat.
PODPORA NA VZDĚLÁNÍ
Sabina vyrůstala ještě se dvěma sestrami jen s maminkou. Na tatínky nějak neměly štěstí. Když už se nějaký objevil, brzy zase zmizel. A tak se tato „čtyřženská“ domácnost musela životem prokousávat, jak se dalo. „Nikdy jsme neměly na rozhazování. Ale máma se snažila, aby nám nikdy nic nechybělo. Jako malá holka jsem si to neuvědomovala, ale dnes musím říct, že si jí vážím za to, že nám navzdory chybějícímu mužskému v domácnosti dokázala zajistit takové dětství, že na něj se sestrami rády vzpomínáme,“ říká Sabina. Dobrý vztah naštěstí měla i se svým otcem, za kterým pravidelně jezdila. Otci vlastně Sabina vděčí také za to, že vůbec může vysněný tanec studovat. Je to právě on, kdo ji na studiích v Praze finančně podporuje, jak se dá. Jenomže i jeho možnosti jsou omezené, a tak zkusila své štěstí a požádala o stipendium u Fondu vzdělání Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové, který je finančně výrazně podporován ČSOB.
„Na ten nápad mě přivedla naše školní ekonomka,“ vysvětluje Sabina. „Jde o program pro studenty s finančními a zdravotními problémy. Musela jsem si podat přihlášku a obhájit ji před komisí. Podařilo se. Od té doby každý měsíc dostávám finanční podporu, která mi významně pomáhá.“
CHUDÁ HOLKA VE MĚSTĚ
Jen pro představu: Na měsíc má Sabina k dispozici šest tisíc korun. Z toho tři padnou na nájem, zbytek má na jídlo a oblečení, ale také na již zmíněné taneční úbory, do kterých musí každý půlrok investovat kolem tří tisíc korun. S ohledem na to, že má oba rodiče na Moravě a je odkázána sama na sebe, to není nic na vyskakování. Ale jak Sabina říká, ona je zvyklá na skromný život. Nemusí na sobě nosit značkové oblečení, aby byla spokojená. Nemusí o prázdninách jet k moři, stačí jí strávit měsíc v rodném Šumperku na skautském táboře, kde dělá vedoucí. „Máme tam děti od šesti do patnácti let, měsíc žijeme v prostředí bez elektřiny i plynu, jen v přírodě. Neříkám, že nemám Prahu ráda, ale doma se prostě cítím tam,“ usmívá se. Když se jí ptáme, zda si jako holka z Moravy nepřijde někdy v Praze trochu cize, zamyslí se a je vidět, že Praha je pro ni zkrátka tak trochu jiný, snobský svět, kterému občas nerozumí. Přesto se nezdá, že by se tím Sabina nechala nějak ovlivnit. Na to, že teprve nedávno odrostla pubertě, je překvapivě vyzrálá a v hlavě má jasně urovnané priority. „Někdy se tak zasním, jaké by to bylo nemuset přemýšlet o penězích, ale i tak si myslím, že je lepší být vychovaný ve skromnosti, protože když pak k penězům přijdete, tolik s vámi nezamávají a nezblbnete z nich.“
VYSNĚNÝ CÍL
Jak se vlastně Sabina k tanci dostala? Jako malá prý byla velmi živá, a tak ji maminka dala na tanec, aby se tam dcerka vydováděla.
Jenže z dětských tanečků Sabina brzy vyrostla a v sedmé třídě už udělala zkoušky na taneční konzervatoř, kam nastoupila hned do třetího ročníku. Takhle napsané to zní velmi jednoduše, ale aby se člověk dostal tam, kde je dnes ona, je zapotřebí nesmírného talentu, píle a odříkání. Ale o tom Sabina nerada mluví. „Každá práce má své klady a své těžkosti a bez těch by nebylo úspěchu,“ krčí rameny. Připouští, že někdy už ji všechna ta dřina unavuje, má všeho dost a nejraději by se na všechno vykašlala, ale přitom ví, že to nikdy neudělá. Jejím snem je stát se členkou renomovaného Netherland Dance Theatre, kde působí také slavný český choreograf Jiří Kylián, jehož práci nesmírně obdivuje. Že by v případě dosažení tohoto snu musela žít v cizině daleko od rodiny, to si prý dokáže představit. Nakonec nebylo by to nic, co nezná. „A bylo by to jen dočasné.
Nejlepší léta tanečnice jsou tak do třiceti, pak bych se vrátila a žila zase tady. Takže na to, abych něco dokázala, abych všem dokázala, že na to mám, mi zbývá třináct let,“ vypočítává Sabina.
SOUKROMÍ NA VEDLEJŠÍ KOLEJI
Počítá přitom s tím, že ještě nějaký čas bude její soukromý život tak trochu na druhé koleji. Kluci se jí líbí a nebránila by se tomu nějakého mít, ale dobře si uvědomuje, že její zběsilý studijní režim jí neumožňuje rozvinout plnohodnotný vztah. Na partnera by jednoduše neměla čas. A tak než sobě nebo nějakému klukovi lámat srdce, raději se do ničeho nežene. A pokud by se snad přece jen nějaký rozhodl získat srdce této tancem „posedlé“ sedmnáctky, nemusí se ani obtěžovat, pokud nebude umět tancovat. „Když spolu dva chodí, měla by je spojovat vášeň pro stejné věci,“ uzavírá Sabina. „Mou vášní je tanec. A já si neumím představit, že bych měla být s klukem, pro kterého je vrcholem choreografi e šlapat na diskotéce zelí. Ale dneska už taky vím, že co jeden den člověk zatracuje, to druhý den má, takže kdo ví, třeba jednou budu mít kluka, který nezatancuje ani valčík.“ **
STUDENTSKÉ PENÍZE • Fond vzdělání v roce 1995 společně založily ČSOB a Výbor dobré vůle – Nadace Olgy Havlové. • Za dobu své existence podpořil 389 zdravotně nebo so ciálně handicapovaných studentů víceletým stipendiem a 335 studentů z něho získalo jednorázový příspěvek. Celkem bylo na studium mladých lidí, kteří se ocitli v obtížné životní situaci, vynaloženo z Fondu vzdělání více než 20 milionů korun. • Více informací na www.vdv.cz.
JAK SABINU VIDÍ… Tomáš Třeštík fotograf Sabina je cílevědomá mladá dáma, která dobře ví, co je dřina a odříkání. Pracuje na sobě, doslova dře, ale nevadí jí to, protože dělá to, co ji baví. Asi proto působí tak šťastně, vyrovnaně a spokojeně. Žije tancem a tancuje jako o život.
