„Řád je. Řád je stále plašší. Nesmíte ho zastrašit příliš hlasitým vyzýváním, nebo vypudit marnivým přehlížením. Vyžaduje trpělivost.“ To je přesvědčení předního českého architekta Ladislava Lábuse. Definují-li někdy teoretici architekturu jako organizaci prostoru, která je reakcí na okolní svět, pak Lábus své projekty organizuje tak, aby v chaosu dnešní doby připomínaly lidem řád. Nejspíše i proto se člověk v jeho stavbách snadno uklidní.
Jindy architekt Lábus hovoří o tom, že dobrá architektura dnes asi hodně souvisí s vnitřní silou tvůrce, který by se měl umět oprostit od potřeby se předvádět. Má dojem, že architekti jsou někdy oběťmi médií, která je ženou k tomu, aby na sebe upozorňovali lehce zahlédnutelnými gesty, po nichž naše individualistická společnost hlasitě volá. Proto je architektura posledních let křiklavější a nápadnější, ale zároveň také někdy nepřirozená a trochu moc staví na schválnostech. “Hledat znovu přirozenost znamená hledat řád, a to je to, o co se ve stavbách našeho ateliéru snažíme,” tvrdí.
Před pár lety jste řekl, že největším úkolem, který před vámi stojí, je podívat se na svou současnou situaci s odstupem a v tichu přemýšlet o tom, jak pokračovat dál. Teď vám je 56 let, jste úspěšný a uznávaný architekt, profesor na univerzitě. I se studiem se věnujete oboru bezmála čtyřicet let. To je dobrý čas na mezibilanci… Když se ohlédnete, co vidíte?
Když se ohlédnu, tak si hlavně uvědomím, kolik se toho nepostavilo, respektive že jsem začal stavět strašně pozdě, až v posledních patnácti letech praxe. Předtím jsem šestnáct let téměř nic nepostavil, vidím tedy hlavně na počátku samé neúspěchy. Pořád jsem něco projektoval, ale skoro nic se nerealizovalo, kromě centra Na Lužinách, na kterém jsem dělal s paní Alenou Šrámkovou hned jak jsem ukončil školu a vojnu v roce 1977. Centrum se ale dostavělo až v roce 1991. Tenkrát se dům stavěl osm let. To názorně dokazuje, že doba byla úplně jiná. My jsme spolupracovali devět let, ale už jsme nepostavili žádný jiný dům, všechno šlo do šuplíku.
Co jste třeba projektovali?
Například rekonstrukci nádraží Těšnov v Praze. K tomu nedošlo, protože ho raději zbořili. Dělali jsme rekonstrukci budovy Spolku inženýrů a architektů SIA (dnes součást hotelu President – pozn. red.), kterou nás nenechali realizovat, protože jsme nenavazovali na styl sousední modernistické dostavby architekta Karla Filsaka, ale chtěli jme zachovat více z této na svou dobu velmi konzervativní stavby. Na nábřeží u ústí Revoluční ulice v Praze jsme projektovali hotel Sigma, který se rovněž nerealizoval. I zde jsme měli problém s tehdejšími představami Útvaru hlavního architekta, s prosazením návrhu, který respektoval drobné měřítko původní zástavby. Později jsme vyhráli jeden projekt v Brně, ke kterému jsme byli vyzváni, ale tam se zase ředitelé projektových ústavů domluvili, že si nepolezou do zelí. Řekli si: Brňáci budou stavět v Brně a Pražáci ať si staví v Praze. Nakonec se ten administrativní dům pro Vítkovice postavil, udělali to brněnští architekti, kteří bezostyšně použili naší dispozici, provozní i konstrukční řešení, včetně pro úspěch návrhu klíčového způsobu řešení veřejných pasáží a schodišť navazujících na podchod, i energeticky úsporného systému fasády. V podstatě bychom to se Šrámkovou mohli klidně uvádět jako naši další společnou realizaci.
Princip duchovního vlastnictví se nerespektoval…
Tenkrát se to v rámci kolektivního způsobu práce ve státních nebo družstevních „projektových ústavech“ tak moc nebralo. Ten dům má vůbec smutný osud, byl jsem se na něj nedávno podívat, protože před lety vyhořel a zajímalo mě, co s ním je. Přesto, že je v centru města hned proti nádraží, nic se s ním dodnes neudělalo. Stojí tam pustý, vyhořelý.
Začátky byly vskutku krušné, a i to málo, co se postavilo, se po změně režimu někdy dost zásadně změnilo. I Centrum na Lužinách je postupně vybydlované, přestavované a poničené. Z původního architektonického nápadu zůstal ještě částečně patrný základní koncept projektu, do otevřeného prostoru sídliště vložit uzavřený tradiční prostor ulice a náměstí, ale v detailu toho moc nezbylo.
Když ale člověk projde takovými krutými dvaceti lety, tak ho to vnitřně posílí, má pevnější vůli, když u toho vydrží a díky tomu si jde snad ještě tvrději stále za svým, nemyslíte?
Nevím, raději bych rozhodně stavěl, jsou to do jisté míry ztracená léta, navíc realizacemi si ověřujete výsledný účinek vašich představ a taky získáváte pro další projekty cenné zkušenosti z průběhu stavby. Ale i těch několik „předrevolučních“ realizací bylo velmi poznamenáno novými poměry po roce 1989. Na Centru Lužiny se podepsala privatizace. Dům byl těsně před dokončením prodán soukromé společnosti, která si ho začala předělávat k obrazu svému, s námi se moc nebavila, považovala nás za socialistické projektanty. Neinstalovaly se již vyrobené plastiky od výtvarníků, kteří před rokem 1989 nemohli pracovat. Například od Demartiniho či Švankmajerové, která vytvořila reklamní štíty pro obchod s ovocem a zeleninou jako od Arcimbolda. Olbram Zoubek, který byl v té době zapovězený, tam realizoval figurální plastiky. Sochař Kratina tam udělal nádhernou velkou strukturální plastiku s rozměry 3,5 x 6 metrů, od podlahy až po strop podél zakřivené stěny uliční fasády jednoho z obchodů. Šlo de facto o abstraktní skládačku, barevné špulky, se kterými by si mohly děti hrát. Jednoho dne ji našel vyhozenou na skládce. Byla to zřejmě největší realizovaná strukturální plastika v Čechách. Pan Kratina si nakonec sochu koupil sám pro sebe za cenu šrotu od řidičů, co ji měli odvézt a dodnes leží v depozitáři Technického muzea v Praze. Podobný osud měla prodejna Jednoty v Hlinsku, což byla přísně symetrická stavba. Působila jako japonský pavilón, ale Jednota před dokončením počátkem devadesátých let prodejnu prodala a majitel si k ní přistavěl další provozy a ani nedokončil fasádu. Vznikl z toho objekt, ke kterému se člověk skoro nemůže hlásit. Nebo v roce 1988 jsem vyhrál soutěž, ke které jsem byl vyzván, na víceúčelový dům pro Tuzex s obchody, administrativou a hotelem, který měl stát na Karlově náměstí v Praze proti technice, kde je dnes nová administrativní budova. Z toho nic nebylo, protože Tuzex, ve kterém se prodávalo zboží ze Západu za takzvané bony, byl samozřejmě po listopadu 1989 zrušen. Dvě nemocniční stavby, poliklinika v Poděbradech a na Barrandově se dokonce začaly stavět, ale dokončené nebyly.
Ani rok 1989 vám hned také nepomohl. Kdy nastal obrat?
S paní Šrámkovou jsme spolupracovali v Projektovém ústavu výstavby hlavního města Prahy do roku 1986, potom jsem tam ještě pět let působil a vedl vlastní skupinu a samostatné projekty. V roce 1991, tedy patnáct let po promoci, jsem založil vlastní ateliér. Ale zpočátku to nebylo moc jiné, první roky jsem se věnoval třem velkým projektům, z nichž každý vypadal velmi reálně, ale nakonec se neuskutečnil ani jeden: s kolegy Pleskotem a Línkem jsme sice vyhráli soutěž na velké obchodní centrum na Bořislavce v Praze 6, měli ho stavět Belgičané, ale nakonec projekt prodali. Obdobně dopadla rekonstrukce usedlosti Cibulka pro Autoturist. Přitom nešlo jen o studie, oba projekty, vlastně i Tuzex, byly dotažené až do stavebního povolení nebo alespoň územního rozhodnutí. To je obrovská ztráta času a energie. K prvním větším realizovaným projektům, i když také jen částečně, patří renovace domu U Bílé Kuželky na Malé Straně z let 1992 až 1994. Teprve kolem půlky devadesátých let se mé vlastní projekty trochu rozběhly. Postavili jsme obytný dům s ateliérem v Benešově na Karlově a v Českém Krumlově pečovatelský dům Vyšehrad, o kterém se začalo trochu mluvit. Dostal cenu Grand prix Obce architektů, což zřejmě otevřelo cestu k získání dalších zakázek. Tehdy jsem se také dostal ke stavbě rodinných domů, které jsem do té doby moc nedělal. Začalo to ve Vonoklasech a od té doby máme jako ateliér hodně podobných zakázek.
Kolik jste postavil rodinných domů?
Přesně nevím, ale tak asi patnáct. Na první pohled to moc není, ale každý rodinný dům představuje velice zdlouhavý proces. Pracujeme velmi pomalu a důkladně, stavby jsou řešené do detailu. Taková práce je vždy hodně o místě a o klientech a za každým projektem jsou hodiny a hodiny diskusí, v nichž se postupně hledá podoba domu, aby co nejvíce odpovídala majitelům i místu.
Jak dlouho se takovému domu věnujete?
Prakticky rok se dům projektuje a rok se staví. Někdy to může trvat ještě déle, když vše zaškobrtne kvůli stavebnímu povolení, protože v místě je územním plánem předepsaná třeba šikmá střecha. Nás si volí klienti, kteří chtějí žít v současné moderní stavbě a takovou šikanu těžko snášejí. To se nám stalo ve Vonoklasech i v Řevnicích, kde je spousta nových staveb s rovnými střechami, nedivil bych se v jiném intaktnějším prostředí. Hodně času se pak ztratí bojem o formální nesmysly. V Nespekách naštěstí stavíme hned naproti vilám od Fragnera, kde je lokálně rovná střecha územním plánem povolena.
Dosud jsme se bavili vlastně jen o nerealizaci projektů, ale ne o vaší sebereflexi, o tom, na co jste přišel při zmíněném pozastavení…
O tom zastavení jsem začal vážně uvažovat před několika lety, kdy se mi začalo zdát, že mi práce přerůstá přes hlavu. V tom, jak projektovat a že musím stále jen pokorně hledat řád současnosti, jsem měl jasno, ale začalo mi vadit, že mne práce příliš pohlcuje a ztrácím tím citlivost a odstup v profesním i osobním životě. Zároveň se v posledních letech mění i názor na architekturu. Architektura odjíždí někam úplně jinam, než je mi blízké a i to zřejmě souvisí s potřebou pozastavení a sebereflexe. Ale sebereflexí jsem možná postižený až moc, vlastně permanentně, takže jiné v tom může být pouze to pozastavení, ale v tom fofru si vlastně ani nejsem jistý, jestli k němu vůbec došlo.
To je vážné sdělení. Jak se podle vás mění názor na architekturu? Můžete se pokusit to nějak pojmenovat?
Zrovna včera jsme s Markem Chalupou diskutovali společně nad zpracovávaným projektem bytových domů v Modřanech. Kdysi jsem ho učil a dnes je už úspěšný architekt, je autorem českého pavilonu pro světovou výstavu v Hannoveru a vloni dokončil na Národní třídě v Praze hotel Metropol. Vysvětloval jsem mu, co už jsem za těch čtyřicet let zažil stylů či mód, ani nevím, jak tomu říkat. A díky tomu jsem strašně opatrný dělat to, co je zrovna v módě, co najdete ve všech časopisech.
Vzpomenu-li si na své začátky na škole, všichni kreslili šestiúhelníkové domy, Německo tím bylo jednu dobu zaplavené, u nás se stavěla Kotva. Pak přišlo období mašinistů: všichni dělali zaoblené střechy jako je v Praze na obchodním domě Máj. Domy vypadaly jako mašinky a všem se to líbilo. Následovala postmoderna, která si libovala ve štítech a tradičních formách, dneska se na ni již díváme s odstupem, ale tehdy přinesla mnoho užitečného, stejně jako funkcionalismus, kterému oponovala, ale opět se to nějak přehnalo tím dogmatismem aplikací nových tendencí. Po postmoderně přišel zase postfunkcionalismus a minimalismus: čím to bylo minimálnější, tím to bylo lepší, až se v tom skoro nedalo bydlet. Teď se opouští racionální švýcarská škola, která byla populární v devadesátých letech, a začíná být v oblibě expresivní, organická a počítačová architektura. Zprohýbané a prolámané domy, které pokud možno nesmí mít pravý úhel. Musí to být nějaké bloby či bubliny, které jsou na sebe nakupené, nebo se tomu musí alespoň pomačkat fasáda a dát kulatá okna. Dnešní architektura je spíše o designu. Stačí se podívat do časopisů a člověk vidí, jak si jsou projekty podobné. Jsem pevně přesvědčen o tom, že nápady a znaky by se neměly používat jako ozdoby posilující líbivost. K takovým prvkům se lze vracet později, nikdy ne v té době, kdy to je převládající klišé.
Tomu rozumím, ale jak to vysvětlujete svým studentům, kteří žijí v jiném kontextu?
To je právě problém: mladým, i kdyby nechtěli, se pochopitelně tyhle prvky do projektů dostávají, takže s tím trochu bojuji, protože přece sám na stará kolena nezačnu dělat bubliny a když je neděláte, můžete to těžko učit. Jako architekt nemám rád design ani systémová řešení, která ovládají současnou architekturu. Baráky se dnes nestaví, jen se jejich kostry obalují systémovými fasádami vyráběnými na běžícím pásu.
Jak mám rozumět termínu systémová fasáda?
Jednoduše: obvodové stěny a příčky již nestavíte z cihel, prostory nejsou členěny zdmi, všechno je jen nějaká skládačka, polotovar, který je navržen průmyslovým designérem a dělá se v celé Evropě podobně. Na fasádu použijete jednu z pěti skládaček, od jedné z pěti firem, které ovládají evropský trh a u interiérových stěn je to podobné. Důsledek je, že všechny domy vypadají skoro stejně. Aby ne, když i investoři chtějí všichni to samé: tři metry světlé výšky a modul o šířce 6 x 1,35 metru, aby se dalo v podzemí efektivně navrhnout parkoviště. Administrativní budovy v celé Evropě se dnes staví se stejným přáním: co nejvíc vydělat a co nejvíc ušetřit, to je důvod, proč si jsou všechny domy tak podobné. I ten základní konstrukční modul je většinou stejný: 8,1 x 8,1 metrů, což souvisí s modulem pracovišť, fasády a modulem parkovišť a ani výšky podlaží nemůžete mít jiné, protože tam musí být všude stejná dvojitá podlaha a podhledy. Jenže pak k tomu investor dodá, že budovu chce mít co nejzajímavější, a to je ta past.
Architekt tedy postaví jen slupku a pak ji obalí některým z pěti systémů, které jsou ale v principu taky stejné: liší se jen takovými detaily jako že u jednoho jsou vidět šprusle, nebo tam nejsou vidět šprusle, nebo je to hodně drahé či o něco méně drahé. Konec.
Vnitřek zůstane úplně holý, jsou tam jen jádra, stoupačky a výtahy a začne se prodávat plocha na čtvereční metry. To, co dnes vidíme v tomto druhu staveb, je opravdu už jen obalová architektura. A když něco máte obalovat, tak obal začnete zdobit, a proto ty mačkanice, objemové a strukturální drúzy. Mě ale stále baví domy opravdu „stavět“, pokud možno ze zdí, kde nosná konstrukce současně vytváří prostory.
Původně se říkalo, že architektura je organizovaný prostor…
…ano, ale to, o čem hovořím já, je spíše jen prostor na prodej. Nedávno jsme dělali dva návrhy velkých administrativních komplexů, jeden s Markem Chalupou, druhý s Michalem Šrámkem, pro dvě různé firmy, ale od obou jsme dostali úplně stejná zadání. Moduly, o kterých jsme již hovořili, garáže, stravovací zařízení a podmínka: stavbu rozdělit na etapy po deseti tisíci metrech, protože trh v Praze větší kapacitu v jednom roce nepřijme. Nesmí jít o jeden komplex, ale jednotlivé budovy, které, jak investoři říkají, musí mít svojí vizibilitu, aby si to koupila nějaká firma, jako třeba Microsoft, a mohlo se říkat, že je to dům té firmy. Microsoft zřejmě nemůže být v nějakém organismu, který se podobá městu, a proto vzniká něco, čemu já říkám korporativní architektura. To je skládačka ze solitérů, jako kdybyste si složil město jen ze samých kostelů, divadel a radnic.
My jsme se o něco trochu jiného pokusili v projektu pro Karlín. Solitéry jsme nabídli, jak bylo požadováno, ale schovali jsme je za zeď z režných cihel, šlo celkem asi o 55 000 metrů čtverečních. Tvrdili jsme: chápeme, že chcete vizibilitu, ale vaše budovy budou stát ve městě, hned vedle Invalidovny, tak uděláme něco jako Klementinum, aby prostor lidi spojoval, a ne rozděloval, jako to dělají roztroušené solitéry. Vizibilitu jsme jim poskytli pomocí několika nad úroveň obvodové zdi vystrčených věžovitých objemů, na kterých by mohly být i ty firemní štíty a loga. Soutěž jsme nevyhráli, v našem návrhu bylo asi málo vizibility.
Tohle pojetí architektury se do Evropy dostalo z Ameriky? Tam začali takhle stavět rodinné domy již ve dvacátých letech a inspirovali se na pásové výrobě aut u Forda.
Standardizace a určitá typizace má ještě starší kořeny, ale v jiném smyslu. Pamatuji se, když jsem kdysi četl Vitruvia a Paladia, jak mne překvapila doktrinářství požadavků na kompozici staveb a jejich prvků. Stavba, sloupy, otvory, prostě vše má ideální rozměry v jasně stanovených proporcích. Vlastně již tehdy měli vše předepsané a jakoby nebylo co řešit. Dříve se však ta omezení týkala spíše formy stavby, dnes smíme formovat individuálně, je to naopak očekáváno a vyžadováno, ale uvnitř je vše sešněrováno požadavky investorů i technickými předpisy a normami. Ty nám vše předepíší a de facto určí. Ale pak mačkáme obaly staveb, abychom tu stejnost zakamuflovali. Ač jsou to domy stejné, stavěné na stejných principech a normách, mají působit jako nevídané. Přitom to je kontraproduktivní, čím více individuality a výkřiků do městského prostoru umístíme, tím větší nuda. Dříve se stavělo s naprosto odlišnou filozofií. Když se něco povedlo a dobře to sloužilo, tak se to opakovalo a neustále zlepšovalo. Architekti měli dokonce knížky, kterým se v baroku říkalo kopiáře, my máme copyright. Šlo o návody jak postavit hezký barák. Dnes mají všichni úžasné nutkání být individualitou. Příkaz mediální doby zní: musíte vytvořit vlastní styl jako Gehry nebo Kaplický, aby si vás vůbec někdo všiml, ale pozor na copyright.
Vy, přes to co říkáte, jste také čitelný a vlastně díky tomu, že odmítáte módy jste taky individualistou, v tom je trochu rozpor ne? Když jsem viděl fotografie vily v Nespekách, hned jsem poznal, že jste ji navrhl vy.
Asi jsem taky čitelný, ale jdu na to jinak. Chtěl jsem říci to, že pro nás je dnes nepochopitelné jak Vitruvius i Paladius jednoznačně definovali proporce. Ideální místnost by měla být kruhová nebo čtvercová a když už jste tak neschopný, že neuděláte kruh nebo čtverec, tak má mít poměr maximálně 2:1 a to samé platí o výšce místnosti, o proporcích celé stavby i stavebních otvorů… Mně to tenkrát přišlo zvláštní, že to mohl někdo brát a určovat tak důsledně a přesně až do detailu. Později mně došlo, že to byl návod a ne dogma a že jejich svoboda byla v jednoduchosti: v domech se svítilo loučemi, chodilo se na suchý záchod ven nad příkop a konec. Dnes jste svázáni nejen našimi i evropskými normami a předpisy, ale i stále dokonalejším složitějším technickým vybavením staveb. Domy jsou tak komplikované, že až je zasáhne puma, udrží se pohromadě na těch drátech, které jsou uvnitř.
Jeden klient nás nedávno požádal, abychom udělali takzvaný inteligentní dům. Já mám naopak rád blbé domy, protože nerad čtu návody a žiji nerad v prostředí, kterému se musím podřizovat.
Jak vypadá inteligentní dům, jak se pozná?
Když to jen maličko přeženu, tak je to tak, že do něj vstoupíte a hned se v něm samo rozsvítí, vše se dá naprogramovat i na dálku, stále vám to hlásí, kde se co děje, každá místnost je zvlášť uměle větraná a klimatizovaná… Takový dům se naprogramuje a žije svým životem.
Člověka ani nepotřebuje.
Potřebuje jen hodně energie. Další problém je, že tyhle technologie rychle stárnou. Pokud někdo chce mít stále poslední modely, tak takovýhle dům bude za pět let zastaralý a bude si muset postavit nový.
Odmítl jste někdy nějaký projekt? Pakliže ano, proč?
Nevím přesně, asi neodmítl, projekty a investoři zřejmě spíše odmítali mne. Ale svým způsobem jsem možná trochu odmítal některé projekty, takovým latentním způsobem, tím, že o ně příliš nebojuji, nesoutěžím, nevnucuji se, nechávám je přicházet. Potom to totiž nějak lépe celé drží pohromadě. Myslím s klienty, oni pak přesně vědí, proč si vybrali zrovna nás, nemusíme je o ničem přesvědčovat. Samozřejmě to ovšem ovlivňuje skladbu zakázek ateliéru.
Když se vrátíme k současné architektuře, jak byste pojmenoval to, jakým směrem se posunuje a kam by se mohla v budoucnosti dobrat…
Myslím si, že vývoj jde ve spirále a vždy se všechno jen s nějakým posunem vrací. Současný stud architektů za to, že stále pracují s cihlou, jsem již zažil v šedesátých letech, když se na východě i na západě vehementně prosazovala prefabrikace a objevili se mašinisti a archigram, což byli ti, co navrhovali chodící města. A vlastně i před tím, ve dvacátých letech, to začalo futuristickými vizemi a pokračovalo v šedesátých letech těmi, co zavěšovali nad Paříží sítě, aby byli na úrovni myšlení kosmického věku, jak to popisuje Aragon. Je v tom stará touha jednou za čas radikálně měnit zažitý svět.
To je přece stará marxistická idea změnit svět, místo pochopit ho. A ta stála na začátku všech tragédií, totalit, koncentráků a gulagů.
Jistě, to je vlastní všem revolučním názorům. Kdo by rozhodoval kam budou ta kráčející města chodit a co by po nich z krajiny zůstalo? Co však před lety bylo revoluční, může se v pozdějších cyklech vracet jako stále reálnější řešení. Možná se nám i ten komunismus jednou vrátí zadními vrátky. Je to možné pozorovat například na tom, jak se domy stále více podobají autům. Pamatuji si, jak Jan Kaplický v Praze v osmdesátých letech v době postmoderny předváděl jakýsi modul pracovny. Takovou bublinu vybavenou počítači, postavenou na zahradě před krásnou starou vilou a já jsem si říkal: jak je ten krásný starý dům příjemný, kdybych měl možnost volby, jistě bych nechtěl pracovat v tom karavanu. Ale nechci s tím názorem polemizovat, je dobře že takoví architekti jsou, ta vize je totiž stále reálnější, protože cenově dostupnější. Jan Kaplický jde celý život tvrdě za svým pojetím architektury, i když se na dlouhá léta jakoby vytratil ze zřetele. Je to autentický solitér, který nikdy nepodlehl postmoderně a teď se dostal znovu do časopisů, protože architektura jde opět tímto směrem. Domnívám se, že to souvisí i se začátkem nového století nebo dokonce tisíciletí, kdy si lidé myslí, že všechno začíná znovu. A přičtete-li k tomu ještě fenomén počítačů a internetu, tak se nedivím, že někdo zase chce radikálně formovat svět a budovat nové světlé zítřky. Dnes se i architektura chce vyrovnat s počítačovým věkem a nejlepší by bylo, kdyby se domy mohly měnit jako počítačové programy.
Ale ono to tak už de facto je. Když domy jsou jen pláště a lidé si kupují pouze čtvereční metry, tak každý nový majitel si na nich může postavit zase něco jiného, nového, podle poslední módy.
Já ale spoléhám na to, že jsou lidé soudní. Mně moc vadí, kolik se toho v poslední době mění: počítače se mění, auta se mění, obchody v ulici se mění, všechno rychleji stárne. Zaplaťpánbůh, domy se u nás ještě zatím tak rychle neměnily. Vzpomeňte si, jak Le Corbusier rád fotografoval své stavby s auty. Miloval stroje a auta a styděl se za těžkopádnou stavařinu. Když se ale na fotografie podíváte dnes, je to opačně. Auta jsou zastaralá a jeho stavby jsou stále moderní. Není se za co stydět, pokud tento argument chápete v tomto smyslu a ne naopak, jako důkaz pomalého vývoje architektury.
Ohlédneme-li se, tak na začátku století byly některé představy ještě zcela utopistické, v šedesátých letech se už daly experimentální stavby realizovat, ale ještě na to nebyla doba zralá. Teď a v blízké budoucnosti bude možné již uskutečnit skoro všechno a ještě takové stavby budou levnější než zděné. Ta doba se blíží. Zatím je Kaplický o něco dražší, než kdyby na Letné stála krabice, ale brzy to bude naopak. Nejspíše teprve pak se móda zase obrátí a nóbl bude bydlet v klasickém domě. Bude to ale jen luxus pro bohaté lidi.
Potom chápu, proč v poslední době tak rád stavíte hlavně rodinné domy. To je dnes asi ta nejsvobodnější architektura.
Je to určitě nejsvobodnější architektura, pokud máte dobrého investora, protože rodinné domy se dají stále stavět ze zdí a z cihel a mají konkrétního vlastníka, se kterým můžete rozvíjet jeho zadání a přání. Administrativní budovy většinou konkrétního vlastníka nemají, mají investora, a ani nevíte, kdo tam nakonec bude. Anonymní proces vytváří anonymní prostředí. Paradoxně jsou velmi svobodné i rekonstrukce, kterým se hodně věnujeme. Zde systémová řešení těžko uplatníte. Kdyby se například Edisonova trafostanice na nároží u Jindřišké a Jeruzalémské ulice, stavěla jako nový dům, investor by nepřipustil a já bych si asi ani netroufl navrhovat tak velkorysé a různorodé prostory. Navíc stavba byla naštěstí nakonec dělána pro konkrétního investora a je to na ní na první pohled vidět.
Postavil jste si sám dům?
Nepostavil, ani byt, nic. To je bolavé téma naší rodiny. Raději o tom nepište.
Jak by měl vypadat ideální dům architekta Lábuse?
Moc jsem o tom nepřemýšlel. Tímhle nejsem vůbec postižený, naopak bych nerad bydlel v prostředí, které si sám navrhuji a v němž bych věděl, proč všechno je tak, jak je. Vždy bych raději bydlel v nějakém svobodnějším prostředí, třeba v nějaké vile z XIX. století. Zároveň jsem ale městský typ a nerad bych dojížděl do Prahy. Rozhodně bych nechtěl žít v příměstských satelitech.
Co v téhle době, kdy se všechno tak rychle mění a podléhá pouze vizibilitě, říkáte studentům? Jak je orientujete?
Studentům sděluji totéž, co jsem se pokusil říci vám: člověk by si měl najít nějaké své hodnoty, věřit jim a jako architekt se neměnit jen podle toho, co vidí v časopisech, i když je to stále těžší. Aktualita na dnešní studenty víc dotírá a já se svými názory pro ně začínám být trochu starý. Sám ale věřím, že se situace za nějakou dobu otočí a uznávaná bude zase tradičně pojatá architektura. Dnes se studenti cítí skoro ukřivdění, když se ptáte, proč jejich návrh má tak nápadné formy. Snad jim dojde, že je snadnější se naučit navrhnout normální domy, a pak je mohou i snadněji a hodnověrněji začít kroutit a mačkat, pokud po tom touží.
Langhans, Jízdárna i i trafostanice
Šestapadesátiletý štíhlý vysoký architekt Ladislav Lábus na sebe upozornil v posledních letech hlavně velice zdařilou přestavbou paláce Langhans v Praze. Otec byl také architekt a již od dětství ho vodil o nedělích po nejrůznějších stavbách a nově vznikajících sídlištích.
Na rodinu a dětství, byť spadalo první půlkou do padesátých kolektivistických let, vzpomíná s láskou. Vyrůstal vedle o dva roky staršího bratra Jiřího, který se posléze stal hercem. “Nejdříve jsem nebyl nijak specificky vyhraněný, uvažoval jsem o humanitním vzdělání, ale protože mně šly spíše technické předměty než jazyky, tak mě to nasměrovalo k architektuře,” vzpomíná. Vyhovovalo mu, že architektura je obor všeobsáhlý. Našel v něm spojení svých humanitních, uměleckých i technických zálib. Architektura je pro něj velice důležitý obor hlavně proto, že je přesvědčen, že ovlivňuje celé životní prostředí, způsob života i myšlení. Proto ho mrzí, že u nás lidé nevěří odborníkům a chtějí-li dům, ještě velice často nejdou za architektem, i když by to mohl být právě on, kdo by jim ušetřil peníze.
Ladislav Lábus sice začal studovat v roce 1970, za doby nejtěžší normalizace, ale měl to štěstí, že na fakultě potkal profesora Jaroslava Paroubka, jednoho z nejlepších kantorů, který tam zůstal a jenž se hodně věnoval sportovním stavbám. Rozhodující vliv pro jeho výtvarné cítění mělo ale až setkání s architektkou Alenou Šrámkovou v ateliéru Delta, kam nastoupil po vojně v roce 1977. Bylo to v době, kdy se spolupodílela na přestavbě Hlavního nádraží a čelní budovy na Václavském náměstí na Můstku.
Paní architektka Šrámková byla pro Ladislava Lábuse důležitá ze třech důvodů: mohl pracovat s osobností, které si vážil, což v Čechách tehdejších let a v téhle profesi nebylo tak obvyklé, protože systém projektových ústavů architektuře nesvědčil. Zadruhé proto, že dokázala přemýšlet ve smyslu postmoderní architektury a zároveň přes ní začal chápat generaci šedesátých let. A zatřetí měl možnost přes ní poznat řadu zajímavých lidí, kteří v té době patřili do uměleckého disentu a ona na ně měla kontakt. Zřejmě zvláště setkání s výtvarným minimalismem architekta Kolíbala bylo pro mladého architekta určující.
Realizovaných projektů včetně rozestavěných má Ladislav Lábus čtyřicet. To určitě není málo, uvědomí-li si člověk, že práce architekta nespočívá jenom v navrhování, ale i ve schopnosti své projekty obhájit, vysvětlit a prosadit, a pak přísně dohlížet na jejich co nejdokonalejší realizaci. Vedle Paláce Langhans patří k nejvýznamnějším například rekonstrukce barokní Jízdárny na Pražském hradě či funkcionalistické Edisonovy trafostanice od architekta Libry, která mu poskytla možnost revitalizovat dlouhou dobu nefunkční a zdevastovaný průmyslový objekt v centru Prahy do nové podoby.
Ladislav Lábus už osmnáctým rokem učí architekturu na fakultě architektury ČVUT a když o tom mluví, svítí mu oči, čímž na sebe zřetelně prozrazuje, že ho to baví a je evidentně hrdý na to, že už vychoval pár lidí, kteří mají jméno. “A díky školnímu senátu jsem pochopil, jak je v demokracii těžké něco změnit.” Možná bez této zkušenosti by Ladislav Lábus asi tak úspěšně nevedl svůj soukromý ateliér, kterým tak navázal na otcův bohužel v padesátých letech neuskutečnitelný sen.
