Německá kancléřka překvapila odvážným rozhodnutím otevřít imigrantům hranice. Berlín nakonec nemusí litovat
Na odpovědném rozhodování je nejtěžší, že každé řešení mívá na první pohled stejný počet plusů jako minusů.
Když se Berlín 24. srpna rozhodl netrvat na uplatňování tzv. Dublinského protokolu z roku 1990 – podle něhož žádost o azyl zpracovává ten stát EU, do něhož imigrant vstoupí nejdříve – a slíbil vyřídit 800 tisíc žádostí přímo v Německu, vyvolal tím obdiv humanitárních organizací a taky řadu potíží.
Zmiňme hned na začátek tu nejvážnější: pašeráci lidí vědí, že mají o práci postaráno na několik let. V uprchlických táborech mimo EU se nacházejí čtyři miliony běženců ze Sýrie, Iráku a Afghánistánu, kteří si na chytrých telefonech umějí vyhledat nabídku, jež se neodmítá. Proud uprchlíků nepůjde jen tak přibrzdit. Německé rozhodnutí je jakýmsi potvrzením, že stěhování národů opravdu nastalo.
ANDĚLSKÝ GAMBIT
No a co? To je problém příštích let a bude se řešit v příštích letech, řekl si Berlín. Že se ještě letošní náklady na ubytování a stravu stovek tisíc lidí vyšplhají v Německu na šest miliard eurfiTak se to prostě zaplatí, rozhodla Angela Merkelová, která se ještě v červenci hádala s Řeky o každý cent a byla připravená předhodit tuto členskou zemi EU vlkům. Její poslední gambit je z úplně jiného světa.
Zrodil se v mysli, jejíž světonázor více než co jiného formoval rok 1989. Ideovým základem kroku, který patrně vyvolá největší distribuci politických azylů mezi ekonomické migranty v dějinách EU (pakliže nesmaže sémantický rozdíl mezi uprchlíkem a přistěhovalcem vůbec), je osobní zkušenost ženy, jejíž krajané před 26 lety upínali zraky na tytéž maďarské hranice, ovšem optikou nežádoucích migrantů z NDR.
Angelu k otevření náruče vedl anděl, soudí zřejmě Němci. Jak jinak si vysvětlit skutečnost, že kancléřku podpořila většina politických souputníků (na největší odpor narazila paradoxně v sesterské CSU) a skoro všechna média včetně bulvárního Bildu, který minulý týden vydával přílohy v arabštině s radami pro nově příchozí? Scény na nádražích a uvítací skandování „Salam alejkum“ či „Willkommen in Deutschland“ mohly našinci připomínat až nějaký skeč z dílny Monty Pythonů, ale to bylo jen nepochopení morálního apelu dcery luteránského pastora. Když prohlásila, „nevadí mi, že někdo vyznává islám, ale vadí mi náš nedostatek odvahy říci, že jsme křesťané,“ komentovaly to hlavní deníky slovy „jasná odpověď kancléřky těm, kdo se bojí islamizace“.
BERTE SYŘANY, NEŽ DOJDOU
Tím bylo řečeno A. Kromě národního vzepětí připomínajícího malé Vánoce obsahuje A ještě další kouzla. Kancléřce umožnilo překročit stín nerozhodné političky a zajistilo jí lepší místo v učebnicích než to dosavadní – pohrobka eurozóny. Liberální tisk dnes Merkelové přezdívá Máma Angela.
Ovšem ani předsedkyně strany, která má v názvu slovo křesťanská, by se do svého gambitu nepouštěla, kdyby se v něm neskrývalo ještě B. Kouzlo béčka je v tom, že Německo dlouhodobě nějaké migranty přijímat musí, i kdyby jen proto, aby udrželo demografickou křivku alespoň v horizontální poloze. Kromě toho se vyplatí nově příchozí integrovat. Skoro všechny studie z poslední doby ukazují, že uprchlíci jsou – a to i po odečtení počátečních sociálních nákladů – čistými přispěvateli do státní kasy.
Výše uvedené platí pro všechny západoevropské země včetně Británie, ale německá pravice nemusí na rozdíl od té britské bojovat o hlasy s ultranacionalisty. I proto mohla s klidem odhodit britský recept na řešení krize, jímž bylo neprodyšné uzavření hranic posílené štědrou finanční podporou uprchlických táborů mimo EU.
Takže přijímat, řekli si v Berlíně. A kdy jindy přijímat, když ne teď? A koho jiného přijímat, když ne Syřany? Migranti, kteří se v tuto chvíli nacházejí v Německu, jsou celkem určitě uprchlíky před nejhorší občanskou válkou na Blízkém východě. Každý třetí Syřan má vysokoškolské vzdělání. Domluví se anglicky, takže se brzy naučí i německy. Už tím, že vůbec dorazil, prokázal nebývalou odolnost. Navíc vyrostl v relativně sekulární společnosti, jíž Sýrie donedávna byla. Člověk nemusí být expert na přistěhovalectví, aby si dal dohromady, že takhle příznivý psychologický profil asi migrantům dlouho nevydrží.
Následovalo altruistické rozhodnutí, jež se při bližším zkoumání jeví jako téměř výhodná životní strategie. Ta kromě již zmíněných plusů umožní Německu vyvinout nový, rychlejší systém azylového řízení a v roli morálního arbitra jej prosadit v celé Unii. Smutné na celé věci je jen to, že Merkelová je zřejmě posledním stonkem, který Unii s jejími ideovými kořeny ještě spojuje.
O autorovi| LUBOMÍR HEGER, heger@mf.cz
