Nikdy se nepřesytím toho potěšení, které pociťuji, když odbočím za Roveretem z alpského údolí Adiže, a po pár kilometrech mě Strada statale 240 dovede do středomořské krajiny s olivami a citroníky u jezera Garda. Takto mnohokrát okouzlen, považuji se za italofila, což připusťme, nevyžaduje žádné zvláštní úsilí.
Mám ovšem jeden problém: vrtá mi už delší dobu hlavou, co Italové spáchali na vysokém procentu svých vlastních pubescentů a adolescentů. Definitivním motivem pro tento článek byla partička italských výrostků mužského pohlaví, jak si v raném odpoledni, ač zjevně střízliví, mašírovali Vodičkovou k Václaváku a do kroku pouštěli z boomboxu na plné pecky nějaký italský rap. Takovou kulturně-civilizační bezprizornost jsem samozřejmě zažil, ale v sociálně vyloučených čtvrtích, a je lhostejno jakých měst v Česku, jinde v Evropě nebo ve Spojených státech. Na návštěvě v cizím prostředí to není normální chování.
Vzdělání: špatný mix i výsledky
Pár let jsem učil kurz moderních ekonomických dějin Česka na Institutu ekonomických studií na Karlově univerzitě. Tak jako s železnou pravidelností byli němečtí studenti z výměnného programu Erasmus v závěrečných testech lepší než Češi a Slováci (ačkoli to pro Němce byl obskurní předmět), tak jejich vrstevníci z dobrých italských škol proráželi suterén v docházce i výsledcích. On to není jen subjektivní dojem z malého nereprezentativního vzorku. OECD dělá záslužnou práci v podobě měření kognitivních schopností (funkční gramotnost – schopnost práce s textem, provádění početních úkolů atd.) s různým dosaženým vzděláním, v různých věkových skupinách. Zkraťme to – italský vysokoškolák umí pracovat s textem o něco málo hůře než nizozemský nebo japonský středoškolák. Pokud máte pocit, že dnešní české vysoké školy neprodukují génie, pak v mezinárodním srovnání dopadají velmi dobře (viz grafika). Vysoká nezaměstnanost italských absolventů vysokých škol tak přestává být takovou záhadou. Jestliže mladí lidé dostávají do vínku v mezinárodním srovnání slabé vzdělání, dovedl by si s tím ještě hodně pružný trh práce poradit, kdyby mladé lidi nediskriminoval – už tak to mají při omezených praktických pracovních zkušenostech těžké.
Jen 24 procent tříletých dětí chodí do školky, dostupná veřejná zařízení jsou vyloženě nedostatková (i ve srovnání s Českem).Zdroj: Eurostat (data za 2016)
Tatínek má místo chráněné, syn žádné
Jenže zejména románské země EU (včetně Francie) to mají zařízeno jinak – typické je pro ně velmi ostré rozhraní mezi vysokou ochranou pracovních míst na dobu neurčitou (asi polovina) a termínovanými pracovními úvazky, které jsou navíc mnohem hůře placeny. Pro zaměstnavatele je velmi drahé vyhodit pracovníka, který má již něco odslouženo a má „pevnou“ smlouvu včetně nároku na vysoké odstupné v závislosti na počtu odpracovaných let. V dobách, kdy Itálie rychleji rostla a pracovní sílu i rostoucí mzdy lépe vstřebávala, to nevadilo, ale tahle éra skončila již před nějakými 45 lety. Tuto malou pružnost a vysoké náklady musejí zaměstnavatelé nějak kompenzovat, a činí tak na úkor nových uchazečů o práci, typicky mladých lidech – za stejných podmínek je ve velmi pomalu rostoucí ekonomice nenajmete ani náhodou, nikdo není blázen. V recesi se nenajímá vůbec a v oživení na krátkodobé kontrakty s mnohem menším stupněm ochrany. Tatínkové si vybojovali to, že jejich děti budou mít na trhu práce problém, jednak s hledáním zaměstnání, jednak s výší mzdy či platu. Pětačtyřicet procent mladých Italů, kteří mají práci, ji má právě jako dočasný kontrakt.
Na tisíc obyvatel připadá v Itálii jen osm nově narozených dětí (2015). Proč?Zdroj: Eurostat (data za 2016)
Nestálá a špatně placená práce znamená, že mladí Italové si nemohou dovolit vlastní byt a založení rodiny odkládají až do 31 až 32 let věku, o pět let později než je evropský průměr. První dítě se rodí matkám ve věku 31 let a sedm měsíců. Mamahotel tak není forma, jak rozmazlená mláďata sobecky odkládají moment, kdy vylétnou z rodičovského hnízda. Je to nutnost.
Ženy a celoživotní péče o rodinu
O mužích lze mluvit proto, že zaměstnanost žen je v Itálii velmi nízká. Ač se společnost za půlstoletí velmi proměnila, je v Itálii velmi málo veřejných a finančně dostupných předškolních zařízení (jen 24 procent dětí ve věku tří let chodí do školky), a kdo nemá výpomoc v podobě hlídajících dědečků a babiček (pětina tak činí denně), má problémy. Jen co děti vyrostou, očekává se, že ženy se budou starat o své i manželovy rodiče, neboť veřejné investice do péče o seniory jsou opět velmi nízké. Sebepovrchnějšímu návštěvníkovi nemůže uniknout, jak Italové milují děti a velmi je hýčkají. Ale vzhledem k tomuto břemeni, které nesou převážně ženy, má země kdysi pověstná mnohočetnými vícegeneračními rodinami jednu z nejnižších porodností na světě.
Muži ve věku 30 až 34 let mají NEET vysokých 21,6 procenta. V Česku je to jen 5,8 procenta.Zdroj: Eurostat (data za 2016)
Když volíte změnu k horšímu
Itálie podala od krize nejslabší růstový výkon – dodnes je chudší než v roce 2007. Takže není divu, že Italové volili protestní strany. Horší je, že ve výrazné většině dali hlas stranám, které nenabízejí žádné funkční recepty na polití ekonomiky živou vodou. Italové udělali reformy, které snižují náklady zaměstnavatelů při najímání mladých, a podporují jejich praktické dovednosti nabídkou kurzů. Ale na reformu, která by jejich trh práce přiblížila někam blíž ke skandinávskému modelu, na tu si zatím nikdo netroufl. Léčit mizerii ještě vyšší dávkou nejistoty pro všechny? Místo toho raději nabídneme zaručený minimální příjem.
Italky ve věku 30 až 34 let vykazují velmi nízkou míru ekonomické aktivity, 39,3 procenta z nich jsou NEET (ani ve škole, ani na kurzu, ani v zaměstnání); ve Švédsku 9,1 procenta.Zdroj: Eurostat (data za 2016)
To zní sexy v zemi, která trpí už jednu generaci stagnujícím HDP na obyvatele a vysokou strukturální nezaměstnaností, akorát je to zároveň země, jejíž vláda je zadlužená až po uši, a to převážně vůči svým občanům. Neboť italské domácnosti jsou překvapivě spořivé, a ačkoli důvěra v italský stát je minimální, kupuje obyvatelstvo ochotně vládní dluhopisy. Díky masivním intervencím Evropské centrální banky je navíc úrokový výnos velmi nízký. Dovedeno do důsledků to znamená transfer od Italů k Italům; svého druhu pomalé vyvlastňování.
Přečtěte si další komentáře Miroslava Zámečníka:
