Pacienti by si měli pečlivěji vybírat, které nemocnici se s vážnou nemocí svěří, říká profesor Jiří Vorlíček, předseda České onkologické společnosti
* Onkologie prochází rychlým vývojem, každý rok přicházejí významné novinky. Jak byste hodnotil dostupnost onkologické léčby v Česku?
Hodnotím ji v České republice jako velmi dobrou. Je srovnatelná i s dostupností léčby v západní Evropě.
* Ve kterých státech mají pacienti nedostupnější léčbu? Platí přímá úměra, že čím bohatší stát, tím štědřejší zdravotnictví?
Neplatí tak zcela. Česká republika má rozhodně lepší zdravotnictví než ekonomiku. Pokud se něco nestane, začne se zdravotní péče zhoršovat. Naproti tomu Británie, která je samozřejmě bohatší, má státní zdravotnictví, které je komplikované a ve svém důsledku horší.
* Kde jsou na tom v tomto ohledu nejlépe?
Velmi dobré to má po stránce finanční i organizační třeba Nizozemsko.
* Bariéry dostupnosti mohou být nejen ekonomické, ale právě i organizační. Přetrvávají u nás v onkologii organizační problémy?
Určitě by některé věci mohly probíhat rychleji, pružněji a lépe – ať už jednání ve Státním ústavu pro kontrolu léčiv, nebo s plátci péče, tedy zdravotními pojišťovnami.
* Dostanou se pacienti za léčbou tam, kam mají?
Pacienti se dostanou tam, kam chtějí. Jedna z důležitých věcí je, aby si pacienti zjišťovali sami na internetu nebo od svých známých, od svých dětí, jaké možnosti v České republice jsou. Někdo si vybere nemocnici, kterou má za rohem, tam mohou dobře operovat apendix a léčit zápal plic, ale možná tam neumějí onkologii. Je potřeba se informovat stejně jako při jiných životních událostech. Tak jako když si kupujete auto. Musíte si rozmyslet, co vlastně chcete, a zjišťovat, jaká je nabídka. V tom vidím velké rezervy. Mnoho pacientů, zvláště starších, dá přednost kratší vzdálenosti nemocnice před kvalitou péče, o které třeba nejsou dostatečně informováni.
* Jak jste léčili v době, kdy jste s medicínou začínal? Věděli jste o možnostech, které tehdy nebyly v Československu dostupné, nebo jste neměli ani informace?
Věděli jsme houby. Začínal jsem před 45 lety. Kdyby dneska někdo byl vystaven podmínkám ne třeba takovým, jako byly před 45 lety, ale i před 25 lety, utíkal by, až by se mu hlava třepala. Situace je úplně jiná a významně lepší. •
O autorovi| Adéla Čabanová, cabanova@mf.cz
