Máme premiéra

Dosáhl-li Kalousek nástupu Paroubka, těžko tomu říkat výhra

Vítězství bývá občas k nerozeznání od prohry. Kalousek sice v tříměsíční vládní vybíjené nakonec přecejen zabodoval a vyřadil trapně kličkujícího Grosse, jenže výsledek je tristní. Superohebného suverénka z plakátu nahradí hyperohebný naježený bafuňář, kterému navíc onen asertivní klučina bude čtrnáct měsíců stát za zadkem a upřímně hlídat každý jeho pohyb. Voliči přišli o zbytky ideálů, pár dezertérům vyhořelo palivo v ministerských raketách, snad jenom unionistický poslanec Zdeněk Kořistka obdržel z nebes mimořádnou šanci, aby odepřením důvěry vládě Jiřího Paroubka bezhotovostně uhradil ODS a Marku Dalíkovi požadované miliony odškodného za vyšumělou korupční aféru z loňského podzimu. Příležitost by měl využít. Pohled na spadlý hřebínek občas až arogantního Grossova pokračovatele by za ten špílec docela stál, hlavně by však šlo o tu nejstylovější tečku za absurdní kapitolou české politiky, po níž by mohly následovat konečně už jen předčasné volby.
Jinak nás čeká čtrnáct měsíců bezperspektivního přežívání. Jakýsi nastavený čas, kdy prioritami ministrů řízených ze zákulisí svými partajními předsedy bude finalizace osobních nebo stranických ambicí a kšeftíků. Paroubek se tváří, že privatizace zbývajícího státního majetku je zcela na periferii jeho zájmu, ale už za měsíc má začít nové kolo prodeje Severočeských dolů a do konce roku se uvažuje také o prodeji Aera Vodochody. Čímpak to, že stabilní a v klidu vládnoucí kabinety obtížný prodej státních podílů v důležitých firmách tak často odkládají nebo protahují, zatímco vlády přechodné a vratké neváhají a konají? Příkladem budiž Český Telecom, rychle prodaný za vrcholně nepřehledné politické situace koncem března. Kdo, ne-li my, kdy, ne-li teď, hájí se hloupě všichni, kteří již stříhají metr do povolebního důchodu. Paroubek je však pro vládu čtrnáctiměsíčního šturmování ideálním šéfem: svých šest let ve funkci náměstka pražského primátora odpovědného za finance se činil, jako by měl skončit každou minutou. Investoval a bral pro město úvěry ve velkém, nejedna firma může na jeho éru vzpomínat s nostalgií. Také z ministerstva pro místní rozvoj se mu za půl roku povedlo udělat štědrou záložnu pro mladé rodiny pořizující si byt. Co nás asi čeká před volbami?
Kupecká realita příští vlády bude v komickém protikladu ke všemu, co v uplynulých týdnech vládní politici slibovali. Kdypak se asi od předsedy ČSSD dočkáme oné „společenské smlouvy“, jíž opíjel veřejnost ještě v březnu? Nástup ekonoma Paroubka automaticky oslabí vliv Martina Jahna i Bohuslava Sobotky, Sobotkovi už příští premiér předem přistřihl křídla ohledně plošných škrtů v rozpočtu, Jahna zase odkázal do role politického učedníka, který nesmí dospělým straníkům mluvit do jejich věcí. Je vůbec s podivem, že Jahn jako mimořádně erudovaný ekonom s mezinárodním a podnikatelským přehledem vzal křeslo v něčem tak obskurním, jako má být Grossova vláda bez Grosse. Udělal to snad s vědomím, že Gross bude stát při jeho debatách o ekonomických záležitostech s premiérem na jeho straně? Nad kolika ministry se v minulých dnech téměř zavřela voda, a přesto je dál budeme vídat na starých postech. Těšit se můžeme třeba na pokračování Jahnova sporu s ministryní zdravotnictví Miladou Emmerovou o financování zdravotnictví. V neposlední řadě jistě znovu ožije Kramářova vila, Paroubek těžko odolá pokušení nastěhovat se na čtrnáct měsíců do prostředí, kam se po červnu 2006 už těžko někdy jako nájemník podívá. Nová vláda bude směšná i tím, jak to dopadlo s řečmi o její nepolitičnosti. Sociální demokraté tak dlouho po lidovcích požadovali, aby nenasazovali nejvyšší stranické špičky, že když KDU-ČSL požadavek alespoň formálně splnila, Grossova strana do premiérského křesla schválně posadila svého místopředsedu. Přitom šéfunionistu Němce i jeho pravou ruku Kühnla sociální demokraté jako by ani neregistrovali. Tuhle šarádu si všichni mohli ušetřit, každému bylo přece jasné, že nejsilnější vládní straně šlo hlavně o to, aby neprodala Grossovu kůži lacino. To, jak nakonec Paroubek s Grossem v zádech sestavili „svou“ část vládního týmu, připomíná ze všeho nejvíc dodatečnou snahu o menšinovou vládu. Uplatnění v týmu totiž našly klíčové postavy realistické levice, kterou se kolem sebe snaží formovat oslabený předseda. Míra separace, s jakou minulý týden každá vládní strana obsazovala své hájemství, ostře kontrastovala s loňským utvářením Grossovy vlády. Můžeme čekat, že Paroubek se i dál bude snažit prodávat veřejnosti politiku svou a sociálnědemokratických ministerstev jako výtvor samotné ČSSD.
Zlé jazyky už v kuloárech trousí bonmot, že nový premiér bude mít v erbu prasečí hlavu a dvě feferonky. Údajně proto, že je ostrý. Tuto vlastnost ovšem uplatňuje především na zvídavé novináře, vůči kolegům v politice bez ohledu na ideový směr je Paroubek naladěn pragmaticky jako málokdo. To je důležitá informace především pro evropské a světové státníky, kteří - stejně jako my - o zahraničněpolitických názorech nového českého premiéra neslyšeli nikdy ani slovo. Snad jim to alespoň, na rozdíl od Grosse, bude schopen vysvětlit bez tlumočníka.