„Nic muže tak nevábí jako žena v hedvábí,“ zněl nezapomenutelný slogan reklamního televizního spotu upozorňujícího na domnělé přednosti syntetického hedvábí z národního podniku Hedva Moravská Třebová. Ač se modelky v reklamě vlnily, seč v rámci povoleného náznakově erotického kodexu té doby mohly, stačila jedna projížďka tramvají v letní dopravní špičce, aby se vyjevilo, jak to s tímhle feromonovým lapačem bylo.
Ženy v umělém vláknu vábily snad jen muže v dederonových košilích a naopak. Při vysoké koncentraci citlivější jedinci raději opouštěli veřejnou přepravu a za horkých dnů to dělají dodnes.
Přírodní hedvábí z vláken z kokonu nočního motýla bource morušového, chladivé, průsvitné a jemné, které by splnilo reklamní slib, bylo těžce úzkoprofilové zboží, občas sehnatelné z dovozu z Číny.
Kdyby všichni znečišťovali ovzduší jako Rusko nebo Čína: Teplota by do roku 2100 stoupla o 5 stupňů
Tam se ostatně vyrábělo už nějakých pět tisíc let, přičemž v prvním století našeho letopočtu bylo jednou z hlavních příčin vysokého deficitu, který římské impérium zaznamenávalo v obchodě s říší středu, neboť Římanky hedvábí milovaly, ale k malé radosti správců pokladny, protože Číňané chtěli vyrovnávat saldo ve zlatě a ve stříbře a v ničem jiném.
Delikatesní housenka
Motýli zkrátka k lidské civilizaci patří nejen jako zdroj vlákna, ale i jako jídlo. Kukly bource jsou v Koreji oblíbený pouliční pokrm „beondegi“, ale znají je také Vietnamci a Číňané. A v takovém Kongu se konzumuje asi třicet druhů motýlích kukel a housenek, v Jižní Africe nebo Botswaně je seženete i konzervované.
Potíž je v tom, že motýlů ubývá s tím, jak se mění jejich životní prostředí a jejich často složitý životní cyklus je činí velmi zranitelnými na ztrátu biotopů. Chtít znovu motýly není jen tak.
Asi nejznámější stěhovavý druh motýla, americký monarcha stěhovavý Danaus plexippus, absolvuje dlouhou pouť na proslulé zimoviště v centrálním Mexiku, odkud se zase na jaře vydávají monarchové zpátky do USA a Kanady.
Nejsevernějších míst výskytu dosáhnou ve čtvrté generaci, aby se ta poslední vydala s příchodem chladu na dlouhou pouť. Ještě před dvaceti lety jich migrovala z USA do Mexika asi miliarda – začátkem listopadu, na svátek Všech svatých, praskaly jedlové větve pod hrozny motýlů, kteří v nich hledali teplo.
Housenky se živí jedovatou klejichou hlíznatou („milkweed“), a proto jak biotopů s klejichou ubývá, mizejí i monarchové. Američanům katastrofální pokles počtu není lhostejný, takže dnes po celých Spojených státech najdete „školní projekty“ nebo i majitele zahrad, kteří se vysazováním klejichy na svých pozemcích snaží monarchům pomoci přežít.
Nový trend v biopotravinách: zákazníci chtějí etické mléko od krav s telaty
Monarchové i další severoamerické druhy jsou pak vypouštěny v rámci posilování populace, ale oblíbené je i jejich hromadné vypouštění při slavnostech, třeba u příležitosti svateb, na památku zesnulým, nebo při quinceanera, oslavách patnáctých narozenin u dívek, což je u lidí latinskoamerického původu, zejména Mexičanů, velká věc.
Vypadá to hezky, a protože brát motýly z přírody je v USA na federálních pozemcích zakázáno, je to také podnikatelská příležitost. Specializované firmy rozesílají poštou motýlí kukly, případně „hotové“ motýly v krabičkách z polystyrénu chlazených ledem.
Většina motýlů žije velmi krátce, často jen dva až tři týdny, přičemž ty nejatraktivnější druhy se vyskytují v tropech.
První motýlí zahrady na Západě, které umožňují návštěvníkům se pokochat jejich krásou, začaly vznikat v 70. letech minulého století. A kde je příležitost, objeví se i nabídka specializovaných producentů. A tak i motýlí farmy představují ne sice nějak gigantický, ale rostoucí a profitabilní byznys, který má svoji mezinárodní zastřešující asociaci The International Butterfly Breeders Association ( IBBA).
Ještě jednu velkou výhodu motýli mají – není to komodita, je jich 21 tisíc druhů, mnoho z nich je pestře zbarvených s často bizarními tvary křídel a jejich chov nenarušuje životní prostředí, naopak může pomoci s ochranou přírody.
Ožralí motýly zachrání prales
Britský zoolog Ian Gordon prováděl na počátku 80. let výzkumy motýlů v chráněné lesní rezervaci Arabuko Sokoke u keňského pobřeží Indického oceánu, kde jich napočetl 263 druhů. Vesničané se nejdřív dívali na „mzungu“ chytajícího motýly jako na výstředního blázna, což přestalo poté, co jim začal za chytání a chov motýlů platit.
| Motýly v Česku |
|---|
| Vhodné prostředí pro české druhy motýlů můžete vytvořit i na zahrádkách a chalupách. Chce to nechat tu a tam kus přirozené louky a u plotu nějaké kopřivy, vysadit keře buddlejí, jejichž květy motýly lákají na nektar. Budete štědře odměněni. |
Když keňské úřady postavily plot oddělující prales od zemědělských pozemků, odpadl tím největší problém v podobě nájezdů sloních stád na pole vesničanů. Místo kácení dřeva, pálení dřevěného uhlí a pytlačení dneska asi devět set farmářů v okolí Arabuko Sokoke získalo díky projektu Kipepeo (svahilsky „motýl“) podstatně výnosnější zdroj příjmu.
Mateřské kusy jsou sice odlovovány z přírody v pralese na sítě napuštěné sladkou mangovou šťávou, která kvasí, a alkohol motýly omámí, ale dál již chov probíhá na farmách, kde motýli nakladou vajíčka na pěstované hostitelské rostliny, jimiž se živí housenky. Po zakuklení se třídí a expedují specializovaným firmám, které zajišťují jejich další distribuci.
Za jednu kuklu dostanou v přepočtu dvacet amerických centů, u ceněných druhů v hlavní sezoně i dolar za kus. V zemích, kde na venkově žijí lidé za dva dolary denně, se to počítá. Jelikož v přírodě blízkých podmínkách se jim daří lépe než v umělém prostředí skleníků, nevytěsňuje je „západní produkce“ a je to udržitelný byznys, který nechává značnou část přidané hodnoty v rozvojových zemích. Předpokladem je, že na export jdou pouze ty druhy, které jsou z hlediska Mezinárodní unie pro ochranu přírody IUCN v kategorii „least concern“, v Keni jde o 74 exportovatelných druhů.
Díky velké rozmanitosti si chovatelé v rozvojových zemích nekonkurují – třeba v plzeňské zoo mají speciální halu zaměřenou na přírodu Filipín, kde létají jen druhy pocházející z tohoto souostroví. Najdete ale i haly, v nichž létají chloriney z Ekvádoru, dietrie z Kostariky, své zasvěcené příznivce mají ornithoptery z Nové Guineje, motýli z Indie nebo Madagaskaru.
Všude tam motýly chrání prales, protože poskytují živobytí lidem. Nepravděpodobná, ale hezká kombinace.
Čtěte také komentáře Miroslava Zámečníka
