Sliby křesťanských demokratů jsou dalekosáhlé, na své si mají přijít betonáři, důchodci, rodiny s dětmi i podnikatelé. Zatímco v případě slídilské aféry paní Nagyové byla obhajoba stále ještě premiéra Petra Nečase založená na mediálním „koktejlu“ a „guláši“ značně nedůvěryhodná, stejná slova by v případě Merkelové docela seděla.
Miliardové výdaje, nota bene v době, kdy zejména Sasko a Bavorsko budou hledat peníze na povodňové škody, dohromady se slibem, že na daně se sahat nebude, příliš dohromady nejdou.
Pro rodiče lepší důchody
Než se začneme posmívat předvolebnímu vábení voličů, podívejme se na bod programu CDU, který v Česku zní jako hudba z Marsu. Křesťanští demokraté totiž chtějí zavést maminkovné (respektive tatínkovné). Jinými slovy rodičům, kteří před rokem 1992 přivedli na svět dítě a vychovali ho, přihodit k důchodu 50 eur měsíčně. Současně by se daňová sleva na dítě měla srovnat s úlevou na poplatníka. Pro představu – u nás je mezi nimi rozdíl 11 tisíc korun ročně. Nosným pilířem zůstává společné zdanění manželů, které u nás naposledy existovalo před šesti lety.
Problém není v tom, jestli jsou „rodinné daně“ nakonec tak výhodné. Koneckonců u nás ani nemají cenu, protože nemáme progresivní zdanění, a tak je nesmysl sčítat příjmy a dělit je na ideální poloviny. Všimněme si ale podstatného lexikálního rozdílu. Zatímco v Německu se dělí manželé o daně (Ehegattensplitting), u nás si muž odečítá „manželku žijící s poplatníkem v domácnosti“. Naši západní sousedé k platu dostávají příspěvky na dítě (Kindergeld), my si nárokujeme „slevu na vyživované dítě“. Domácnost a výživa – to zní jako stať z Listu paní a dívek. A v praxi také vypadá. Žena v domácnosti je nejdotovanějším povoláním.
Tak luxusní rodičovskou jako v Česku jinde nemají, argumentují často zastánci současné rodinné politiky. To je jistě pravda. Zato je už jen málo zemí, kde podobně jako v Česku ještě politici nepochopili, že výchova budoucího daňového poplatníka nekončí tučným rodičovským výpalným. A že nestačí, když ze starého dobrého bismarckovského hesla Kinder, Küche, Kirche (děti, kuchyně, kostel) jako vyznávající ateisté škrtneme to poslední.
Čtěte další komentáře Blahoslava Hrušky:
