R e f o r m a p e n z i j n í h o s y s t é m u
Diskuse o tom, zda je nutná radikální změna našeho důchodového systému, se u nás odvíjí již druhým rokem. Přesto toho zatím mnoho nepřinesla. Změny, které se za současného rozložení politických sil zdají být průchodné, nejsou nijak podstatné. Zvlášť když ministr Špidla couvá i od daňových úlev.
Nadále proti sobě stojí dva tábory. Jedni, zastoupeni především nezávislými analytiky čerpajícími ze studie Světové banky, dokola na číslech dokladují neudržitelnost průběžného financování penzí. Druzí, jimž vévodí nynější ministr práce a sociálních věcí Vladimír Špidla, tvrdí, že povinné spoření na důchod je jen hrou s nejasným koncem a vysokými náklady. Pokusili jsme se proto snést na hromadu všechny argumenty ministra Špidly pro zachování průběžného financování a proti nim postavit argumenty pro zavedení třípilířového systému založeného na povinném spoření. Velkou pozornost jsme přitom chtěli věnovat zahraničním zkušenostem, kterých je po celé Evropě dost a dost. Především však na nich lze dokázat, že třípilířový systém není vzdušným zámkem. Naopak, pro společnost, jíž hrozí stárnutí, je racionálním řešením toho, jak bez nebezpečí hrozivého narůstání schodku státního rozpočtu a kolapsu celého finančního systému zajistit, aby i další generace měly slušnou penzi. Jako hra hodně připomínající letadlo pak působí spíš nynější průběžný systém placení penzí při očekávaném přibývání lidí v důchodovém věku a ubývání pracovně činných.
Ačkoliv zahraniční zkušenosti hovoří pro povinné spoření, je nutno dát Špidlovi zatím za pravdu v tom, že některé země se stejně jako my dosud drží pouze průběžného systému. Ovšem doporučení OECD budovat povinné penzijní spoření zní jasně. Pokud by Špidla chtěl být fér, měl by dát lidem možnost volby mezi dvěma systémy, podobně jako na Britských ostrovech.
Jako šéf resortu pro pojištění je, ovšem pouze dobrovolné. To už u nás pár let funguje, ale nijak slavně. Lidé totiž k němu nejsou nijak výrazně motivováni. Ministr tak zůstává kdesi na půli cesty mezi revolucí a konzervatismem. V půli cesty se ale operuje špatně, a tak se teď čeká, kampak se tento místopředseda vlády vydá. Ani jeho návrh nezavádět pojištění jako povinné, nýbrž jej učinit přitažlivým, nemusí být prost revolučního rozměru. Jestliže Seneca říkal: „Zařiďte, aby se poctivost vyplácela, a přestane se krást, potom pro nás může platit: Zařiďte, aby to bylo výhodné, nic to nestálo, a pak to nemusí být povinné. Bohužel, z této sentence nelze nic vypustit. Výhodných investičních nástrojů je totiž na trhu celá řada.
Jediná cesta, kterou by Špidla v rámci své filozofie mohl zvolit, vede přes daňové úlevy. Firmám i soukromým osobám. Skutečným ideálem by bylo odečítání peněz, které by si lidé spořili na penzi, nikoliv z daňového základu, nýbrž z daní. Prostě by se jen jejich část (a část daňových úniků) přesměrovala jinam, a lidé by tak dostali jakési peníze navíc bez rizika. Špidla však o podporu přes daně kupodivu příliš nestojí. Rozhodl se pro zvýšení současného státního příspěvku. To je ale už jiná písnička, a pokud má přinést úspěch, bude muset být hodně silná.
Každopádně, pokud by chtěla sněmovna přistoupit na stimulování penzijních úspor příspěvkem, musela by také uzákonit jeho valorizaci. Nikoliv tedy příspěvku, nýbrž hranic, při kterých účastník připojištění dostává tu či onu podporu. Není totiž možné říci, že třeba čtyřicetiprocentní podpora bude jen na dvě stovky, a trvat na tom pět let, když desetiprocentní inflace učiní z dvoustovky za chvíli téměř bezcenný papír, který nemá smysl ukládat.
Především však proti příspěvku jako jediné formě státní podpory hovoří nedostatečná motivace vůči zaměstnavatelům. Myšlenka podnikových penzijních fondů, která je ostatně Špidlova, tak vezme za své, jestliže budou moci platit svým lidem na penze pouze z čistého zisku. Je potom trochu s podivem, proč se mají podnikové fondy zakládat. Jediným důvodem může být chuť takto uložené peníze používat k vlastním účelům, jako se to v Británii stalo s Maxwellovými fondy. Přes-to jsou úvahy ministra Špidly a jeho úřadu o zvýšení státního příspěvku prospěšné. Abychom zabránily úmrtí nynějších dobrovolných penzijních fondů, musíme učinit penzijní připojištění výhodnější než krátkodobější formy investování, jako je třeba stavební spoření.
Špidla přitom evidentně i se současnými fondy do budoucna počítá jako s poměrně důležitými subjekty. Zřejmě nesdílí obavy některých dalších odborníků, kteří nechtějí těmto v řadě případů neprůhledným subjektům svěřit biliony korun, které by měly v penzijních fondech skončit, kdyby se staly skutečně povinnými. Raději by je viděli u světových správců aktiv typu Merill Lynch, Salomon Brothers a podobně. V této souvislosti není jasné, kde vzal Špidla svůj argument o tom, že dlouhodobá kapitálová výnosnost penzijních fondů je pouhá dvě procenta, a tudíž je možné je chápat pouze jako nějaké doplňky. Toto číslo je ve skutečnosti ve světě výrazně vyšší a pohybuje se dlouhodobě kolem sedmi procent. A protože na globálním trhu se v delším horizontu vždy vydělává, jsou světoví správci portfolií asi správnými partnery.
Na druhé straně mají současné fondy pravdu, jestliže říkají, že by zřízení několika velkých fondů s centrálním dohledem, kam by plynuly povinné příspěvky, nebylo fér. Když vznikaly, nebylo o přesměrování peněz jinam řeči, a teď by se změnila pravidla v polovině zápasu. Snad by se dalo jít cestou, při níž by nynější subjekty participovaly menším dílem na větších koláčích. Koneckonců, mají z komunikace s ministerstvem financí své neocenitelné zkušenosti často připomínající horor.
Špidlův kabinetní kolega Pavel Mertlík odmítá povinné připojištění na bázi soukromých fondů například proto, že podle něj nemají soukromé firmy vydělávat na státem zavedené povinnosti. V Británii vyřešili tento problém jednoduše. Zavedli minimální důchod stejný pro všechny. Nad jeho rámec si může každý vybrat - stát nebo soukromý fond. A soukromé fondy vyhrávají. Není divu. Například v jihovýchodní Asii se chovají státy k penzijním fondům jako brutální tuneláři, když jim prodávají státní cenné papíry se záporným reálným výnosem.
Podoba penzijního systému je vážná věc. Jak vážná, to se ukázalo při letošních předčasných volbách. Spolknutí brouka po volební prohře je legrace, která mrazí.
ČLÁNKY DO MAILU