Mamonáři versus žízniví

Jedině kartel OPEC ovlivňuje cenu ropy trvale a bezprostředně

Na nic se snad u nás – s výjimkou politiků – nenadává tak urputně jako na ceny paliv a energií. Hladina adrenalinu nám spolehlivě vzrůstá nejenom při návštěvě čerpací stanice či při placení účtů za elektřinu, plyn nebo teplo, ale již jen při zmínce o jménech ČEZ, RWE nebo o teplárnách. Pláčeme však opravdu vždy na těch správných hrobech? Jsou dodavatelé energie skutečně tak nenasytní a zcela postrádají sociální cítění? Mohou politici efektivně zamezit růstu cen energií, nebo skrytě či zjevně podporují energetické molochy? Mnoho složitých otázek – málo jednoduchých odpovědí. My Češi jsme historicky navyklí hledat a nalézat nepřátele tam, kde nejsou. Švejkovská logika „zabili jste mi strejčka, tu máte přes držku“ funguje bezchybně. Je mnohem jednodušší svalit vinu na někoho či něco, čeho se můžeme dotknout, nežli hledat příčiny takového stavu. Aby bylo jasno, smyslem tohoto článku není obhajoba výrobců a dodavatelů paliv a energií; jsou to silné ekonomické subjekty, které zcela přirozeně trpí sklony k monopolistickému mamonářství. Na druhé straně se pohybují v tržním prostředí posilovaném celým procesem „unbundlingu“. Kde tedy najdeme odpovědi na naše odpovědi o příčinách růstu cen?

DOBRÝ ODHAD PŘEDEVŠÍM

Kdo se zabývá prognózami cen energií, ví, že alfou i omegou je správná predikce vývoje cen ropy. Od té se v zásadě odvíjejí vývojové trendy ceny všech ostatních paliv: někde přímo (pohonné hmoty, topné oleje, LPG nebo zemní plyn), jinde zprostředkovaně (uhlí, teplo, elektrická energie). Odhad cenového trendu ropy je významným nástrojem makroekonomické politiky. Příklady nesprávného odhadu vývojové tendence světové ceny ropy jsou například v minulosti nesčetněkrát analyzovaný seriál ropných krizí v sedmdesátých letech minulého století nebo aktuální vývoj hospodářské situace v Rusku. Je přitom zajímavé, že na obou těchto situacích Rusko prodělalo právě díky chybným odhadům vývoje světových cen ropy. V prvním případě byla ztráta způsobena v důsledku podcenění možného růstu a vírou, že ceny ropy budou trvale spíše klesat. To samo sebou nevyhovovalo dlouhodobým záměrům na export zemního plynu do západní Evropy. Ochranou před takovým vývojem byl systém takzvaných „eskalačních“ doložek, které „odpojovaly“ bezprostřední závislost mezi cenou ropy a plynu a v zásadě nivelizovaly ceny zemního plynu při obousměrných výkyvech světových cen ropy. Následné cenové šoky se pak v ceně ruského plynu nemohly projevit; Rusko tak bylo dlouhodobě nuceno prodávat svůj plyn mnohem levněji, než odpovídalo jeho mezinárodním cenám. Důsledek? Miliardové ztráty potenciálního příjmu a mimořádné zbohatnutí západoevropských plynárenských společností: Ruhrgasu, Gaz de France, italského SNAM a rakouského ÖMV. Současný příklad je přesně opačný. Strmý růst cen ropy v posledních letech byl mylně považován za trvalý vývoj. Dokladem mohou být novější odhady cen ropy a plynu publikované význačnými ruskými státníky. Export uhlovodíkových paliv přinášel vyšší a vyšší výnosy a na tento trend byl nastaven i program vnitřní zadluženosti země. Ekonomické důsledky současného rychlého poklesu světových cen ropy tak v Rusku znásobily hospodářské potíže nastartované světovou finanční krizí.

CITLIVÉ TRHY A OPEC

Proč však dochází k takovým cenovým kotrmelcům? Částečně za to může přecitlivělost ropných trhů na vnější podněty; třeba i na ty hypotetické. Blíží se hurikán k Texasu? Cena ropy ihned stoupá. Jsou americké ropné rezervy podezřele nízké? Cena roste. Čeká se možná chladnější zima? Ropa zdražuje. V minulých týdnech došlo k růstu ceny vlivem faktu, že jeden velký tanker byl unesen somálskými piráty. Takových příkladů je nepřeberné množství právě tak jako i důvodů pro poklesy cen. Přesto však existuje jeden faktor, který cenu ropy ovlivňuje trvale a bezprostředně – ropný kartel OPEC (Organizace zemí vyvážejících ropu). Jeho vznik se datuje do roku 1960, kdy z iniciativy Iráku podepsaly v Bagdádu Kuvajt, Írán, Venezuela a Saudská Arábie dohodu o společném postupu při těžbě a prodeji ropy. OPEC, jehož sídlo je ve Vídni, vznikl v roce 1961 a jeho členy se postupně stávaly všechny významnější producentské země z oblasti Středního východu, Jižní Ameriky, Afriky i Asie. Nynější OPEC má 12 členů a kontroluje asi dvě třetiny světové těžby ropy. Není to klub těžařů, ale vlád producentských zemí. Jediným základním cílem je co nejlépe společně zpeněžit vytěženou ropu – a za tím účelem jsou stanovovány těžební kvóty. Neznamená to tedy přímé stanovování prodejních cen, ale jejich zprostředkovanou tvorbu prostřednictvím mechanismu nabídky a poptávky. Je zřetelné, že vedle faktorů ekonomických, které při rozhodování převažují, mají vliv i faktory politické. Trojúhelník Izrael-USA-Írán je asi nejzřetelnějším zdrojem tenzí ve světovém obchodu s ropou. Ostatně ona politická orientace jednotlivých členských zemí OPEC není vůbec vyhraněná. Jsou zde jak liberální režimy, tak i země „paranoika“ Huga Cháveze (Venezuela) či napraveného diktátora Muammara Kaddáfího (Libye). Uplatňování nějakých kolektivních restrikcí politického původu je tak poněkud obtížnější a hra na světového politického četníka je tedy většinou málo patrná. Závěry jednání OPEC mají navíc váhu doporučení. Někteří jeho členové tak nedodržují vždy zcela striktně těžební limity, na nichž se předtím ve Vídni dohodli.

BABO RAĎ!

Současný strmý pád cen ropy vyvolal reakci OPEC na mimořádném zasedání; jeho rozhodnutí snížit těžební kvóty o půl milionu barelů denně mělo propad cen zastavit. Doposud se tak však nestalo. Důvodem je především světová finanční krize a následná recese, stlačující úroveň energetické spotřeby v tradičních odběratelských regionech. Cena ropy tak v krátké době klesla z téměř 150 USD za barel na cenu kolem 50 dolarů. Je těžké dnes odhadnout, zda a jak moc bude chtít OPEC dále utahovat světové ropné kohouty. Udržování rovnováhy v době tak hospodářsky turbulentní se jeví spíše jako sázka do loterie. Přílišný růst ceny by prodloužil recesi - ohrozil by tedy dlouhodobě schopnost světového trhu stabilizovat či zvyšovat spotřebu ropy. Nízký růst ceny nebo jejich pokles znamená v dobách klesající spotřeby dvojnásobné riziko poklesu příjmů za ropu. Zkrátka: pro kartel žádné lehké rozhodování!

STÁT JE MALÝ PÁN

Vraťme se ale k původní otázce. Mohou energetické společnosti či vládní úředníci ovlivňovat ceny paliv a energií na trhu? Upřímně řečeno, v podmínkách volného trhu je prostor pro všechny tyto subjekty velice omezený. Stát prostřednictvím Energetického regulačního úřadu hlídá ceny služeb (přepravy a distribuce), které mají charakter přirozeného monopolu. Systémem licencí a koncesí může ovlivňovat vstup nových subjektů na trh či podmiňovat výstavbu rozsáhlejších nových investic. Možné je i nižší nastavení spotřebních daní u paliv a energií – ale zkuste to vysvětlil kterémukoliv ministru financí… Hypotetickou výjimkou je snad ČEZ, kde stát drží majoritní podíl. Je ale snad „slovenská cesta“ opravdu tím správným řešením? Stát zkrátka nemá ve svých rukou žádné významnější nástroje, jimiž by byl schopen prosadit milosrdnější ceny. Pokusy uzákonit jakousi energetickou politiku státu jsou předem odsouzeny k nezdaru právě proto, že státní správa (bohudík) nedisponuje žádnými nástroji centrálního plánování. Pokud by tedy otázka zněla – „co může stát účinně dělat s důsledky růstu cen paliv a energií?“ – museli bychom hledat odpovědi především v oblasti státní sociální a důchodové politiky.

DIKTÁT CENY

A co naši velcí energetičtí hráči? Jak ti mohou ovlivnit výši svých cen? Pramálo. Jistě, existují některé náklady či výdaje, o jejichž oprávněnosti či přiměřenosti lze úspěšně pochybovat. Tyto společnosti nejsou výjimkami na českých hospodářských luzích a hájích. Jak by se ale projevila redukce takových nákladů na konečné ceny? Troufám si tvrdit, že zcela nepatrně anebo nijak. Jediným důsledkem by byly chybějící peníze v jiných společenských oblastech: v kultuře, sportu, v neziskové sféře a podobně. Cena elektřiny roste vlivem obecnějších cen evropských; systém energetických burz umožňuje vyvážet elektřinu za ceny vyšší, než je v tuzemsku zvykem. Co tedy zabrání kompletnímu vývozu komodity na trhy, které přinášejí vyšší zisk? Snad jen vyrovnání tuzemských cen s ostatní Evropou, a to znamená nemalý růst ceny na českém trhu. S plynem je to ještě horší. Téměř 80 procent z ceny, kterou jako zákazníci platíme, představuje importní cena plynu. Z těch zbylých 20 procent se udržuje a provozuje celá plynárenská soustava, jsou kryty náklady na obchod a vytváří se zisk. Jak patrno, velikost nákladů, které mohou plynárenské firmy bezprostředně ovlivnit, je z pohledu konečných cen hodně malá. Teplárny se zase na jedné straně potýkají s růstem ceny energetických surovin – uhlí, plynu a ropy, na straně druhé pak s rostoucí potřebou oprav a údržby zařízení, jejichž mez fyzické životnosti se kvapem blíží. Je asi štěstí, že ropa a její produkty jsou u nás využívány především pro pohon motorových vozidel nebo pro chemickou výrobu. V zemích západní Evropy, jejichž uhelné zásoby byly vyčerpány již dříve, je ropa využívána jako palivo pro elektrárny.

CO JE NEZBYTNÉ

Existuje tedy vůbec nějaké řešení, kterým by bylo možno zastavit růst cen paliv a energií? Zdá se, že ne. Plenivý způsob těžby energetických surovin vede zcela přirozeně k jejich fyzickému úbytku. Přitom světová spotřeba energie trvale roste. Z prostých zákonů nabídky a poptávky lze snadno odvodit, že ceny paliv spíše porostou, jakkoliv může jejich konkrétní vývoj oscilovat (například nyní cena benzinu v Česku klesá). Tak tedy: nemůžeme-li si nějaké zboží z důvodů jeho vysoké ceny dovolit, musíme jej buď nahradit něčím levnějším, anebo snížit jeho spotřebu. Lze ještě pregnantněji vyjádřit zásadní nezbytnost energetických úspor a rozvoje obnovitelných zdrojů? Není už na čase omezit spílání pouze na politiku a v oblasti energií začít něco podstatnějšího dělat?

SITUACE
Jak stát (ne)ovlivňuje cenu paliv a energií na trhu - Prostřednictvím Energetického regulačního úřadu hlídá ceny služeb (přepravy a distribuce).
- Systémem licencí a koncesí může ovlivňovat vstup nových subjektů na trh či podmiňovat výstavbu rozsáhlejších nových investic. - Může nastavit nižší spotřební daň u paliv a energií.