Máme za sebou první kolo jarovizace české vlády. Občerstvení potřebovala, ale činit si nějaké naděje na zlepšení chodu státní správy je marné. Marta Nováková na průmyslu byl omyl od první vteřiny, kdy to Andreje Babiše napadlo. Přinejmenším z hlediska profesionality.
Zvládnout chod tak významného ministerstva s tak rozsáhlou agendou bylo nad její síly a zkušenosti, což ovšem nebránilo tomu, aby rok vydržela v úřadu, který se prakticky zastavil. Protože toho moc neudělala, nemohla ani moc pokazit, takže jí nakonec zlomily vaz spíše slovní delikty týkající se trvající ostudy s českými datovými službami mobilních operátorů a diplomatická blamáž s čínským velvyslancem.
Její nástupce Karel Havlíček je jiné kafe. Bystrý, ambiciózní a schopný obklopit se podobnými spolupracovníky může úřad rozhýbat. Jenže to v politice nestačí. To pozná nejen on, ale i nástupce Dana Ťoka, zkušený právník Vladimír Kremlík.
I na dopravě je dobře, že k výměně došlo. Ťok měl odejít už dávno. Svůj úřad neměl příliš pod kontrolou, vládly mu tam nejrůznější partičky z Moravy. Moc se toho fakt nepostavilo, a především příprava staveb se nezrychlila, ale protáhla.
A ani připravené, či dokonce spuštěné stavby, jako je rekonstrukce D1, neběžely úplně dobře a nepříjemností bylo více, než je zdrávo. A že by se peníze, které se neproinvestovaly na nových stavbách, nějak projevily na údržbě, tvrdit určitě nejde.
Stěžovat si přitom na špatnou legislativu je liché. Především v těchto případech jde vždy a všude především o lidský faktor, schopnost a odvahu rozhodovat a až pak o předpisy. Ty navíc lze legislativně upravit. Samozřejmě pokud to dotyčný ministr umí prosadit.
A to není vůbec o tom, jestli je dotyčný ministr špičkový odborník a univerzitní profesor, nebo prvotřídní manažer se světovými zkušenostmi. Skutečný ministr musí mít to, čemu se říká výtlak neboli reálný politický vliv. Bez toho nejen neprosadí potřebnou legislativu a nezíská peníze na konkrétní programy, ale nebude mít pod kontrolou ani své státní podniky a agentury. A výtlak členové Babišovy vlády nemají a mít nesmějí. Nemají ani poslanecký mandát, často nejsou ani členy hnutí. Nejsou tak ani vázaní žádným politickým programem, který nakonec ANO v klasické podobě vůbec nemá a nahrazuje ho předvolební brožurkou svého vůdce.
Ministři tak mohou přicházet s libovolnými iniciativami, jejichž cíl je nejasný či rovnou vzájemně protichůdný, či dokonce zcela nesmyslný, a čekají, jak Šéf rozhodne. Bizarním příkladem je nápad ministryně Schillerové na zrušení plateb státu na zdravotní pojištění dětí a penzistů a přenesení nákladů na daňové poplatníky. V normální straně by taková ministryně okamžitě skončila. Tady se nic neděje, protože to stejně neprošlo přes Šéfa. Když neexistuje politický cíl, máme neomezené množství cest, po nichž se můžeme ubírat.
A tak na celé maňáskové rošádě je nejzajímavější to, co se nestalo, o čem se jen hojně spekulovalo. Tedy výměna ministra spravedlnosti Kněžínka za Marii Benešovou. Zkušená justiční matadorka by si jistě s hrozbou žaloby na premiéra dovedla poradit. Ale není všem dnům konec.
O autorovi| Pavel Páral paralp@mf.cz
