Osmnáctý ročník soutěže Manažer roku přinesl překvapení. Nejlepším manažerem roku 2010 je poprvé v historii soutěže žena.
Foto: Jakub Stadler
Senta Čermáková zastává ve společnosti Hewlett-Packard post ředitelky pro vztahy s médii a analytiky a působí na celosvětové centrále Hewlett-Packard Corporation v Kalifornii. Zatímco dosud vždy odborná porota vybírala manažera roku i manažerku roku, letos byla Češka na světovém postu prostě nejlepší, a tak porota měla o něco méně práce. Sentu Čermákovou Profit vyzpovídal hned po ocenění.
Jaké jsou první dojmy po udělení ocenění Manažer roku vám, ženě?
Je to hezké. Zbourala jsem zase další bariéru a mám z toho radost.
Co podle vás rozhodlo?
Obecně myslím, že mi nahrává fakt, že nepracuji na českém trhu, ale jsem na tom mezinárodním. Zatím to chápu tak, že se tu lidé do mě promítají. Říkají si, že když jsem úspěch ve světě mohla udělat já, můžou ho dosáhnout taky. Lidé jsou tím inspirováni.
Jaká byla cesta k takovému úspěchu?
Ten úspěch je vydřený. Máte snahu být nejlepší a postupně se vám to na určité pozici povede. Pak tuto pozici přerostete a skočíte o krůček dál, a zase znovu. Já svou práci dělám 20 let. Napřed jsem začínala na českém trhu, pak jsem šla na region, pokračovala na světovou úroveň. Moje kariéra tedy byla opravdu vydřená, krůček po krůčku. Nikdo mi nic neodpustil. Pracuji s velkým nasazením a ještě z toho mám radost.
Které vlastnosti jsou k takovému úspěchu potřeba?
Myslím, že je tam hodně urputnosti. Nesmíte se zaleknout ani složitých projektů, u kterých máte na začátku pocit, že je nedokážete zvládnout. Na světové úrovni je pak důležité umět rozklíčovat situaci. Rozumět tomu, kdo jakou hraje roli v týmu. Kdo má vliv.
Mají ženy v takovém případě nějakou výhodu?
Vidím i na sobě, že ženám nejde o to, aby byly úspěšné jen ony, ale aby se dařilo celému týmu. Říkám tomu mateřský management. Já lidi ve svém týmu považuji za svou rodinu. A jsem ráda, když uspěje celý tým.
Jak se osvědčily ženy manažerky v době krize?
Ženy dokáží přinést nové nápady, vyjet ze zajetých kolejí. Manažerky umí i riskovat a výhodou je to, že dobře znají svůj tým. Znají jeho potenciál. V době krize jsou schopné přeskládat kompetence v týmu. Proměnit ho tak, jak je v krizi potřeba. Dynamičnost žen je právě v empatii, psychologii a nonverbální komunikaci. A právě o komunikaci jde. Ta vám může celý projekt shodit, pokud jí nevěnujete patřičnou pozornost nebo ji děláte špatně. Tam vidím taky svou silnou stránku. Komunikaci jsem studovala a to pomůže každému manažerovi.
Senta Čermáková (42)
Vystudovala kybernetiku na Elektrotechnické fakultě ČVUT. Pracovní kariéru začínala v Digital Equipment Corporation, který se po pár letech spojil s Compaq a později s firmou Hewlett-Packard. Hned po spojení se přihlásila do konkurzu na pozici marketingové ředitelky, ve kterém vyhrála.
Pro vás jsou znalosti jazyků nutností. Jaké další schopnosti by měl manažer mířící takto vysoko mít?
Jazyk je nezbytnost, to je jasné. Na své angličtině pořád pracuji. Čtu jednu knihu týdně, abych obnovovala slovník. To je taková vnitřní dřina člověka, který chce být mezinárodně úspěšný. Pak je důležité najít si svůj segment, svůj obor a v tom být hodně dobrý. Může to být zemědělství nebo biotechnologie, cokoliv. Jen je nutné v něm dřít a být v něm co možná nejlepší.
Rozhodují o úspěchu i nějaké pracovní návyky?
Nesmíte lidi, kteří jsou okolo vás, nikdy zklamat. Když máte něco dodat do středy, dodejte to už v pondělí. Musíte lidi neustále překvapovat. Být k nim pozitivní. Chovat se k nim jako k milým tvorům. Nikdy je nesmíte podceňovat, ať dělají na projektu ty nejhorší práce. Každý v týmu má svou přidanou hodnotu. Pokud ukážete hezký přístup, oni vám to stokrát vrátí.
Znáte české i zahraniční prostředí. Jaký je rozdíl mezi českými a zahraničními manažery?
Je spousta rozdílů a sama s tím mám problémy. Pocházím z české manažerské školy, kde jsme zvyklí na to, že přijdeme s koncepcí a ostatní jdou za námi. V USA tohle nefunguje. V Americe manažer taky vymyslí strategii, ale potom všechny lidi v týmu osloví a nechá si tu koncepci opřipomínkovat. Je to zdlouhavější, ale nakonec jsou lidé víc integrovaní v projektu i se svými nápady a vše se dravěji a rychleji posouvá dopředu. Je to demokratičtější způsob řízení, na který jsem si sama musela zvykat. Osobně jsem energická a jdu do všeho s vervou, ale pokud jsem na celosvětové úrovni začala kolegům vnucovat své nápady, nevzali to. Navíc jsem nebyla v týmu oblíbená. Takže si už dávám pozor. Není to moje přirozenost, ale vím, že pokud chci být úspěšná na mezinárodní úrovni, tak toto nepsané pravidlo musím taky dodržovat.
