Premiér Zeman pomáhal stupňovat napětí
ZÁZNAM TELEVIZNÍHO PŘENOSU ze slavnostního spuštění Temelína by mohl jednou sloužit jako historický doklad jedné etapy ve vývoji české politické kultury. Tomu, kdo sledoval, jak špatně byla připravena tisková konference v Temelíně, musel běhat mráz po zádech. Mohl pouze doufat, že samotná Jaderná elektrárna Temelín je přece jen zabezpečena lépe.
Nejde jen o to, že si vládní mluvčí Libor Rouček pletl účastníky tiskovky nebo že nikdo nezajistil překlad z němčiny, byť přítomnost rakouských novinářů asi pro nikoho překvapením nebyla. Nejzajímavějším studijním materiálem je totiž chování Miloše Zemana a jeho konkrétních odpovědí, kterými pomáhal aktivovat další vlny protestů.
Českému premiérovi rozhodně nelze upřít rozhodnost, ochotu hájit své stanovisko či nadchnout věrné posluchače. To jsou vlastnosti, které musí dobrý politik mít. Ale moderní demokratický politik toto vše dělá slušně.
Zeman v Temelíně svou aroganci rozdával do různých stran. Neopomněl své „oblíbené novináře, když jednomu z nich odpověděl: „…Pokud někdo nedokáže pochopit, že nemůžete dělat referendum bez schváleného zákona o referendu, je mě ho upřímně líto. Dalším terčem byl prezident Václav Havel. Jeho pochybnosti o Temelínu Zeman odbyl jednoduše: „…Já bych na místě pana prezidenta litoval především toho, že jsem nezabránil tunelování české ekonomiky…
Ale nejvíce to „schytali Rakušané. Premiér nejprve navrhl rakouským oficiálním místům, aby se zeptala na bezpečnost Temelína v Mezinárodní agentuře pro atomovou energii ve Vídni, když to tam nemají daleko. Rakušany požadovanou studii o posouzení vlivu na životní prostředí (EIA) zase popsal jako dokumentaci, která mimo jiné zahrnuje změnu počtu židlí v závodní jídelně, výměnu stoupaček a podobné jistě důležité záležitosti. A kancléři Wolfgangu Schüsselovi vzkázal, že se s ním sejde, až skončí blokáda hraničních přechodů. Kdy jindy by se ale premiéři dvou států měli setkávat, když ne ve chvíli, ve které se úroveň jejich vztahů blíží bodu mrazu?
Když k tomu připočteme Schüsselova slova o tom, že s ním Zeman odmítá komunikovat a že mu dlouho ani neodpovídal na dopisy, není pochyb, že premiér je právě tím, kdo česko–rakouské napětí pomáhá stupňovat. Že to samé činí v Rakousku třeba Jörg Haider nebo někdo další, není omluvou.
Přitom třeba v rakouské zahraniční politice je možné najít mnohem příznivější signály, než je hrozba Vídně, že bude komplikovat jednání o vstupu Česka do Evropské unie. Vídeňská diplomacie si v poslední době – možná ještě více než dříve – uvědomuje, jak důležité jsou pro ni vztahy se zeměmi střední Evropy, a je odhodlána své sousedy na cestě do EU naopak podporovat. Její zájem je jasný: Když budou středoevropské státy schopny zaujmout společné stanovisko, budou lépe slyšet v Bruselu. Kdyby už byli rakouští spojenci (v tomto případě třeba Maďaři či Slováci) letos v únoru v unii, bylo by pro ni mnohem složitější zavést hospodářské sankce vůči Vídni.
To, že jsou možnosti jednotlivé malé země v EU omezené, by mělo zajímat nejen rakouské diplomaty. Tím spíše, že Rakousko už se na rozdíl od nás členskou zemí unie stalo.
Ale Miloše Zemana možná nemusí příliš vzrušovat, co bude po vstupu do Evropské unie. Pokud splní svá slova, v té době už dávno v politice nebude. Pro premiéra vlastně ani není důležité, co si o něm budou lidé myslet v průběhu příštích parlamentních voleb. Svou stranu do nich totiž nepovede. Dokonce ho ani nemusí zajímat, co si o něm teď myslí jeho odpůrci. Stoupenců, kteří ho bezmezně obdivují, je stále dost.
Pokud přistoupíme na tuto logiku, dost možná, že bychom museli Zemana a jeho chování označit za úspěšné. V době vzrušených emocí premiér boduje. Je pravděpodobné, že jeho zásluhou nyní stoupají preference sociální demokracie.
Z politologického hlediska je zakopaný pes možná právě v Zemanově rozhodnutí odejít. Jednou z nepopiratelných výhod demokracie je skutečnost, že politici, kteří bojují o své znovuzvolení, jsou nuceni nejen získávat sympatie voličů, ale také přemýšlet o tom, jak si je udržet v budoucnu. Podobně jako americký prezident na konci své druhého volebního období dnes Zeman musí řešit jiný problém: jak vstoupit do historie. A tam může být zapsáno, že v konkrétním okamžiku spuštění Temelína se nezalekl žádného z velkého počtu nepřátel. Tak proč si takového nepřítele občas uměle nevytvořit.