Požadavek EU na zveřejňování platů managementu velkých firem může vyvolat mezi českými manažery pobouření. Ze strany občanů přinese nepochybně uspokojení. V ČR nastala totiž patologická situace, kdy si vrcholný management nechal vyplácet obrovské odměny, aniž by byla nastolena otázka odpovědnosti.
Superodměny si vypláceli vrcholní funkcionáři ztrátových i krachujících bank. Naši manažeři se rádi srovnávají se svými západními kolegy, jenže tam je jejich odměna na výkonu či výsledcích práce ve velké většině přece jen závislá. Související, avšak přece jen poněkud jinou otázkou je citlivost české společnosti na rozevírání platových nůžek. Komunizmus degradoval duševní práci v souladu s marxistickou teorií, že produktivní práce je jen ta, která přímo vytváří materiální hodnoty. Takový pocit do značné míry přetrvává. Základním problémem je ale patrně to, že v odměňování neumíme rozlišit kvalitní práci od nekvalitní, takže stejně se platí dobrým i špatným řemeslníkům, stejně jsou odměňováni dobří i špatní učitelé atd. Každý člověk má proto po ruce příklad, kdy se jednomu platí neoprávněně málo a jinému neoprávněně mnoho. Útěchou nám může být jen to, že žádný systém na světě není v tomto ohledu dokonalý. Vyspělé země však disponují korektivními mechanizmy, které nenechají dlouho bujet očividné zneužívání moci. Pravidla o hospodaření firem mohou k vytvoření takových mechanizmů přispět.
