Manažerský barometr

8. 10. 2002

Pokus o zázrak, Marnost, nebo krádež?

Pokus o zázrak

Myslíte si, že stát najde kupce, který za 63 procent akcií Unipetrolu zaplatí cenu, kterou nabídl, ale nakonec neuhradil Agrofert (361 milionu eur)?

Spíše jako nereálnou vidí respondenti Manažerského barometru možnost, že by stát za opakovanou privatizaci Unipetrolu vyinkasoval tolik peněz, kolik původně za podíl 63 procent sliboval Agrofert. Někteří manažeři sice tvrdí, že petrochemický gigant cenu 361 milionů eur má, ale dodávají, že zájemci v opakovaném prodeji takovou sumu nenabídnou. „Jakmile se něco prodává podruhé ve stejných souvislostech, většinou to bývá již za cenu sníženou zhruba o 30 procent oproti původní neuhrazené ceně. Pokud by stát dosáhl při novém prodeji stejné ceny, byl by to malý zázrak,“ říká jeden z ředitelů. Další tvrdí: „Byl by to špatný obchodník, který by se nepokusil nastalou situaci nevyužít ke snížení ceny, takže asi sotva někdo zaplatí tuto cenu.“ Jiný respondent shrnuje: „Skuteční investoři se o své peníze starají a neplatí víc, než je nezbytné. Tuto privatizaci stát nesmírně zpackal, takže mu nezbude nic jiného než prodat za nižší cenu. Je neuvěřitelné, že po dlouhé řadě negativních zkušeností s česk

Marnost, nebo krádež?

Ministerstvem financí zvažovaná paušální daň pro ztrátové podniky a živnostníky je podle vašeho názoru:

Krokem ke zlepšení výběru daní 20,2 %

Marný pokus zvýšit rozpočtové příjmy 44,4

Forma znárodnění majetku 9,1

Jiné 17,2

Neumím posoudit 9,1

Přiznání neschopnosti vybrat daně, zlodějna, znárodnění, absolutní nesmysl, krok zpět. Respondenti Manažerského barometru našli pro návrh ministerstva financí na zavedení paušální daně i řadu dalších nelichotivých označení. Pokud by měly ztrátové firmy a živnostníci platit paušální odvody do státní kasy, postihlo by to řadu zdravých podniků a časem zvýšilo i nezaměstnanost. „Stát nám vlastně přiznává, že není schopen ohlídat správnost výběru daní, a tak jednoduše chce šoupnout do jednoho pytle firmy, které kvůli masivním investicím opravdu hospodaří se ztrátou, a ty, které provádí „extrémní“ daňovou optimalizaci. Zkrátka, když je státní kasa v důsledku marnotratného hospodaření předchozí vlády - mimochodem stejné politické strany - prázdná, tak se bere, kde se dá,“ myslí si jeden z manažerů. Další tvrdí: „Myslím si, že je to nesystémové opatření státu, který zcela rezignoval na výběr daní.“ Mnoho dalších konstatuje: „Je to blbost. Proč se stát raději nesoustředí na zjednodušení daňové soustavy a zlepšení výběru daní? Cílem státu by mělo být motivovat lidi, aby vydělávali a platili daně, dnes to ale spíš vypadá, že se snaží o opak.“
„V případě podniku, který své výsledky nezkresloval a je opravdu ve ztrátě, to může znamenat i krádež, tedy formu znárodnění,“ uvažuje jeden z respondentů. Další vzpomíná: „Podobné zrůdnosti mohou vymýšlet pouze političtí představitelé, kteří nikdy nebyli sami za sebe zodpovědní a nemají žádné praktické životní zkušenosti. Většina z nich jsou sebestřední individualisté, kteří prošli pouze stranickými sektretariáty a vždy měli nataženou ruku. Větší hloupost vymyslela už jen v sedmdesátých letech Indie, v níž platilo nařízení, že ziskové soukromé firmy musejí předávat značný podíl svého profitu ztrátovým státním podnikům. Způsobilo nárůst nezaměstnanosti a po roce bylo odvoláno.“ Jiný respondent si myslí: „Je to zvláštní hybrid, který se snaží řešit několik systémových problémů podivným administrativním aktem.“