Manažerský barometr

10. 9. 2002

České nemravnosti / Rudé opatření

České nemravnosti

Považujete za etické, že při odškodňování majitelů nemovitostí hodlá vláda negativně diskriminovat ty majitele, kteří byli pojištěni?

Neuvěřitelné, neetické a hloupé rozhodnutí, tak zní nejčastější reakce manažerů na plán vlády pro odškodňování majitelů nemovitostí, který zvažoval Špidlův kabinet. Podle něj by měli pojištění vlastníci domů a bytů státu vracet 35 procent přijatého odškodného až do výše dotace, což většina respondentů považuje za barbarství, nehoráznost či lumpárnu. „Je to typická politika sociálnědemokratické strany, která říká: Když se o sebe budete starat, my vás za to potrestáme,“ říká jeden z ředitelů. „Je to ještě horší, než jsem čekal. Každá záminka k prosazování nespravedlnosti, podporování lenosti a spoléháni na všemocný ochranářský stát zní líbezně zvrácenému sluchu této vlády, protože jí dává větší moc rozhodovat o nás za nás,“ dodává další. „Navíc to znamená faktickou likvidaci pojišťoven, protože kdo by se pojišťoval, když to stát stejně zatáhne,“ připomíná tento ředitel.
Někteří z respondentů nebyli návrhem vůbec překvapeni: „Je to plně v kontextu s přístupem k „vychcánkům“, kteří těžili z naprosto neekonomických

Rudé opratření

Jste pro zavedení milionářské daně pro lidi s ročními příjmy přesahujícími 900 tisíc korun?

Ano 1,9

Ne 94,3

Nevím 3,8

Tak výraznou shodu názorů respondentů Manažerský barometr nepamatuje: pětadevadesát procent ředitelů se postavilo proti zavedení takzvané milionářské daně. Podle manažerů je povinnost platit 35procentní daň z příjmů přesahujících 900 tisíc korun spíše politické gesto než efektivní způsob, jak naplnit státní kasu. „Milionářská daň je projevem třídního vnímání světa, kde se lidé na dobré a zlé rozdělují nikoli podle jejich vlastností, ale podle jejich příjmů. Je to relikt z předminulého století, který vedl k excesům, jakým byla diktatura proletariátu. Nejde o to, že bohatí přijdou o několik procent jejich příjmu, jde o vylučování určité společenské skupiny a o posilování dojmu, že vytváření bohatství je něco nečistého a společensky nevhodného,“ je přesvědčen jeden z manažerů. Jiný říká: „Nejvíce mi vadí negativní podtext této halasně proklamované daňové úpravy, který by se dal nazvat: Potrestejme všechny schopné za to, že jsou lepší než průměr. Jsou to vlastně hlupáci, namísto toho mají sedět v hospodě a nadávat na všechno.“
Manažeři často poukazovali na to, že opravdu „bohatých“ se tato daň příliš nedotkne: „Bohatí se smějí, chudí se smějí, a ta část střední vrstvy, která „maká“ šestnáct hodin denně, aby to někam dotáhla, je nucena to zaplatit. Samozřejmě že s tím většina české společnosti souhlasí, když se jí to netýká!“ Jiný ředitel se ptá: „Přínos tohoto opatření je velmi malý. Proč se vláda nedrží osvědčených tržních metod, třeba povodňových dluhopisů? Proč dosud nepadla zmínka o škrtech ve výdajové části rozpočtu nebo proč se zcela „zapomnělo“ na zrušení nákupu stíhaček?“
Další počítali i se „skrytými“ daněmi: „To těm komunistům v různých barvách nestačí zdanění, které existuje schované v sociálním a zdravotním pojištění? To, které o míle překračuje sociální vzájemnost?“ Jeden z manažerů vidí přesto pozitivum: „Pro další volby si nic lepšího ani přát nemůžeme, movitější občané se snad probudí a začnou se jako voliči chovat odpovědněji.“ Jiný nadneseně dodává: „Další populistické rudé opatření. Co ještě znárodnit fabriky a dát k nim lidové milice? Jsem si jist, že někteří z členů vlády v nich stejně sloužili…“