Manažerský barometr

21. 5. 2002

Otázka prestiže, Levné létání zatím netáhne

Otázka prestiže

Především jako záruka kvality a určité prestiže by mělo být členství v profesních komorách pro lékaře, auditory či advokáty. Respondenti Manažerského barometru se přiklánějí k názoru, že příslušnost k profesnímu sdružení by rozhodně neměla být povinností, spíše by certifikát měl znamenat vyjádření důstojnosti a odbornosti. „Členství v komoře dává alespoň nějakou jistotu, že jste nenaletěli podvodníkovi či samozvanci. Komora je také odvolacím místem, které alespoň dle mého názoru, funguje pružněji než naše současné soudnictví,“ říká jeden z manažerů. Další jeho slova doplňuje: „Ať si tyto profese rozhodnou samy, ale myslím, že členství by nemělo být povinné, ale natolik prestižní a atraktivní, že většina odborníků členy bude.“
Někteří z ředitelů poukazují na obdobnou zkušenost ze zahraničí či minulosti. „V Německu, kde podobné diskuse již dlouho také probíhají, jsou tyto komory většinou kritizovány pro přílišnou byrokratičnost a zbytečné náklady, které ztěžují vstup do profesního života například novým členům po absolutoriu,“ soudí tento respondent. Jiný vzpomíná: „Kdyby fungovaly zákony a pravidla, tak členství nemusí být povinné. Spíš by se komory mohly stát jakousi zárukou kvality a ne něčím jako ROH v době nedávné.“
Manažeři se povětšinou rozdělili na dvě skupiny hájící, či bránící povinnému členství v k

Levné létání zatím netáhne

Respondenti Manažerského barometru prozatím na chuť nízkonákladovým aerolinkám nepřišli. Jejich většímu využívání se ale v budoucnu vůbec nebrání. Těm, kteří za nízké ceny již létají, ani tak nevadí absence jídla a občerstvení na palubě, ale spíše nedostatek spojů a nepříliš široká nabídka. „Při cestách do Velké Británie často využíváme lety nízkonákladovými aerolinkami, vše je standardní, problémem je pouze frekvence jejich letů. Pak létáme s klasickými linkami,“ vysvětluje jeden z nich. Druhý ředitel říká: „Důvody jejich používání jsou jasné – finanční. Úspory totiž bývají velmi zajímavé a renomované nízkonákladové aerolinie jsou stejně spolehlivé jako klasické, a to včetně bezpečnosti a dodržování časového řádu.“ Podle některých manažerů jsou však „klasičtí“ cestovatelé zvyklí na určitý standard během letu. „Americká zkušenost, kdy cestující při více než dvouhodinovém letu dostane malý sáček buráků, je na evropské poměry poněkud skličující a někteří lidé to nemusí zkousnout. Nicméně jde o zvyk, v rychlíku či autobuse do Brna také nic nedostanete.“
Tento ředitel porovnává konkrétní případy: „Pokud je to jen možné, tak létám jen s „low-fare airlines.“ Mohu-li ráno letět s Ryanair Boeingem 737 z Frankfurtu do Londýna za dvacet eur a večer zpět za dvacet liber, tak mi připadá nesmyslné letět tutéž trasu se stejným Boeingem 737 s tradiční leteckou společností za ekvivalent 25 tisíc jenom proto, že za letu dostanu tác s čímsi vzdáleně připomínajícím jídlo. A za dalších pět tisíc ve vyšší třídě ještě kovový příbor.“ Vzápětí svá slova rozvádí: „Jelikož je to v Evropě odkudkoliv kamkoliv maximálně dvě hodiny, tak z ušetřených 20 tisíc raději věnuji pět procent na luxusní večeři před odletem nebo po příletu.“