Pokud chce vláda lidem a firmám pomoct, měla by jim především co nejméně překážet
Před dvě stě lety byly vinohrady v Podkrkonoší a za druhohor byl brněnský Špilberk palmami porostlý ostrov uprostřed teplého oceánu, v jehož mělčinách se povalovali tlustí mloci či čertví jaké potvory.
Podnebí se prostě mění, a jestli je nějaký sadař na Litoměřicku přesvědčen, že by si měl předpěstovat sadbu mandarinek místo těch meruněk, co má v sadě teď, nechť dělá, co umí. A nakonec, jestli tak činí i vláda, když přijala tzv. Adaptační strategii, o níž je hlavní téma tohoto vydání týdeníku Euro, není to nic neobvyklého ani zavrženíhodného.
Má odpovědnost za bezpečnost obyvatel i za pořádný kus veřejného majetku. Nicméně stohy papírů od mudrců z akademie či vysokých škol jsou celkem k ničemu, když protipovodňová opatření, o jejichž nezbytnosti jsme se už několikrát přesvědčili, váznou na stavební nepřipravenosti, nedostatku pozemků, nesouhlasu dotčených osob i na penězích. Peníze vždy chybějí neomylně tam, kde jsou opravdu potřeba, a dost jich je všude, kde do nich lehce sáhne nenechavá ruka, a především tam, kde to ekonomické opodstatnění bývá hůře doložitelné.
Příčina je prostá. Rozhodování probíhá na úrovni, kam nepatří. Každý majitel vytopeného baráku ví neskonale lépe, co je v krajině kolem něj špatně, než pánové s kravatou na ministerstvu životního prostředí či v nějakém výzkumném ústavu. Nakonec časté povodně si v Česku daly delší pauzu teprve před nějakými sto padesáti lety a významná část měst je stavěna tak, aby jim odolávala.
Nemluvě o třeboňské rybniční soustavě, která nejen odvodnila zemědělskou půdu, zadržovala vodu v krajině hospodářsky využitelným způsobem, ale zároveň chránila obce před ničivými povodněmi. Jenže Jakuba Krčína by v dnešní době zlynčovali stoupenci Greenpeace a Hnutí Duha za ničení cenných biotopů.
Vždyť ty povodně patří do české kotliny stejně jako kůrovec do královského hvozobálka du na Šumavě a hrají v přírodě téměř stejnou roli. Každopádně lidé se vždy dokázali adaptovat na měnící se podmínky v místě svého života. Není tedy důvod myslet si, že dnes k tomu potřebují akademiky, prognostiky a klimatology s jejich katastrofickými scénáři, za nimiž prosvítají pěkné prachy do nových vládních programů, z nichž lze uloupnout perníček vždy a všude na zeměkouli.
Pokud chce vláda lidem a firmám pomoct při adaptaci na změny, které kolem probíhají, měla by jim především co nejméně překážet. Zjednodušit administrativu, přenést úroveň rozhodování o státní finanční pomoci co nejníže a nejblíže k lidem na úroveň, z níž jsou vidět skutečné a reálné lokální potřeby.
A lidé si poradí, jak s poldry a hrázemi. Posoudí efektivitu fotovoltaických panelů na střechách – samozřejmě bez dotací –, prohloubí studny a postaví rybníky. Ty mimochodem na českém venkově kvůli evropským dotacím v posledních letech přibývaly mnohem rychleji a jinde, než by bylo potřeba.
Podobně si privátní developer docela dobře spočítá, že při ceně vodného a stočného sto korun za kubík vody a perspektivě dalšího zdražování se prostě vyplatí nové domy projektovat s recyklační technologií, která umožní použít vodu dvakrát.
Každý majitel vytopeného baráku ví neskonale lépe, co je v krajině kolem něj špatně, než pánové s kravatou na ministerstvu životního prostředí.
O autorovi| Pavel Páral • paralp@mf.cz
