(podtitul)
„Žena v pěkných botách není nikdy ošklivá,“ řekla Coco Chanelová už před půl stoletím. Jenže o krásu tu nejde: hlavní je sex, symbolická moc a marketing.
Příběh první: Manolo Blahnik
Klientela: Bianca Jaggerová, Madonna, Sarah Jessica Parkerová, lady Diana, Kate Mossová, Daphne Guinessová
Manolo Blahnik není ženatý, nemá děti ani partnera. Má boty. Ve svém domě v Bathu má kolem dvanácti tisíc párů, vždy jeden prototyp od každého modelu, který za svou čtyřicetiletou kariéru vytvořil. Netají se tím, že veškerou svou energii vkládá do bot – respektive do jejich tvorby. „Manolovy boty jsou lepší než sex. Vydrží déle,“ řekla Madonna a tisíc dolarů za pár bot se rázem stalo pakatelem. Přitom k ultratenkým podpatkům Blahnika přivedla v podstatě náhoda.
Manolo Blahnik se narodil během druhé světové války španělské matce a českému otci. Dětství a dospívání strávil v idylickém prostředí na Kanárských ostrovech. „Byly tam jenom banánové plantáže, moře a my, nikdo jiný. Naším jediným sousedem široko daleko byl náš děda,“ vzpomíná Blahnik. Ale i v džungli se žilo módou: jeho matka si předplácela americký Vogue a Glamour, nakupovat jezdila do Paříže a Madridu a nosila modely od Balenciagy. Pan Blahník byl, mimochodem, jedním z mála opravdových českých plantážníků. Rodiče chtěli mít ze syna diplomata, a poslali ho na studia do Ženevy. Politologie ani právo však umělecky nadaného Manola příliš nebavily, začal studovat literaturu, architekturu a později v Paříži umění. Se synem, který se flákal po kavárnách a kinech, si rodiče už nevěděli moc rady, a poslali ho nakonec studovat angličtinu do Londýna. Mezi jeho bohémské kamarády patřila i Paloma Picassová, která ho v roce 1970 představila jedné z nejvlivnějších osob módního byznysu, editorce amerického Vogueu Dianě Vreelandové. Když jí Manolo ukázal svoje módní náčrtky, řekla mu pouze: „Ty máš cit pro detail. Měl by ses zaměřit na něco, kde to můžeš uplatnit. Začni dělat boty.“
Události pak dostaly rychlý spád. Rok se učil v Londýně dělat boty, pak navázal spolupráci s Ossie Clarkem, tehdy nejznámějším londýnským návrhářem. Ossie uvedl v roce 1972 přehlídku, kterou Blahnik kompletně obul. O další rok později si už Blahnik otevřel svůj první butik v londýnské čtvrti Chelsea. Značka Manolo Blahnik od té doby sice mohutně expandovala a Manolo nasbíral řadu ocenění za design, ale to podstatné se nezměnilo. Manolo Blahnik je stále stoprocentním vlastníkem své značky, všechny designy navrhuje sám a pomáhá mu v tom pouze tým asistentů. A dělá jenom boty, nic jiného. Všechny jsou vyráběny ručně. „Zdaleka jsem ještě nevyrobil botu, která by byla perfektní. Vždycky je tam nějaká nedokonalost.“ Blahnikovi také dalo dost práce, než do tajů navrhování a výroby bot pronikl. „Když jsem dělal první boty, neuměl jsem pořádně nasadit podpatek. Jakmile se oteplilo, podpatek se začal viklat a chodilo se v tom jak po ledě.“ Zákaznicím to ale nevadilo – ostatně v lodičkách od Manola se nemusí vždycky chodit. Bianca Jaggerová v nich vjela v roce 1977 přímo do Studia 54 na koni.
Blahnik zůstává svým úspěchem spíše zaskočen. „Ale, jsou to jen hloupé boty. Pořád si říkám, proč jsem se do toho šílenství nechal zatáhnout? Stejně se mi většinou nejvíce líbí modely, které se nejméně prodávají.“
I přes dlouhá desetiletí tvorby Blahnik neustále experimentuje, přestože, jak sám říká, navrhl v životě už tolik bot, že si sám nepamatuje, jak vlastně vypadaly. Navrhl boty z oceli, aluminia a titania s podpatkem tak ostrým, že se nikdy nemohl začít vyrábět, protože by byl klasifikován jako vražedná zbraň. Není divu, že tento model patří k jeho nejoblíbenějším. „Vždycky jsem chtěl udělat boty bez podpatků,“ svěřil se před několika lety, když je konečně uvedl na trh. Přirozeně že to nebyly žádné mokasíny, ale skutečně boty s vyvýšenou patou, kterou díky optimalizaci rovnováhy pouze nepodporoval žádný podpatek. Blahnik se tím přiblížil své původní inspiraci, architektuře.
Jakkoli to dnes může znít neuvěřitelně, Blahnikův úspěch nepodporuje žádná sofistikovaná marketingová strategie. I reklamy si Blahnik dělá sám, většinou jsou to jen celostránkové inzeráty s ruční kresbou návrhu jednoho z modelů. Za inzerci však moc neutratí, maximálně jednou za dva roky zaplatí několik reklam ve svém oblíbeném Vogueu a v pár dalších módních časopisech. Přesto se stal ikonou, jeho jméno na stélce symbolizuje ztělesněný sex. Tak jej však vnímají především ženy, pánové zaměření na „foot-fetish“ by sáhli spíše po modelech Christiana Louboutina. Na to jsou Blahnikovy boty příliš barevné, jemné a hravé, někdy až kýčovité. Modely se prodávají na více než dvou stech místech světa, značkových butiků je pouze patnáct, devět z toho na Blízkém a Dálném Východě. Svůj obrat Blahnik nezveřejňuje a finanční operace jsou mu evidentně cizí. Přestože by mohl zvýšit produkci a uspokojit větší poptávku, Blahnik už ve svých sedmašedesáti letech expandovat nechce. „Nejdůležitější je pro mě svoboda,“ říká jeden z mála lidí na světě, který nechce, aby jeho jméno po smrti žilo dál. „Až zemřu já, skončí i Manolo Blahnik. Ten je na světě jen jeden a nemůže ho nikdo zastoupit.“
Příběh druhý: Christian Louboutin
Klientela: jordánská královna Rania, Jennifer Lopezová, Gwyneth Paltrowová, Christina Aquilera, Diane von Fürstenberg, Catherine Deneuveová, Angelina Jolieová, Imelda Marcosová (manželka bývalého filipínského diktátora proslulá největší soukromou sbírkou bot)
Ludvík XIV. dal botám největší symbolickou společenskou moc, jakou kdy měly. Odlišil dámské modely od pánských, zavedl tradici značkování bot a značkových ševcovství. Jednoho svého ševce dokonce za vynález bezešvých bot povýšil do šlechtického stavu a na jeho počest vydal celou sbírku básní. Nošení obuvi specifikoval podle společenské třídy. Jen ta nejvyšší šlechta směla nosit červené podpatky, které se staly jejím odznakem. Tento zlatý věk rozkvětu obuvnické módy skončil v okamžiku, kdy na svých rudých podpatcích o století později odkráčela Marie Antoinetta rovnou pod gilotinu.
Rudé záblesky zpod dámských lodiček se znovu objevily až koncem dvacátého století: tentokrát nikoli na podpatcích, ale na podrážce. Je to přesně ten kousek boty, který je vidět pouze zezadu, když žena při chůzi zvedne nohu nebo když si lehne na záda. Mladého návrháře Christiana Louboutina k tomu údajně inspirovala náhoda, když vylil lak na nehty své asistentky na podrážku, ale věřte povídačce, když si Louboutin nechal červené podrážky okamžitě patentovat ochrannou známkou a postavil na nich doslova celou image. Pravda je taková: Louboutin cítil, že botám něco chybí, a jedna z jeho zaměstnankyň měla nehty nalakované chanelovskou rudou, což Louboutina okamžitě inspirovalo ke stejně rudé podrážce. „Rudě červená je víc než jen barva. Je to symbol lásky, krve a vášně,“ říká Louboutin. Ostatně dnes se ujala i profesionální manikúra, kdy je nehet zespodu nalakován rudou a svrchu černou barvou.
Louboutin se na rozdíl od Blahnika o sexu nebojí mluvit a říká se, že módní fanatička si svoje boty musela kupovat v sexshopech, než se objevil Louboutin. Teprve pětačtyřicetiletý Francouz nezapírá, že ho inspiroval svět peep show, striptýzů a nočních barů, které navštěvoval už od dvanácti let. Poté, co ho vyhodili ze čtyř škol, rovnou nastoupil v patnácti letech „na praxi“ do slavného pařížského kabaretu Folies Bergère. Pak ale začal pracovat pro návrháře obuvi Rogera Viviera a kromě krátkého úletu, kdy chtěl všeho nechat a stát se zahradníkem, se už vždycky věnoval botám. Jeho podpatky obvykle začínají na dvanácti centimetrech. „Neptejte se mě, jak se v tom chodí, já je nenosím,“ brání se Louboutin ve svých adidaskách. „Ale ženy je chtějí!“ Červená podrážka se během sedmnácti let stala symbolem sexuální moci ženy, ve které může partnera svést i pošlapat. „Chci, aby se ženy v mých botách hlavně cítily sebevědomě. A díky bohu, taky k nám chodí nakupovat i nějaké prostitutky.“
Jak uvedl vlivný časopis v oboru Footwear News, ochranná značka červených podrážek se stala geniálním, ale přitom decentním statusovým symbolem, který zdaleka předčil velkolepý branding velkých jmen v módním byznyse.
Příběh Manola Blahnika
1942 Narodil se na Kanárských ostrovech
1971 Setkává se s editorkou Vogueu Dianou Vreelandovou, která mu radí, ať začne navrhovat boty
1973 Půjčuje si dva tisíce liber a kupuje obchod, v němž dříve pracoval
1978 Uvádí kolekci pro americký obchodní řetězec Bloomingdales
1982 Obchodním partnerem Manola Blahnika na americkém trhu se stává marketingový odborník George Malkemus, který zlepšuje podmínky pro obchodování v USA
1984
Od tohoto roku spolupracuje s nejrůznějšími návrháři, navrhuje obuv pro přehlídky Calvina Kleina, Isaaca Mizrahiho, Johna Galliana, značku Dior, Billa Blasse, Carrolinu Herreru, Oscara de la Rentu a další
1987 Získává ocenění CFDA – americký módní Oscar
2000 Jeho jméno se objevuje v seriálu Sex ve městě, kde postava Carrie při setkání se zlodějem říká: „Vezměte si všechno, mou kabelku od Fendiho, hodinky, šperky, ale nechte mi moje manolky.“ Zloděj ukradne pouze boty.
2001 Získává čestný doktorát Královské akademie umění v Londýně
2002 Získává ocenění od španělského krále Carlose I.
Otevírá butik v Moskvě, kde získává okamžitý úspěch.
2003 Design Museum v Londýně uvádí jeho retrospektivní výstavu
2006 Navrhuje boty „bez podpatku“
Příběh Christiana Louboutina
1964 Narodil se v Paříži
1975 V muzeu ho zaujala cedule s piktogramem zakazujícím nošení vysokých úzkých podpatků kvůli poškrábání podlahy
1980–1986 Pracuje pro kabaret Folies Bergère, poté na volné noze pro Chanel a Yvese Saint Laurenta
1989 Experimentuje se zahradním designem
1992 Otevírá první obchod v Paříži, zakládá svou značku
1993 První obchod v New Yorku
2002 Pro poslední přehlídku Yvese Saint Laurenta navrhuje kompletní obuv
2003 První kolekce kabelek
2007 Spolupracuje na výstavě Fetiš spolu s Davidem Lynchem, který fotografuje jeho lodičky
2008 Newyorská Fashion Institute of Technology uvádí jeho retrospektivní výstavu
2009 Vlastní dvacet butiků, prodá kolem 340 tisíc párů obuvi ročně. Jeden pár stojí průměrně 800 dolarů.
