Dohady o pádu měnové unie nemají logiku, ale šíří nejistotu
Za normální situace by to byl takový nepovedený vtip. Slova italského ministra práce Roberta Maroniho o tom, že by se Itálie měla vrátit od eura k liře, mají zhruba podobnou vypovídací hodnotu jako bonmoty Miloše Zemana. Maroni je představitelem tradičně euroskeptické Ligy severu, bez níž se italský premiér Silvio Berlusconi neobejde, pokud chce řídit vládu v Římě. Nikdo však nepředpokládá, že by Liga severu mohla získat rozhodující slovo při rozhodování o měnových záležitostech. Italský ministr financí Domenico Siniscalo později poznamenal, že kdyby Itálie opustila měnovou unii, musela by jako největší evropský dlužník platit daleko více na úrocích, a to o sedmdesát až osmdesát miliard eur ročně.
Problém je v tom, že Maroni a po něm i další ministři za Ligu severu, svá slova pronesli v době, kdy má skepse v Evropské unii velmi živnou půdu. Ať už se týká čehokoliv. Nic není věčné, tak proč by se třeba nemohla rozpadnout také evropská měnová unie? Francouzi a Nizozemci v referendu odmítli evropskou ústavní smlouvu, což by ještě před několika měsíci také nikdo nečekal.
Zvláště v Nizozemsku bylo euro jedním z oblíbených terčů kritiky odpůrců ústavy. Objevily se také informace o tajemné schůzce německých politiků s ekonomy. Ta se sice konala ještě před francouzským referendem, ale zazněly při ní i pesimistické předpovědi pro eurozónu. Německý ministr financí Hans Eichel musel později přispěchat s ujištěním, že novinové spekulace o rozpadu měnové unie jsou naprosto absurdní. Kdo by ale dnes v Evropě věřil politikům?
A co kdyby?
Když se ministři financí dvanácti zemí eurozóny před několika dny sešli v Lucemburku, bylo jim jasné, do jaké šlamastyky se dostali. Je fakt, že odmítnutí evropské ústavní smlouvy nemá přímý vliv na budoucí fungování měnové unie. Jenže když se začínají vést pesimistické řeči, nebývá to dobré znamení. Otázky typu „a co kdyby?“ se ministři financí, a zvláště centrální bankéři ve Frankfurtu, vždy snaží potlačit v zárodku. Jestliže se totiž začne nahlas uvažovat o krizových scénářích, může se zvýšit riziko, že na krizi opravdu dojde. Ekonomové tomuto jevu říkají „teorie očekávání“, neekonomové by spíše použili výraz „rouhání se“.
Ministři financí proto museli vyslat jasný signál, že žádné krachy měnové unie nepřijdou. Světové deníky citovaly evropského komisaře pro finance Joaquína Almuniu, který prohlásil: „Euro je manželstvím starého typu, u něhož rozvod neexistuje“.
Finančníci ani drobní střádalové nicméně určitě nepřestanou sledovat to, jakým směrem se bude v příštích dnech a týdnech ubírat kurz eura. V době nizozemského referenda společná měna klesla na své osmiměsíční minimum vůči dolaru. Rychlý pokles o šest procent se sice mohl jevit dramaticky, ale leckdo si jistě vzpomene na poměrně nedávné doby, kdy byl jeden dolar více než jedno euro. Řada ekonomů ostatně už delší dobu upozorňuje, že euro je vůči dolaru nadhodnocené, což činí velké problémy exportérům z eurozóny. Další rychlý pád eura by posílil paniku, ale postupný pokles kurzu společné měny by naopak byl pro ekonomiku Evropské unie příznivým faktorem.
Dlužníci, třeste se.
Období, které nyní prožíváme, se nicméně může stát jistým přelomem. Heslo „euro na věčné časy“ je zpochybněno. Zatím převládá názor, že z řady důvodů v příštích letech žádný rozpad měnové unie nehrozí. Ale kdoví, co bude za deset patnáct let?
Množí se náznaky toho, že investoři, kteří půjčují peníze zemím eurozóny, začnou mezi jednotlivými státy více rozlišovat. Zatím vycházeli z předpokladu, že státní obligace členů měnové unie se od sebe příliš neliší, neboť všichni podléhají měnové politice Evropské centrální banky s jednotnými úrokovými sazbami. Pokud by se jedna země dostala do vážných ekonomických potíží, eurozóna by ji jistě nenechala padnout. Tato situace byla paradoxně výhodná právě pro Itálii, v níž se teď objevily ony spekulace o návratu k liře. Pokulhávající zadlužené ekonomiky, mezi něž se dnes řadí kromě Itálie také Portugalsko či Řecko, získávaly lepší podmínky, než jim náleželo.
Není-li však budoucnost měnové unie stoprocentně zaručena, zhorší se i podmínky pro ekonomicky churavějící státy. Italové, jejichž státní dluh se pohybuje nad hranicí sta procent hrubého domácího produktu, budou muset platit vyšší úroky z dluhů než dosud. Ještě vyšší by ale platili, kdyby eurozónou nebyli zaštítěni vůbec. Argumentace euroskeptiků z Ligy severu se tak obrací naruby. Mají pravdu snad jedině v tom, že Itálie už dnes nemůže provádět umělé devalvace liry, které měly jediný smysl: udržet konkurenční schopnost italského zboží. Jenže právě tyto devalvace zřejmě stojí za dnešními problémy Itálie, neboť jen oddalovaly nezbytné reformy.
Je tu velký paradox. Řada ekonomů se shoduje v tom, že pokud by se jednou měnová unie rozpadala, nebylo by to kvůli zaječím úmyslům hospodářsky nemocných zemí typu Itálie, ale spíše proto, že by společná měna přestala být výhodná pro zdravější ekonomiky. A to včetně Německa, jehož vyhlídky do budoucna jsou vzhledem k prováděným reformám přece jen nadějnější, než tvrdí škarohlídové. Tady ovšem vstupuje do hry další faktor. Politický kapitál, který už do měnové unie investovali Němci, Francouzi a další, je tak objemný, že pravděpodobnost rozpadu eurozóny snižuje na minimum.
Život v nenávisti.
Existuje tedy vůbec nějaká souvislost mezi referendy ve Francii, Nizozemsku a vyhlídkami evropské měnové unie? Ano, ale není zdaleka tak přímočará, jak by se mohlo na první pohled zdát. V Evropské unii se už léta diskutuje o tom, zda společná měna vyžaduje také jednotnou fiskální politiku či dokonce politickou unii. Názory na to se liší. Vcelku se ale vžila představa, že přinejmenším jakási koordinace na politické úrovni nezbytná je.
Když Francouzi a Nizozemci odmítli euroústavu, fakticky také řekli ne užší politické unii. Tato skutečnost má spíše psychologický než reálný význam pro euro. Jisté riziko tu ovšem je: verdikt voličů je možné vykládat i tak, že zavrhli jakoukoliv užší spolupráci, třeba i na úrovni politiků eurozóny. Návrh ústavní smlouvy kromě toho obsahuje jedno ustanovení, které říká „natvrdo“, že zatím spíše neformální sdružení ministrů financí eurozóny má získat oficiální status. Takže je nutné počítat i s tím, že se objeví interpretace, že Francouzi a Nizozemci svým „ne“ pohřbili i tuto klauzuli.
Není možné opomenout ani to, že se odpůrci ústavy v obou zakládajících zemích Evropských společenství přímo vyjadřovali i k euru a fungování měnové unie. Nizozemci tvrdí, že zavedení společné měny způsobilo inflaci. Domnívají se, že kurz guldenu při převodu na euro byl nastaven příliš nízko, což je znevýhodnilo.
Je až komické, jak kritici společné měny používají zcela protichůdné argumenty. Italští skeptici z Ligy severu zase tvrdí, že kurz liry byl ve stejné době nastaven příliš vysoko, což poškodilo italskou ekonomiku. A tedy také italské občany… Velkým varováním ovšem je, že tvrzení kritiků - jakkoliv nesourodá - získávají sympatie značné části evropské veřejnosti. Rovněž průzkumy v Německu ukazují, že velká část tamních obyvatel by pořád dávala přednost marce před eurem. Přirozeně se nabízí otázka: Může euro dlouhodobě přežít, když nebude mít podporu evropských občanů?
Pakt ještě nezahynul?
Kritičtí vůči tomu, jak dnes funguje měnová unie, byli také francouzští odpůrci ústavní smlouvy. Socialista Henri Emmanuelli odmítá nezávislost Evropské centrální banky, ačkoliv právě tu považovali strůjci společné měny za základní předpoklad úspěšného fungování eurozóny. Emmanuelli také žádá další rozvolnění rozpočtové disciplíny, když navrhuje, aby deficity byly povoleny nejen u národních rozpočtů, ale také u toho celoevropského. „Liberální“ ústavní smlouva takový schodek zakazuje.
Evropská unie - reprezentovaná vládami svých členských států - přitom stále trvá na tom, že rozpočtová střídmost členů eurozóny je zásadním předpokladem pro fungování eura. Pokud se na půdě Rady EU vedou nějaké spory, tak spíše o to, do jaké míry, za jakých okolností a jak přísně je nutné tuto rozpočtovou disciplínu vyžadovat, zda je možné připustit výjimky a zda je vhodné trestat hříšníky pokutami. Zmíněná referenda, a především to ve Francii, však naznačila, že v Evropě se mohou uplatnit i politici, kteří žádnou hráz pro tok veřejných financí nechtějí. Bude takových politiků v budoucnu přibývat? Nepřichází největší hrozba měnové unii právě od nich?
Nadále nicméně platí, že daleko zásadnější (a rizikovější) událostí pro budoucnost euroměny, než odmítnutí ústavní smlouvy, bylo dřívější rozvolnění Paktu stability a růstu, který stanovuje maximální výši rozpočtového schodku ve výši tří procent hrubého domácího produktu. Nedávné úpravy paktu sice více odpovídají ekonomické i politické realitě, ale závazky jednotlivých států jsou hůře vymahatelné (EURO 13/2005).
Právě teď stojí zmíněný pakt před další zkouškou. Evropská komise hodlá ukázat, že pořád má v rukou silnou páku na hříšníky, a rozhodla se zahájit disciplinární řízení vůči Itálii, která pravidla opakovaně porušuje. Pokud by se Italům podařilo vyhnout odpovědnosti podobně jako dříve Němcům a Francouzům, mohla by to být další nepříjemná rána pro měnovou unii. Šance komise jsou ale nyní o něco vyšší, neboť může poukázat na obrovský italský státní dluh.
Čekání na šok.
Bývalý šéf Evropské komise Romano Prodi si před časem zahrál na prognostika a odhadl, že Evropané se vzpamatují poté, co zažijí nějaký skutečný měnový šok. Zřejmě teprve pak se poučí a zavedou společnou fiskální politiku. Jak by měla vypadat? Variant, o nichž lze spekulovat, je dost: společné daně, více přerozdělování přes objemnější evropský rozpočet či větší koordinace ekonomických reforem. Potíž je v tom, že verdikt posledních dvou referend spíše naznačuje neochotu vydat se tímto směrem.
Také se ukazuje, že eurozóna se za dobu své existence příliš nepřiblížila modelu „optimální měnové unie“. Tempa hospodářského růstu v jednotlivých státech se navzájem značně liší, stejně jako další makroekonomické údaje. Další slabinou jsou nepružné trhy, zvláště trh práce. Je zde hodně věcí, které je třeba dát do pořádku.
Zastánci společné měny však mohou poukázat také na řadu pozitivních signálů. Přitažlivost eurozóny je značná. Další země (zvláště z řad nováčků Evropské unie) se předhánějí v tom, kdo euro zavede dříve. Význam eura jako mezinárodní měny se postupně zvyšuje, jeho podíl v rezervách centrálních bank roste. A nositel Nobelovy ceny za ekonomii Robert Mundell tvrdí, že pád dolaru je pravděpodobnější než rozpad evropské měnové unie.
