Nejlepší čeští maratonci současnosti chodí na plný úvazek do práce. A sní o dosažení limitu, aby se vůbec dostali na londýnskou olympiádu.
Foto: Tomáš Nohejl
Petr Pechek pracuje jako IT expert, Robert Krupička přes zimu dělal vlekaře, v létě si vydělával extrémními běhy do vrchu. Ivana Sekyrová je učitelkou, Petra Kamínková zase pomáhá v rodinné restauraci na Svatém Kopečku v Olomouci. Když tohle při své pražské návštěvě zaslechl maratonský světový rekordman Patrick Makau, jen se shovívavě pousmál. A když pak chvíli povyprávěl o tom, jak si ladí trénink a odpočinek, hned jste pochopili, že to jsou dva odlišné světy.
Pocta Zátopkovi
Jak známo, na olympiádě v Pekingu 2008 žádný Čech neběžel pět kilometrů, 10 kilometrů, natož maraton. Nejdelší trať (1 500 metrů) absolvoval jen Roman Šebrle v rámci desetiboje a na půlce (800 metrů) se Jakub Holuša umístil na 41. místě. V roce 60. výročí nejspíš už nepřekonatelného zlatého hattricku Emila Zátopka smutný fakt. Zátopek tehdy v osmi dnech helsinské olympiády získal tři zlaté medaile, v bězích na pět kilometrů, 10 kilometrů i v maratonu, který běžel poprvé v životě. Čeští běžci by si považovali uctít jeho fenomén už jen olympijskou účastí.
Jenže časy se mění. „My trávili měsíce na soustředění v horách. Jen jsme běhali, jedli a spali. To už dnes nikdo nedělá. Ale bez toho to nejde, abyste mohli pomýšlet na nějakou konkurenci černým běžcům,“ vzpomíná na dukláckou éru Róbert Štefko, poslední česko-slovenský maratonec, účastník olympiády v Athénách 2004. Podle loňských tabulek běželo 474 keňských mužů maraton lépe než nejlepší Češi Pechek s Krupičkou.
Ano, ještě v 90. letech probouzeli české vytrvalecké ambice Karel David nebo Alena Peterková. V roce 1995 vznikl velký mezinárodní maraton v Praze, později další velké běhy, které rozběhaly zemi, ale elitní běžce jí nevychovaly. „Děláme dlouhou dobu špičkové závody, běžců přibývá, ale kvalita české špičky se horší,“ říká Jana Moberlyová, bývalá atletka, nyní manažerka zahraničních běžců Prague International Marathonu. Před časem se probírala běžeckými tabulkami a jen si potvrdila tíživou situaci tuzemského vytrvalostního běhu. Na mužské desítce je z 20 nejlepších českých časů kromě prvního Jana Pešavy (1998) zbylých 19 datováno nejpozději 80. lety minulého století. Také mezi ženami jen čtyři pocházejí z posledních let.
Tudy vede cesta
Bilance je to tristní, a právě proto vznikl projekt Czech Marathon Hopes. „Nechtěli dát jen běžcům peníze a hned je nutit k výkonu. Spíš hledáme opravdové naděje a chceme jim ukázat cestu,“ říká Carlo Capalbo, předseda organizačního výboru Prague International Marathonu. Cílem tedy není najít hned olympijského medailistu, ale dát šanci mladým nadějím poznat, jak se běhá ve světě a vybavit je kvalitním materiálem. Volba padla na tréninkovou skupinu zkušeného Iva Pitáka, který nyní působí na jilemnickém sportovním gymnáziu.
Tři jeho svěřenkyně, 17letá Linda Vítová a 16letá dvojčata Anežka a Eliška Drahotovy, jsou opravdu všestranné vytrvalkyně – sbírají skvělé výsledky nejen na atletickém oválu, ale i v chodeckých a cyklistických podnicích nebo triatlonu. „Specializace není nutná. Spíš se postupem času ukážou slabší články a ty odpadnou,“ říká trenér. Svoji pozdější ženu Barboru Dibelkovou přivedl k pátému místu v chůzi na mistrovství světa v Helsinkách 2005.
Už loni v září děvčata běžela pět kilometrů v rámci večerní Mattoni Grand Prix. V říjnu se proběhla s maratonským šampionem Makauem, se kterým vesele porozprávěla a naučila se i pár cviků z jeho rozcvičky. Brzy by měla navštívit tréninkový kemp předních keňských běžkyň ze stáje známého amerického manažera Zane Bransona a koncem března možná podstoupí také premiéru na půlmaratonské trati v Praze.
A co je baví nejvíc? Anežka Drahotová, čerstvě stříbrná z českého halového mistrovství mezi ženami na 1 500 metrů, „straší“ trenéra touhou zkombinovat na juniorském mistrovství světa právě patnáctistovku a chodeckou desítku. „V chůzi už od sebe něco očekávám. Běh bych si ráda zkusila na této nejvyšší úrovni, protože s postupujícím věkem bude konkurence mnohem těžší,“ říká. To Eliška Drahotová má jasno. „Já tak rychlá nejsem, proto se zaměřím na chůzi. A potom se chci ukázat na cyklistických závodech,“ říká čtvrtá dívka loňské Evropy do 17 let v chůzi. Celý Pitákův tým už má od cyklistů nabídku na prestižní mezinárodní etapovou Grácii v Orlové.
Chce to čas
„Jezdit domů je ztráta času. To spíš rodiče přijedou někdy na víkend za námi na internát,“ komentuje náročný program Linda Vítová ze severočeského Rumburka. „Já teď směřuji k mistrovství Evropy juniorů v triatlonu,“ prozradila. Kvůli kvalitní sportovní přípravě opustila rodinu i prestižní školu v Praze a zamířila do podkrkonošské Jilemnice. „Neztrácím hodiny cestami po městě s chrchlajícími lidmi v tramvajích. Školu, atletickou dráhu, bazén i posilovnu obejdu za pět minut,“ pochvaluje si.
„Dělají všechno, jsou všestranné. Mají klid na přirozený vývoj,“ tvrdí jejich kouč. Teď podepsaly první smlouvy. „Podporujeme přední české běžce. Moc rádi pomůžeme i mladým nadějím,“ řekl David Horák, marketinkový manažer Adidas ČR. Vypadá to, že Czech Marathon Hopes běží zatím správným směrem. Vydrží jim ale elán až do cíle?
